Neodcházej

50.

Tentokrát nejedeme po silnici, ale po pěší cestě, která vede pořád do kopce. Z představy, že bych tohle musela vycházet pěšky, mě rozbolí nohy. Držím Dominica pevně kolem pasu, vlasy mi vlají ve větru a mě se zmocní pocit, že můžu všechno. Zapomenu na všechny starosti a plně žiju jen tímhle momentem.
Po několika desítkách kilometrů zastaví na okraji lesa.
„Nechceš mě tady zabít, že ne?" zděsím se na chviličku.
„No jasně, že chci. Tamhle za stromem mám mačetu," pronese naoko děsivým hlasem.
„Nedělej si z toho srandu. Klidně bys mohl být sériový vrah a tady mít svoje pohřebiště."
„To bys měla hodně velkou smůlu no," zasměje se.
Nevím proč, ale cítím se s ním stejně uvolněně jako třeba s Hunterem. A to Huntera znám už několik let, zatímco Dominica jen jeden den. Občas to tak prostě je, že si s někým okamžitě sednete. Že byste už po jednom dni mohli říct, že byste s tím člověkem zvládli strávit zbytek života. A takový pocit jsem měla přesně z Dyla, když jsem s ním mluvila poprvé.
V tom se zarazím. Je to poprvé, co jsem si na něj za dnešní večer vzpomněla. Ihned si vybavím jeho přitroublý úsměv, když mi povídal vtip, co přišel vtipnej jenom jemu. Jeho falešný zpěv, který se každý večer ozýval z koupelny nebo z kuchyně, když mi vařil nějakou svojí specialitu. Vždycky se tvářil tak pyšně, když uvařil něco, po čem jsem se oblizovala až za ušima.
„Maggie?" ozve se Dominic a vytrhne mě tím z transu.
„No?"
„Slyšela jsi mě?"
„Já... promiň, nějak jsem se zamyslela. Ptal ses na něco?"
„Jestli se nebojíš výšek."
„Bojím se pavouků, uzavřenejch prostorů, bolesti a samoty... výšek ne," odvětím.
„Tak skvělý," zazubí se a zamíří hlouběji do lesa.

Po pár desítkách metrů se najednou zastaví. „Jak jsi to myslela, že se bojíš bolesti?"
„Cože?" nechápu.
„Předtím, když jsem se tě ptal, jestli se nebojíš výšky, jsi řekla, že se bojíš bolesti," připomene mi.
„No jo, to jsem řekla."
Udělá dalších pár kroků, během kterých jako by čekal, až k tomu něco dodám. „A myslíš jako fyzickou bolest?"
Zavrtím hlavou, ale nic k tomu nedodám.
Vidím na něm, že bojuje se svou zvědavostí a s tím mě do odpovědi nenutit. „A nechceš mi o tom říct něco blíž? Pokud ale nechceš, tak nemusíš."
Pohlédnu mu do průzračně modrých očí a povzdychnu si. „Bojím se toho, že mi někdo ublíží. Že mě někdo podvede, bude mi lhát nebo mě nechá samotnou. Bojím se zrady a neupřímnosti."
„Jo tak to chápu. Už jsem tenhle druh bolesti taky párkrát zažil."
„Myslím, že se tomu ani nedá vyhnout," pokrčím rameny. „Je to prostě součást života. Lidi si ubližují, i když by sami tu stejnou bolest nepřežili."
„Což je docela absurdní, že?" uchechtne se. V ten moment vyjdeme z lesa a před námi se objeví výhled na okolní lesy. Zatímco pod námi je jen hluboká propast. Posadíme se na jedinou lavičku, která tu je, a já vydechnu úžasem při pohledu na slunce, které zrovna zapadá za koruny stromů.
„To je nádhera."
„Je to moje nejoblíbenější místo tady v Bangkoku. Téměř nikdo o něm neví, takže je tady čisto a klid."
„Kolik holek jsi sem už vzal?" zeptám se ho pobaveně.
„Vlastně žádnou," odvětí upřímně. „Ještě nikdy jsem nepotkal holku, které bych důvěřoval natolik, abych jí to tu ukázal."
To mi vykouzlí úsměv na tváři.
„Nebo je to taky možná tím, že vím, že za pár dní odjedeš a nikoho tu neznáš, takže bys ani neměla komu to říct," zazubí se a já se zasměju společně s ním.
„Mohla bych to tu vyfotit a poslat do nějakýho cestovatelskýho časopisu. Za pár dní by tu bylo narváno."
„Tak mi asi nezbývá doufat, že si tohle tajemství necháš pro sebe."

Pár minut tu sedíme mlčky. Pozorujeme zapadající slunce, červánky a stromy, které se pomalu ukládají ke spánku. Kdyby mi někdo před odjezdem řekl, že se tu hned první den seznámím s klukem, se kterým se budu cítit takhle uvolněně, vysmála bych se mu. Ty nejlepší věci asi vážně přicházejí nečekaně.
„Proč jsi mě sem vlastně vzal? Nebo takhle, proč jsi mi v tý restauraci vůbec dal svoje číslo?"
Dominic pokrčí rameny. „Asi jsem taky chtěl udělat něco, co bych jinde neudělal."
Nadechnu se, abych něco odvětila, ale on mě předběhne. „A taky proto, že jsi vážně krásná. A já v životě nepotkávám moc takhle krásných holek."
„Myslím, že v New Yorku jich je víc než dost," zasměju se, ale on jen zavrtí hlavou.
„V New Yorku jsou všichni strašně uspěchaní. Občas mám pocit, že ani nestíhají žít. A co se týče holek, většina z nich je nafoukaná a myslí jen na to, jak vypadají."
Pohladí mě po tváři a já na chvíli zapomenu na svět kolem.
„Nikdy jsem nepotkal holku, která by mě zaujala na první pohled."
A v tu chvíli mě políbí.

Další bonusová kapitola!
Poslední dny jsem měla nějakou tvořivou náladu a předepsala jsem si hodně kapitol, takže teď budu občas zveřejňovat i nějakou tu bonusovou kapitolu.
Tu dnešní zveřejňuju hlavně proto, že už se s příběhem blížím ke konci a nějak se nemůžu rozhodnout, jak by příběh měl skončit. Proto bych byla ráda, kdybyste mi do komentářů napsali, jaký konec by se líbil vám.
Děkuji moc!
Romča ♥️