Neodcházej

25.

Bar, kam mě vezme po bruslení, mi taky není neznámý. Vlastně je mi dost známý, jelikož stejně jako bruslit, chodívali jsme sem často. A proto hned, co vejdu dovnitř, poznám barmana v červené zástěře a rozcuchanými tmavými vlasy.
Dojdeme k baru a posadíme se na vysoké stoličky.
„Tak co si..." a v tom se zastaví. „Maggie?"
„V celé své kráse," zazubím se. Charlie rozzářeně odhodí utěrku, co držel v ruce, obejde bar a dojde až ke mně. Já zatím seskočím z židle a pevně ho obejmu. Voní po mátě a pivu, stejně jako si pamatuju.
„Co tady děláš?" ptá se překvapeně. „A ještě s Jakem?"
„Jsem rád, že sis mě taky všimnul," směje se Jake.
„Sorry, brácho, ty nejsi tak zajímavej," pokrčí rameny a ignoruje Jakův naoko dotčený výraz. „Tak povídej," pobídne mě znovu.
„Jsem tu jen na tři dny u rodičů. Na Vánoce," objasním.
„A jak to, že jsi s Jakem?"
„Potkali jsme se dneska ráno, když jsem přijela. Potřebovala jsem vypadnout a připomenout si tu starou, bezstarostnou Maggie."
Charlie se zazubí. „Tak k tomu budeš mít za chvíli skvělou příležitost."
„No, to je fakt," přidá se k němu Jake.
„Máme tu karaoke," mrkne na mě.
„Karaoke? Jakože mám zpívat? To ani náhodou," zasměju se. A zároveň si hned vzpomenu na poslední písničku, co jsem zpívala. Měla to být pomyslná tečka za vztahem s Dylanem, jenže mám pocit, že to vůbec nezabralo. Asi žádná písnička mi nepomůže zapomenout na člověka, kterého část mě pořád miluje. A já ještě musím zjistit, jak velká ta část je.
„Ale no tak, Maggie. Neříkala jsi snad náhodou, že si potřebuješ připomenout, jakou holkou jsi bývala? Tohle je skvělá příležitost! Dřív jsi zpívala pořád a pochybuju, že jsi ten talent za tři roky ztratila."
Má pravdu, zpívání jsem milovala. A myslím, že pořád miluju, jen je to nezvyk.
„Navíc tu není dneska tolik, takže se nemusíš stydět," povzbudí mě Charlie, který už se vrátil za bar.
„Fajn," kapituluju na konec, „ale pokud to bude propadák, je to vaše vina."
„Budeš skvělá," ujistí mě Jake.

Za hodinu už mám v sobě dvě tequily. Už vystoupilo pár lidí, někteří lepší, někteří horší, a teď už mám jít na řadu já. Upřímně ani ty dvě tequily mě nezbavily nervozity. V hlavě už mám písničku, kterou chci zpívat. Je těžká? Rozhodně. Vystihuje ale přesně to, co cítím.
Za potlesku vystoupím na pomyslné pódium. Posadím se za klavír a ihned začnu litovat, že jsem si na sebe vzala šaty. Teď si musím hlídat, abych měla kolena u sebe.
Nijak se nepředstavuju, nic neříkám, jen pohlédnu na Jaka, který už má připravený telefon, aby mě natočil. Kývne na mě a já začnu. Melodie skladby od Richarda Marxe Right here waiting ze mě vypadne tak přirozeně, jako bych ji hrála snad stokrát. Hlas mám pevný, oči zavřené, aby mě nerozptylovaly pohledy lidí kolem, a snažím si to prostě jen užít.
Když nezpívám, návštěvníci baru mě odmění hlasitým potleskem. Se širokým úsměvem vstanu, upravím si šaty a vrátím se zpátky za klukama.
„Páni, ty zpíváš snad ještě líp než dřív," žasne Jake.
„To je fakt," přidá se k němu Charlie. „Měla bys fakt zpívat častěji."
„Myslím, že takhle příležitostně mi to stačí, ale děkuju," uculím se. Už klidněji se posadím zpátky na židli a objednám si další tequilu – už určitě poslední. Nechci se vrátit domů v náladě.

Strávíme tam další tři hodiny. Lidi postupně odcházejí, takže ve dvanáct už jsme tam sami. Pomůžeme Charliemu trochu poklidit a ten, když jsme hotovi, pustí taneční písničky. Španělské. Charlie má totiž španělské kořeny. Pár měsíců před mým odjezdem do Toronto mě naučil tango. A teď mě prosí, abych si ho s ním zatančila.
„No tak, Maggie, odvaž se trochu," pobízí mě.
„Ale já už si to fakt skoro vůbec nepamatuju..." namítám, ale není mi to nic platné. Charlie mě chytí za ruku a přitáhne si mě k sobě. Já si rychle sundám zimní boty, jelikož v těch se to vážně tančit nedá, a pak už se nechám zmítat v rytmu.
Tango je snad nejvášnivější tanec na světě. Lidé jsou u toho na sebe nalepení, touží po sobě a prakticky se svádí pohledem. Charlieho jsem nikdy neviděla jako někoho, kdo by mě měl přitahovat, ale vždycky, když jsme spolu tančili, to bylo jiné. Stejně jako teď. Tančíme pevným krokem, jeho ruce mi přejíždí po zádech, nohách a rukou a do toho ty čtyři tequily, co jsem vypila, a dělá to se mnou divy.
Charlie se mi otře tváří o tvář, cítím na sobě jeho dech a do toho pořád to pevné sevření a nevím proč, ale najednou mám hroznou potřebu ho políbit. A když využiju první příležitost a dotknu se ho jemně rty, on mě políbí. Tělo mi zaplaví oheň. Srdce se mi rozbuší, dlaně se mi potí a tlak mezi nohama se téměř nedá vydržet.
V tom mě od něj ale někdo odtrhne, čímž se trochu vzpamatuju.
„Co je?" nechápe Charlie, ale když uvidí Jakův rozzuřený výraz, zařadí zpátečku. „Hele sorry, nějak jsem to nezvládl."
„Já, já se omlouvám," zmatkuju. Hlava se mi pořád točí. „To dělá ta tequila," vysvětlím, ale Jakovi to zjevně nestačí.
„Cože?! Tequila? Ty ses tu s ním cucala přímo přede mnou!"
„No a? Vy už spolu dávno nechodíte," připomene mu lehce netaktně Charlie. Jakův výraz zjemní. Dojde mi, že trochu přestřelil.
„Ale pořád mi na ní záleží."
„To mně taky, Jaku. Ale ona už s tebou nechodí a jak jsem pochopil, nechodí ani s nikým jiným, takže jsme neudělali nic špatnýho."
Poslouchat jejich bouřlivý rozhovor o mně je pro mě docela nepříjemné. Jake se chová, jako by ke mně snad pořád něco cítil, a vyboulenina v Charlieho kalhotách, které si prostě nejde nevšimnout, mě pořád fascinuje. Snažím se uklidnit, ale musím uznat, že mě to dost rozparádilo. Nebýt Jaka, nevím, co bych udělala.