Neodcházej

45.

Když se řekne Thajsko, každý si asi představí nekonečné, průzračně modré moře. Nebo teda aspoň já. Podle Huntera má ale Thajsko kromě moře ještě hodně co nabídnout. Prý se říká, že když je New York město, které nikdy nespí, tak Bangkok je město, které ani neusíná.
Když jsme přiletěli, byli jsme tak utahaní, že jsme téměř hned usnuli. Bydlíme v takovém menším příbytku s několika pokoji, což mi vyhovuje, jelikož nemusím spát s klukama a mám vlastní pokoj. Je sice malinký, ale naprosto to stačí.
Druhý den se probudím chvíli před osmou. Moje první kroky vedou do koupelny, kde se učešu a vyčistím si zuby. Pak potichu sejdu po širokých schodech do přízemí, projdu chodbičkou a zastavím se v kuchyňce před lednicí. Včera jsme ještě večer stihli menší nákup, abychom právě měli co na snídani.
Ukrojím si krajíc chleba a položím si na něj dva plátky sýra. Vezmu si to na terasu, která je v prvním patře. Není to taková ta prťavá terasa s jedním stolečkem a dvěma židlemi, co běžně bývá na hotelu, ale ani to není žádný luxus. Je tu jeden obdélníkový stůl vyrobený z bílého dřeva, na který si položím kafe a talíř s chlebem. Posadím se do proutěného křesla a nohy si položím na protější křeslo. Sama terasa možná není nejluxusnější, ale ten výhled je bezkonkurenčně nejhezčí, co jsme kdy viděla. Kromě toho, že mám přímý výhled na moře a písečnou pláž, ale taky na vysoké palmy, co dodávají celému výhledu nádech exotiky.
„Brý ránko," pozdraví mě s úsměvem Hunter. V mističce má nějaké lupínky a v druhé ruce si nese hrnek kafe. Posadí se na vedlejší křeslo, které pod jeho vahou zavrže.
„Ježíš, snad mě to vůbec unese," zasměje se a lokne si horkého nápoje.
„Nemáš jíst tolik sladkýho," mrknu na něj pobaveně.
Hunter se na mě uraženě zamračí. „Tak nemám pořád péct tolik zákusků. Kdo jim pak má odolat?"
„Takže to chceš svést na mě, jo?" zasměju se.
Přikývne a spolkne lžíci lupínků. „Bavili jsme se s Rafem, že bychom zašli do obchodu a něco koupili. Ty s holkama můžete jít na pláž, co ty na to?"
„Jo, to zní dobře. Půjdeme ty i s Markem a Bradem?"
„Jestli se Brad od Nory hne, tak jo," zazubí se. „A Mark asi taky, pokud zas nebude mít tu svojí náladu."
„Jako jakou náladu?" nechápu.
Spolkne další sousto a zamyslí se, jak by to popsal. „Tu, kdy se chová jak holka, co má krámy."
„Jo tak."
„Tobě neřekl, co mu poslední dobou je? Chová se fakt dost divně a mně nechce nic říct. Myslel jsem, že jde o holku, ale říkám si, že s tou Lizzie zas neměli tak hlubokej vztah."
Hrozně nerada Hunterovi lžu. Nejradši bych mu řekla všechno o jeho citech k Lydii, jenže tím bych Marka zradila. Jenže když to Hunterovi neřeknu, zrazuju zase jeho. Je to začarovanej kruh, ze kterýho se nejde vymotat.
„Řekla bych, že jde možná o nějakou jinou holku," řeknu nenápadně. Hrozně bych chtěla, aby na to nějak přišel sám a já bych se tak vymanila z Markových spárů. Mít tolik přátel je občas vážně docela zabíračka.
„Jako o jakou? O žádný nevím. S žádnou jsem ho ani neviděl. Pořád je jen sám nebo s náma."
„Tak nevím, jen mě to tak napadlo."
Hunter si mě změří podezřívavým pohledem. „Ty snad o nějaký víš?"
„Něco tuším," odvětím neurčitě.
Moje odpověď ho zjevně neuspokojí. „Jak jako ‚něco tušíš'? Řekl ti něco nebo jak?"
„Hele já si myslím, že on ti to řekne sám, až bude chtít. Já o ničem nevím."
Hunter pár vteřin mlčí. Sní pár lžic lupínků, dopije si kafe a pak vytřeští oči. „On miluje tebe?!"
Okamžitě vybuchnu smíchy. „Cože? Mě? Ne ježíš, to fakt ne."
„No tak pak nechápu, proč mi to nechceš říct," povzdechne si.
Díky bohu se zrovna v tu chvíli ve dveřích objeví Rafe.
„Nazdárek," pozdraví nás se širokým úsměvem. „Holky dole kouzlí s vajíčkama, tak si pojďte dát."