Neodcházej

59.

Nesnáším, když se probudím teplem. Ale ono to ani jinak nejde, když jsem si včera zapomněla zatáhnout a slunce tak na mě svítí celou svou silou. Otráveně se natáhnu po telefonu, abych se podívala, kolik je hodin, ale víc mě zaujme nepřečtená zpráva. Poslal ji Dylan, dvě hodiny po našem telefonátu.
Dylan: Chtěl jsem ti ještě říct, že kvůli tomu s kytaristou se nemusíš cítit provinile. Neudělala jsi nic špatnýho.
A o dvacet minut později mi poslal fotku. Když ji otevřu a ona se zobrazí po celém displeji, rozbrečím se. Jsem na ní já a Dylan. Ležíme v objetí na gauči u nás v bytě. Já mám na sobě staré pyžamo s jednorožcem a Dyl je ve svém typickém černém tričku s krátkým rukávem a boxerkách. Na fotce mě špičkou jazyka lechtá na ušním lalůčku a já se potrhle směju. Ještě teď si vybavím to lechtání. Pamatuju si, že tu fotku fotil Hunter, zatímco Lydie tenkrát seděla na druhém konci pohovky a smála se nám. Tenkrát to bylo všechno tak snadné.
Dylan: Doufám, že až se vrátíš, budeš se zase takhle smát.
Dojatě odložím telefon zpátky na noční stolek a usuším si slzy do polštáře. Zvednu se z postele a rovnou zamířím do koupelny, kde se zděsím svého odrazu. Jako by nestačily obří černé kruhy pod očima, teď k nim přibyly a rudé fleky od pláče, které ani po sprše nezmizely.
Unaveně se došourám do obýváku, kde najdu zbytek party. Všichni si vesele povídají, až na Lydii. Ta zamyšleně hledí do svého hrnku s kávou. Nevím, jestli se dostavila další ranní nevolnost, nebo, a to myslím, že je pravděpodobnější, myslí na Marcuse, který sedí jen metr od ní. A nemá ani tušení, že jsem jí včera vyzradila jeho tajemství.
„Nazdárek," pozdraví mě Marcus vesele. Lydie zvedne hlavu od kafe a vystřelí z křesla za mnou do kuchyně.
„No konečně." Zní netrpělivě. „Vůbec nevím, co mám dělat, Maggie. Hunter se s Marcusem baví tak uvolněně a přátelsky a já vůbec nevím, jak se k nim chovat. Nemůžu jen tak přehlížet, že je do mě zamilovanej. A nemůžu... nechci Hunterovi lhát o další věci."
S povzdechem se napiju už vychladlého kafe. Vyndám si z lednice čokoládovou tyčinku a s chutí se do ní zakousnu. Po celé noci mám úplně prázdný žaludek, takže tohle bodne. „Tak si promluv s Markem."
„A jak? Mám si ho odtáhnout jako ty včera mě? Hunter by hned věděl, že se něco děje."
„Tak pak musíme Huntera nějak vypakovat."
„A jak to chceš, prosím tě, udělat? Mám mu říct ‚Huntere, lásko, nemohl bys na chvíli zmizet, abych si mohla pokecat s tvým kámošem o tom, jak moc mě miluje?'"
Uchechtnu se. „No tak takhle asi ne."
Vyhodím prázdný obal od sušenky do koše a dopiju studené kafe. Hrnek odložím ke dřezu a rovnou začnu vyklízet myčku, protože to tady nikdo jiný neudělá.
„Mohla bych promluvit s Rafem a navrhnout mu, aby vzali s Bradem Huntera někam ven. Oni už se nějak zabaví a ty budeš mít klid na pokec s Marcusem."
Lydie si založí ruce na prsou a pohlédne na Huntera, který o něčem vehementně diskutuje s ostatními. „Jo, to by asi šlo. Nebude ti to vadit?"
„Proč by mi to vadilo?"
„No tak máte to s Rafem takový nahnutý, ne? Nejsem si úplně jistá, že vzal to s Dominicem tak klidně, jak tvrdí."
„Řekl mi, že je v pohodě," namítnu.
Lydie pokrčí rameny. „To ale neznamená, že fakt je. Musíš uznat, že sis s ním dost hrála. Stejně jako s Dylanem a Dominicem."
„Au," šeptnu.
„No promiň, ale jsem upřímná. Měla by sis srovnat v hlavě, co chceš."
Pohlédnu jí do očí. „Já vím, co chci."
„Tak se podle toho chovej, Mags."
A s tím se vrátí k ostatním. Já mezitím douklidím nádobí, vynesu koše a dám si sprchu, jelikož je tady dneska příšerné horko a já se zpotila jen z toho uklízení.
Zbytek party stále živě debatuje o nějakém filmu a já místo toho, abych se k nim přidala, jim oznámím, že půjdu na chvíli na balkon. A kývnutím hlavy naznačím Rafovi, aby šel se mnou. Náznak naštěstí pochopí, takže o pár minut později se ke mně připojí.
„Ahoj," pozdraví mě s úsměvem. „Chtělas se mnou mluvit?"
Přikývnu. „Mám na tebe velkou prosbu."
To ho zaujme. „Prosbu?"
„Lydie by si potřebovala promluvit s Marcusem, ale ten je pořád s Hunterem. Takže by se potřebovala Huntera na chvíli zbavit."
„A já ho mám, hádám, zabavit."
„Kdyby ti to nevadilo, byla bych ti vděčná."
„No jasně, stejně jsme chtěli jít s Bradem ven, tak vezmem Huntera sebou."
Vděčně se na něj usměju. „Děkuju, jsi zlatej."
„Tím jsem pověstnej," mrkne na mě a vstane, aby se zase vrátil dolů. Já ho ale zastavím.
„Počkej ještě chvíli, prosím."
Rafe se posadí zpátky na židli a propíchne mě podezíravým pohledem. „Mám snad zabavit ještě Noru?"
S úsměvem zavrtím hlavou. „Chtěla jsem se tě ještě na něco zeptat."
„Tak se ptej," pobídne mě.
„Když jsi mi včera na tý pláži říkal, že jsi v pohodě, myslel jsi to upřímně?"
„Mrzelo mě to," odvětí upřímně a prakticky hned. „Myslel jsem, že se mezi náma něco děje, ale po tý puse s Dylanem jsem věděl, že jsem si to asi všechno jenom vymyslel."
Chytnu ho za ruce a pevně stisknu. „Nic sis nevymyslel, Rafe. Taky jsem to tak cítila. Vážně. Ale Dylana miluju, vždycky to tak bude."
Rafe se pousměje a přikývne. „To já vím. Měl jsem to vědět už podle toho, jak se na něj díváš. Viděl jsem ty vaše pohledy, ale snažil jsem se to ignorovat. Snažil jsem se předstírat, že není špatný zakoukat se do bráchovy holky." Krátce se uchechtne. „Jak to zpívá Duncan Laurence v Arcade – Loving you is a losing game."
„Moc mě to mrzí, Rafe."
Rafe jen pokrčí rameny. „Za to nemůžeš."
„Ale jo, můžu," namítnu. „Neměla jsem tě tahat za nos."
„Nebudu říkat, že jsi mě za nos netahala, protože chvíli určitě jo, ale nesoudím tě. Ani já se nechoval zrovna čestně."
Pravda. Oba jsme svým chováním ubližovali Dylanovi. „Mrzí mě to."
„Mě taky, Mags," odvětí upřímně. Posmutněle se k němu natáhnu a pevně ho obejmu. Tak pevně, jako by to snad mělo být naposledy.