Neodcházej

33.

Líbáme se jen pár vteřin, než se opodál ozve odkašlání. Oba tím směrem pohlédneme a uvidíme Rafa, co nás poměrně překvapeně pozoruje.
„Rafe, já..." začne Dylan, ale Rafe jen mávne rukou a zmizí ve vedlejším pokoji. Dyl shlédne zpátky na mě a povzdychne si. „Já musím za ním."
„Dobře," přikývnu. V hlavě mám momentálně úplný zmatek, takže ze mě nic víc nevypadne.
„Sejdeme se zítra v sedm ráno v parku, dobře?"
„Dobře," odvětím opět. Dylan se pousměje a než mě dovede ke dveřím, ten úsměv jeho tvář neopustí.
„Dobrou, Maggie."
Úsměv mu oplatím. A ten můj je ještě dvakrát... třikrát širší.
„Dobrou, Dyle."
Otočím se a zamířím zpátky k autu. Hlavou mi víří miliony, ne-li miliardy myšlenek a já nejsem vůbec schopná je jakkoli zorganizovat. Srdce mi buší tak silně, že mám na chvíli strach, že mi snad vyskočí z hrudi.
Když se posadím do auta a zavřu za sebou, regulérně na pár vteřin vykřiknu, jen abych ty myšlenky umlčela. A zároveň abych procítila tu radost, kterou jsem tam nahoře zažila.

Druhý den ráno se probudím už v pět. Celou noc jsem spala asi dvě hodiny. Pořád jsem si v hlavě přemítala každou vteřinu od té žádosti o ruku a přemýšlela jsem, jak se to mohlo všechno tak podělat. Jak jsem mu mohla tak moc ublížit, jak jsem si vůbec mohla něco začít s jeho bráchou... Obviňovala jsem se za to, že jsem si neuvědomila, jak iracionálně se chovám. Lépe řečeno, že se chovám jako naprostej magor. Nechala jsem se unést Paříží a Rafovým přitažlivým úsměvem a vůbec jsem si neuvědomila, co to dělám. Jak moc ubližuju Dylanovi a jak moc jsem teď ublížila Rafovi. Možná jsem rozdělila bratry, kteří si jsou celý život nejbližší.
Ale zároveň nemůžu přestat myslet na ten polibek. Všechna ta něha a láska, co k Dylovi cítím, mě v tu chvíli zaplavila jako tsunami. V tu chvíli jsem si byla ještě jistější, že tohle je to správné. A vím, že máme ještě hodně k řešení, ale stojí to za to. Za náš vztah stojí za to bojovat a já se ho prostě nevzdám.
Po snídani si dám sprchu, převléknu se a vyrazím do parku, kde mám s Dylanem na sedmou sraz. Dorazím tam asi o deset minut dřív, což mi vůbec nevadí. Park je v tuhle ranní hodinu téměř prázdný. Větve stromů vlají v jemné větříčku, sluníčko už začíná hřát a já mám ještě lepší náladu než když jsem se sem vypravovala.
Dylan dorazí dvě minuty po sedmé. Přisedne si ke mně, ale úsměv na tváři nemá, což mě lehce vyvede z míry. Uklidím se tím, že se třeba taky málo vyspal nebo že se pohádal s Rafem. Určitě mi nechce říct, že na to nemá.
„Nevím, jestli na to mám, Maggie," pronese, čímž jako by mi zabodl do srdce tisíce jehel.
„Jak to?" vyblebtnu.
„Tolik se toho od našeho rozchodu stalo... copak si nepamatuješ, že si mi tady, na tomhle stejným místě, před pár týdny řekla, že to chceš zkusit s mým bráchou?"
„To jsem neřekla!" ohradím se. „Jen jsem řekla, že se potřebuju posunout dál a že si s Rafem rozumím, to je celý."
Vím, že jsem to tentokrát nejspíš řekla tak, že to vyznělo tak jak to Dyl pochopil.
„Mám z toho jen pocit, že sama moc nevíš, co chceš, Maggie."
Chci tebe, toužila jsem říct. Měl ale pravdu. Vážně jsem mu tady před pár týdny řekla úplný opak, než co mu říkám teď. Možná vážně nevím, co chci.
„Já tě miluju," hlesnu s nadějí, že mě obejme a políbí stejně jako včera. Vím ale, že tentokrát to neudělá."
Usměje se. „To já tebe taky, Mags. A vždycky budu. Musím si být ale jistej, že tohle fakt chceš."
„A co mám udělat?"
„Odjeď do toho Thajska. Usmiř se s Rafem, což nedá tolik práce, jelikož už jsem mu to včera vysvětlil, a užij si to. Chovej se tam jako nezadaná – naprosto bez zábran. A pokud se za týden vrátíš a budeš cítit to co teď, budu tu čekat." Pohladí mě po tváři. „S otevřenou náručí."