Neodcházej

19.

V bytě už hrají vánoční písničky, Lydie se oblékla do vánočního svetru a černých legín a právě teď mě probudila z víc než příjemného snu.
„Kolik je hodin?" zamumlám.
„Už deset. Lehce sis přispala, holka," zasměje se.
Překulím se na druhý bok, zavřu oči a pokusím se vrátit zpátky na pláž. Lydie se mnou ale zatřepe, čímž mi kompletně zmaří všechny šance na opětovné usnutí.
Shodím ze sebe peřinu, nazuju si papuče a rovnou zamířím do koupelny. Rozpustím si vlasy, které jsem si před spaním zapletla do copů, abych je měla hezky vlnité, vyčistím si zuby a líčení se rozhodnu odložit až na večer.
Převléknu se do tepláků a vánočního trička, abych načerpala vánoční atmosféru, a vydám se do kuchyně pro snídani.
„Kde jsou kluci?" zeptám se Lydie, která sedí na pohovce a sleduje Sám doma. Ten film taky miluju, tak se k ní rovnou přidám.
„Hunter mluví s mámou a Mark asi ještě spí."
„Proč jsi jeho taky nevzbudila?" ohradím se.
„Nevím, je to mezi náma teď takový divný. Něco se mu děje a nechce mi říct co."
Nemluvila jsem s ním moc od doby, co nám oznámil, že se s Lizzie rozešel. Přesto je ale poznat, že ho to pořád trápí. A naprosto chápu Lydii, že ji frustruje, že jí nepřizná, o co jde. Zároveň se mu ale nedivím. Vědomí, že jsem zamilovaná do někoho, kdo je ve šťastném vztahu s jedním z mých nejlepších přátel, by mi asi taky nepřidávalo.
„A ptala ses ho na to?"
„Vždyť říkám, že mi nechce nic říct. Vždycky hned změní téma, když s tím začnu. Nevím, možná jen nechce přiznat, že ten rozchod s Lizzie byla chyba."
„A s ní jsi mluvila?" vyzvídám dál.
Přikývne. „Taky mi toho moc neřekla. Jen to, co nám už řekl Mark. Ty vážně nevíš, o co jde? Přece by se s ní nerozešel jen tak z plezíru."
Nerada jí lžu. Tak strašně mi to vadí, jenže vím, že bych přišla o Marka, kdybych jí řekla pravdu. A možná vlastně i o ni, protože by zjistila, že už to vím jakou dobu.

Dopoledne se převléknu a zamířím se projít, abych utekla od toho vánočního šílenství, co v bytě probíhá. Venku je dost zima, takže si obléknu teplý svetr s rolákem a kabát. Na rozpuštěné vlasy posadím čepici a dlaně schovám v rukavicích.
Normálně si na procházky vždycky beru sluchátka. Nesnáším totiž, když zůstanu sama jen se svými myšlenkami. Dneska je ale něco jinak. Dneska mám pocit, že si je musím nějak utřídit.
Dneska je 22. a zítra odjíždím domů za rodiči. Jestli jsem nervózní? Rozhodně. A jestli se těším? No, já vlastně ani nevím. Rozhodně to není tak, že bych se mi tam vyloženě nechtělo, to vůbec, ale asi se tam netěším tak, jak by se čekalo.
Moji rodiče žijí v Ottawě – hlavním městě Kanady. Žila jsem tam do svých dvaceti, kdy jsem se přestěhovala na vysokou sem, do Toronta. Rodiče mi to stěhování a vůbec výběr školy, která je proslavená hlavně hokejem, rozmlouvali. Nelíbila se jim představa, že se odstěhuju 400 km daleko do města plného neřesti.
Moc času spolu od té doby netrávíme. Každý týden mi jednou zavolají, aby zjistili, jestli jsem ještě naživu, ale to je všechno. Jo, mrzí mě, že už nemáme vztah jako dřív.
Stejný vztah s nimi má i má starší sestra. Když zjistili, že otěhotněla s klukem, co se na ni hned vykašlal, málem vyskočili z kůže. Ani jedna nesplňujeme jejich očekávání, ale s tím už jsem se tak nějak smířila. A oni snad taky.
Když procházím kolem obchodu, před kterým jsme se s Rafem tenkrát srazili, vzpomenu si na ten sen. Vím, že mě přitahuje, ale netvrdím, že mě ten sen nezaskočil. Cítím se kvůli tomu pořád tak nějak provinile. Vím, že jsme to s Dylanem oficiálně ukončili, ale lhala bych, kdybych řekla, že si na něj nikdy nevzpomenu. Že si nevybavuju společný chvíle a že se mi přitom občas nerozbuší srdce.
Vytáhnu z kapsy telefon a vytočím jeho číslo. Snažím se nad tím nepřemýšlet, protože vím, že kdybych to udělala, rozmyslím si to. A to nechci.
Zvedne to po dvou zazvoněních. Podle zvuku poznám, že je v autě.
„Mags? Děje se něco?"
Při jeho hlasu se mi rozbuší srdce. Tep se mi zrychlí a já zalituju, že jsem mu volala. Co mu vlastně chci říct?
„Já," začnu a přemýšlím, jak budu pokračovat, „jsem tě jen chtěla slyšet."
Na druhé straně se ozve krátké ticho. „Vážně?"
„Myslela jsem na tebe a napadlo mě, jestli už jedete?"
„Jojo, už jsme na cestě. Měli bychom dorazit tak za hodinku."
Krátce se odmlčím. Rozmýšlím se, co řeknu, ale on mě předběhne.
„Já ti napíšu, až dorazíme, dobře?"
Rty se mi zvlní do nenápadného úsměvu. „Dobře."
„Měj se, Maggie."
„Ty taky, Dyle."