Neodcházej

57.

Sedím na pohovce s miskou ovesné kaše. Vzbudila jsem se dneska jako první, jelikož jsem vůbec nemohla spát. Pořád jsem myslela na to, jak kvůli mně Hunter ztratil přítele, a že kluk, co se mi líbí, je relativně slavnej zpěvák.
S povzdechem spolknu další lžíci kaše, když zaslechnu hlasy. Ze schodů sejde Lydie s Hunterem, ruku v ruce. Když si mě Lydie všimne, pousměje se a něco Hunterovi zašeptá do ucha. Pak se vypaří zpátky nahoru.
„Ahoj," pozdravím ho nervózně. Vstanu z pohovky a pomalým krokem k němu dojdu. Zastavím se dva metry před ním.
„Proč jsi mi to neřekla, Maggie?" zopakuje svou otázku ze včerejška.
„Bála jsem se," hlesnu. „Bála jsem se, že bys mě odsoudil."
Uchechtne se. „Odsoudil? Já? Kluk, co dřív bral svatbu jako sprostý slovo?"
„Ale změnil ses. Bála jsem se, že si budeš říkat, že jsem stejná jako ty před Lydií."
Povzdechne si a vzdálenost mezi námi zkrátí. „Ty jsi vážně občas na hlavu, Mags." A pak mě obejme. Pevně. Jako vždycky.
Zabořím si hlavu do jeho pevného ramene a spadne mi kámen ze srdce. „Takže mi odpouštíš?" hlesnu.
Odtáhne se ode mě a přikývne. „To je jasný."
„Hurá," zajásá Lydie. Seběhne ze schodů a přidá se k našemu objetí.

Zbytek dne strávíme všichni spolu. Dominic mi sice poslal zprávu, jestli se chci dneska vidět, ale řekla jsem mu, že dnešek strávím s přáteli. A bylo to to nejlepší rozhodnutí.
Den strávíme na pláži. Hrajeme karty, smějeme se a já si dokonce stihnu i na chvíli pokecat jen s Rafem. Ujistí mě, že ho to video nijak nezasáhlo. A že nemá zlomený srdíčko, jak sám řekl.
Uvědomím si, že už tu máme poslední tři dny s tím, že zítra je Silvestr. Už v Torontu jsme věděli o obří párty na přivítání Novýho roku, která se má konat tady kousek na pláži. Odpoledne po té párty už letíme domů.
A v ten moment se mi zasteskne po Dominicovi. Znám ho sice jen pár dní, ale svým způsobem mi přirostl k srdci. Bude mi chybět.
Večer, když už se všichni odeberou zpátky do domu, já zůstanu ještě chvíli na pláži. Posadím se na vyhřátý písek a vyhledám v seznamu kontaktů Dylanovo jméno. Bez přemýšlení ho vytočím. Vezmu to po dvou zazvoněních.
„Maggie?" Jeho hlas zní překvapeně. Nedivím se, že ho zaskočilo, že volám, když jsem se mu odtud zatím neozvala. Jeho hlas mi ale okamžitě vyvolá úsměv na tváři.
„Ahoj," řeknu rozzářeně. Vím, že můj výraz nemůže vidět, ale zná mě už moc dobře a vím, že ví, že se usmívám.
„Překvapuje mě, že voláš. Čekal jsem, že budeš někde s tím zpěvákem." V jeho slovech vycítím naštvání. A myslím, že částečně i smutek.
„Neříkal jsi mi náhodou, že si to tu mám užít naplno?" popíchnu ho.
Na chvilku se odmlčí. „Říkal," přizná. „Ale..."
„Ale nečekal jsi, že se tím budu řídit," dokončím jeho větu. Jeho mlčení beru jako souhlas. „Měla jsem ti o něm říct už před tím videem."
„Tos měla," odvětí prudce.
„Nechala jsem ho, aby mě políbil," přiznám. „Dvakrát."
Na druhém konci se rozhostí ticho. Vteřiny, které ubíhají, se mi zdají nekonečné. Ale nelituju, že jsem mu to řekla. Tak už jsme to my dva prostě měli – vždycky jsme k sobě byli upřímní. To, že to teď spolu máme šejdrem, neznamená, že mu chci něco zatajovat. Dylan je jediný člověk, kterému bych nebyla schopná lhát v ničem.
„Líbilo se ti to?" zeptá se po několika úmorných vteřinách.
„Líbilo," odvětím upřímně. „Díky němu jsem na chvíli zapomněla na to všechno, co je v mým životě špatně. Na chvíli jsem se přestala nesnášet za to, jak se v poslední době chovám ke všem hrozně."
„Tak to jsem rád," řekne příkře.
Uchechtnu se. „Nejsi rád, Dyle. Poznám, když mi lžeš."
„A divíš se mi, Maggie? Nechci, abys na druhý polovině světa líbala nějakýho chlápka s kytarou. Chci, abys líbala mě. Jen mě."
Rty se mi roztáhnou do úsměvu. „Miluju tuhle tvou stránku."
„Jako jakou?" nechápe.
„Žárlivou," prozradím. „Líbí se mi, když na mě žárlíš."
„Maggie..."
„Pamatuješ si na den, kdy jsme se políbili poprvý?"
„Proč na to mám vzpomínat, Mags?" Jeho hlas zní zoufale.
„Protože já si na to pamatuju přesně. Ještě teď si jasně vybavuju dotek tvých rukou na bedrech. Dotek tvého jazyka na mém a zvuk tvého hlasu, když jsi mi řekl, že přesně na tohle jsi tak dlouhou dobu čekal."
V půlce věty se mi zlomí hlas. Slzy mi tak nějak přirozeně začnou téct po tvářích. „Bože, já jsem tak blbá."
Nejradši bych si nafackovala. Nejradši bych si nafackovala za to, jak se chovám. „Já se bojím, Dyle."
„Bojíš?"
„Bojím se, že když si přiznám, co skutečně cítím, ublížíš mi. A já vím, že s tou žádostí o ruku jsi mi neublížil, ale mně bylo hrozně. Ten rozchod se mnou neskutečně zamával. Celé dny jsem jen ležela v posteli a brečela, brečela a brečela."
„Čeho se opravdu bojíš, Maggie?"
S povzdechem vzhlédnu na modrou oblohu. Zhluboka se nadechnu a setřu si slzy z tváří. „Bojím se, že mě už po tom odmítnutí nevidíš stejně. Že už mě nevidíš jako tu starou Maggie, co byla dobrou kámoškou, nikdy nikoho nelhala a co trávila hodiny za plotnou u pečení."
„Proč myslíš, že už tě tak nevidím?"
„Protože už taková nejsem." Vyslovit to mě neskutečně zabolí. K slzám se připojí vzlyky, které nedokážu ovládat. Dlouhé minuty mu brečím do telefonu a on trpělivě vyčkává, až opět popadnu dech.
„V hloubi duše taková pořád jsi," řekne, když se uklidním.
„Nejsem," zavrtím hlavou. „Chovám se teď jako někdo jiný. Jako někdo, kdo nechci být."
„A jak se chováš?"
„Ubližuju. Tobě, Rafovi, Dominicovi a Hunterovi a Markovi a Lydii a úplně všem."
I když ho nevidím, cítím, že se pousmál. „Myslím, že především ubližuješ hlavně sobě."