Neodcházej

28.

Pár minut před jedenáctou padnu do postele jako zabitá. Z posledních sil se ještě natáhnu po telefonu, kde najdu zprávu od Dyla.
Dylan: Dnešek stál za prd. Doufám, že ty ses měla líp.
Vytočím jeho číslo a on to téměř okamžitě vezme.
„Ještě nespíš?" diví se.
„Teprve teď jsem se dostala do postele. Ta večeře byla náročná."
„Co se stalo?"
Povzdechnu si. „Řekla jsem jim o tom rozchodu."
„Hádám, že to asi nevzali moc dobře, co?"
„Ne. Hlavně ten důvod jim přišel naprosto šílenej. Ale já se o tom nechci bavit. Řekni mi radši o svým večeru."
„Prosím tě, ani mi nemluv. To byla jedna tragédie za druhou. Nejdřív jsem zjistil, že jsem zapomněl dárek pro mámu v bytě v Torontu, pak jsem se pohádal s Rafem, pak se pohádali rodiče, kvůli čemuž máma zapomněla na krocana, který se samozřejmě připálil. Pak jsme se teda nějak usmířili a dali jsem si k večeři bramborovou kaši."
Uchechtnu se. „Tak to nezní o moc líp než ten můj, no."
„Věř mi, že rozhodně nebyl."
„Proč jste se vlastně hádali s Rafem?"
Dylan se na chvíli odmlčí. Zjevně jsem vstoupila na tenkej led.„Vlastně kvůli tý vaší dovolený."
Vůbec jsem o tom Thajsku poslední dny nepřemýšlela. Před týdnem jsme neřešili nic jinýho a já se nemohla dočkat, až si konečně odpočinu a možná se přes Dylana konečně přenesu, ale teď se mi tam vůbec nechce. Představa, že strávím týden pryč od reality, mě děsí.
„A co s ní?"
„Co bys asi tak řekla, Maggie?"
„Nelíbí se ti, že tam jede, viď?"
Poznám, že se ušklíbne. „Ne, to se mi opravdu nelíbí. Nepamatuješ si snad, jak jsi mi říkala, že si myslíš, že na konci skončíme spolu? Že chceš přijít na to, kdo jsi, single? Že se nechceš pouštět do dalšího vztahu? Vždyť to ale přesně děláš, Mags! A ještě k tomu s mým bráchou... Víš jak trapný to pro mě je?"
Cítím v jeho hlasu zlost a smutek zároveň. Vlastně jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, jaký tohle může mít dopad na jejich vztah. Pořád jsem myslela jen na svůj vztah s Dylanem a na svůj vztah s Rafem, ale vůbec mě nenapadlo, že to ovlivní i je dva.
„Já jsem to neplánovala, prostě se to stalo. A nechci být důvod, kvůli kterýmu se hádáte, Dyle..."
„Ale jsi, Maggie. Já ti to nevyčítám, jen to nechápu. Nechápu, jak jsi mě mohla nahradit mým vlastním bráchou."
„Ale takhle to vůbec není, Dyle... tebe nikdy nikým nenahradím a ani nechci. Rafe se mi líbí, to je celý. Rozumí si s klukama a co se týče mě, zatím je to pro mě prostě jen fajn kluk, se kterým si rozumím. Nechci s ním chodit ani nic takovýho. Na to ještě vážně nejsem připravená."
„Víš co? Tohle je moc vážný téma na to, že už je po jedenáctý. Co si radši něco pustit?"
Jeho změnu tématu vítám s otevřenou náručí. „No jasně. Co?"

Nakonec jsme skončili u Harryho Pottera. Je to taková naše společná srdcovka. Povídali jsme si u toho, smáli jsme se – jako za starých časů. Byla to taková menší nostalgie. A já si to až moc užívala.
Ráno mě probudila ségra s tím, že jdeme rozbalovat dárky. Bylo to zhruba v osm ráno, takže jsem naspala slabých šest hodin. Bolela mě hlava, oči nechtěly zůstat otevřené a poslední, na co jsem měla náladu po té včerejší několikahodinové debatě, bylo rozbalování dárků. Rosie se ale smála – hrála si s papírem, z něhož byla daleko nadšenější než ze samotných dárků. Hádám ale, že to tak má většina dětí.
Rodiče se už o Dylanovi nezmínili, za což jsem jim vděčná. Bavili jsme se spolu o neškodných tématech, občas jsme se dokonce i zasmáli, což pročistilo atmosféru. Se ségrou jsme si zašly na hoďku na kafe, abychom dohnaly ztracený čas. Pokecaly jsme o všem možném a když jsme se vracely zpátky za rodiči, měla jsem pocit, jako bych byla zase ta patnáctiletá holka, co to tu milovala. Co milovala tohle město a co si nedokázala představit, že by tu nežila. Jenže tou holkou už dávno nejsem.

Pár hodin před odletem mi zavolá Lydie. „Nazdárek, tak jak to jde?" zeptá se zvesela.
Odfrknu si. „Včera to byla makačka, ale dneska už je to v pohodě. Rodiče se asi nechtějí loučit rozhádaní."
„Jo to chápu," přitaká. „Taky jsme to tu měli krušný."
„Co se stalo?"
„Poslední dva dny je mi blbě. Každý ráno jsem zvracela a přes den mi bylo pořád divně. Teď už je to trochu lepší, takže jsem asi jen něco špatnýho snědla."
„A byli jste u doktora?"
„Ne, to je zbytečný. Prostě obyčejný přejedení, nic víc."
„Tak dobře," svolím nakonec. „Kdy vyrážíte?"
„Zítra ráno. Měli bychom dorazit nějak dopoledne. Pak už nás čeká jen balení."
„Tak paráda. Já přiletím už dneska večer, tak si zatím vyperu, aby byla pračka zítra volná pro vás."
„Skvělý, jsi zlatá, Mags."
Usměju se. „Tak si to tam ještě užijte, pozdravuj Huntera a zítra se uvidíme."
„Jasně, ty taky. Tak zatím."
„Pa," rozloučím se a telefon položím. Hned si všimnu nepřečtené zprávy od Jaka. Včera mi párkrát napsal a snažil se omluvit, ale ignorovala jsem ho. Ale stejně jako se se mnou rodiče nechtějí loučit rozhádaní, já to tu nechci opustit s vědomím, že jsem to tu neuzavřela. Vytočím jeho číslo a modlím se, aby měl čas se ještě naposledy sejít.
„Maggie! No konečně! Už jsem si myslel, že k tobě budu muset zajet osobně."
„Máš teď čas?"
„No jasně," přitaká.
„Tak za půl hodiny v parku."
Hovor ukončím. Převléknu se do džínů, trička s dlouhým rukávem, svetru a ještě kabátu. Na hlavu si dám čepici, kolem krku šálu a na ruce rukavice. Dneska je tam extrémní zima a nerada bych si přivezla do Toronta rýmu.
„Já ještě rychle skočím za Jakem do parku," oznámím rodičům.
„A kdy se vrátíš? Nezapomeň, že ti to za pět hodin letí."
„Brzo," odvětím. „Vrátím se brzo."