Neodcházej

9.

 „Tak jakej je?" naléhá Lydie.
Okamžitě si v hlavě vybavím ten jeho hravý, okouzlující úsměv. A havraní vlasy, co mu trčely na všechny strany. Vlastně, když se nad tím zamyslím, si jsou s Dylanem docela podobní. Ale přesto úplně jiní.
„Nevím, normální," pokrčím rameny.
Lydie si mě změří podezíravým pohledem. Tahle holka prostě vždycky pozná, když jí kecám. „Tak to vyklop."
„Otevřel mi jen v ručníku," řeknu tiše.
„Cože?!" zaječí Lydie.
„Ježíš, klídek," zasměju se. „Byl mokrej, takže předpokládám, že akorát vylezl ze sprchy."
„Tak to předpokládám, že to nebyl žádnej tlouštík, co? Ten by jen tak v ručníku neotevřel."
Zavrtím hlavou. „Svaly pevnější než skála."
„Ach bože," zapěje zasněně. „Mluvili jste spolu aspoň chvíli, než přišel Dylan?"
„Jojo," přikývnu. „Povídal mi o tom, že se právě po pěti letech vrátil z Francie. Studoval tam na univerzitě v Paříži."
„Paříž? Tak to muselo být úžasný," zasní se.
„Byl moc sympatickej."
„A taky asi dost sexy," zazubí se.
Rty se mi zvlní do úsměvu. „To taky."

Zbytek dne strávím na počítači objednáváním dárků. Nakonec seženu dárek pro všechny, včetně knížky pro Dylana. Původně jsem mu nechtěla nic kupovat, ale když jsem to tak projížděla, přímo na mě vyskočila. Teď už mi stačí jen doufat, že všechno přijde do Vánoc. Stránky, ze kterých jsem objednávala, to zaručovali, tak se snad není čeho bát.

Ráno se probudím brzo. Je neděle, což pro mě znamená jediné – běhání. Vstanu z postele a když dojdu do obýváku, spatřím Lydii nad hrnkem kafe. Chodíme vždycky spolu, protože i když se jí Hunter stále snaží přimět milovat nejen jeho, ale i posilovnu, ona stále upřednostňuje běh. Za což jsem ráda, protože mě to s ní baví víc než samotnou.
„Dobrý ráno," pozdravím ji s úsměvem. „Za dvacet minut vyrážíme?"
Lydie přikývne. „Jasňačka."
V koupelně si akorát vyčistím zuby a učešu vlasy, sprchu si dám až se vrátíme. Převléknu se do sportovních legín, trička s dlouhým rukávem, mikiny a šusťákové bundy. Své zrzavé vlasy spletu do dvou francouzských copů, na hlavu si nasadím čepici a přesně dvě minuty před sedmou vyběhneme do ulic.
Běžíme tři kilometry po lesní cestě, poté se dostaneme do města. Míjíme základní školu, několik obchůdků s oblečením a nakonec i supermarket, kde prudce vrazím do týpka, co právě vycházel zpoza rohu.
„Kurva!" zanadávám, když spadnu prudce na beton. Dlaně si ošklivě odřu a pravé koleno mám do krve, která je díky roztrženým legínům vidět.
„Ježíš, promiň, já jsem vůbec..."
Zvednu hlavu a on se odmlčí. „Maggie?"
Ten blbec, co do mě vrazil, není nikdo jiný než Rafe. „Co tu děláš?" divím se.
„Šel jsem si pro snídani, co tu děláš ty?"
„Šly jsme si s kámoškou zaběhat."
V tom kouknu na Lydii, která na nás jen nechápavě hledí.
„Jo, tohle je Lydie. Lydie, to je Rafe. Dylanův brácha."
Lydie se rozzáří. „Jo aha, tak to už dává smysl."
Rafe si s ní potřese rukou. „Moc mě těší, Lydie."
„Mě taky," uculí se.
Rafe obrátí svou pozornost zpátky na mě. „Pane bože, tvoje noha..."
Shlédnu opět na svoje zakrvácené koleno, které šíleně pálí. „To je v pohodě, vůbec to nebolí," zalžu.
„Řekl bych, že to bolí dost. Tyhle pády už jsem taky párkrát zažil a vím, jak moc to bolí. Co kdybych vás odvezl domů a ty by sis to vydezinfikovala? Tohle zpátky už neuběhneš," zkonstatuje.
„My doma ale dezinfekci nemáme," upozorní mě Lydie.
„Tak tě odvezu k sobě. Na tohle voda nestačí."
„Myslím, že je to skvělej nápad. Já ještě stejně nejsem unavená, takže si to ráda doběhnu zpátky."
Probodnu ji nepřátelským pohledem. Nesnáším, když rozhoduje za mě.
„To je v pohodě, Rafe. Já to dojdu."
„Nech toho. Je vais vous aider, Mademoiselle," mrkne na mě.
„Cože?"
„Že ti pomůžu," usměje se.
Lydie se uculí. „Jo, Maggie, nech ho ti pomoct."
Úplně přesně ví, jakou pomoc naznačuje.
„Já fakt nevím," zapochybuju.
„Dylan není doma, pokud ti jde o tohle. Jel do posilovny a tam je vždycky minimálně dvě hodiny."
Podívám se na Lydii a ta mi pohledem naznačí, že mám jet.
„No tak dobře," svolím nakonec.