Morgothovy děti

Prolog

Prohlédla jsem si svou cvičnou kovovou tyč. Na dotek byla studená. Jistě, že. Válí se tu už nejmíň dva dny v mrazivé louži na dně pevnosti. Změnila jsem svou podobu na lidskou a tyč ztěžkla. Bylo pokaždé zvláštní, jak se vše zvětší, když se zmenším o metr. Mé vlasy se z bílé barvy změnily na havraní černou. Železné drápy se zatáhly a proměnily na obyčejné béžové nehty. Kůže se z bledé s černými žilami změnila na teplejší odstín a špičáky se zmenšili na lidskou velikost. Vypadala jsem, jak obyčejný chodící ubohý pytel krve a masa, kterému ve Středozemi říkají člověk. Cvičila jsem výhradně v lidské podobě daleko od čumilů ze šlechty. Jediný, kdo byl jakžtakž k světu a neskovával se za svou neuvěřitelnou moc, byl princ Mirdes. Občas se mnou prohodil slovo. To se ale nedalo říct o jeho starší sestře Morgrie, která byla rozmazlenost sama. Vládla mocí temného plamene. Proto byla vždy chválena a zbožňována poddanými. Zejména její otec Ardos jí zavaloval dary, až je neměla pomalu, kam dávat. Jako jedna z mála měla křídla a její krása byla vyhlášená. Za to já měla nespočet jizev od krocení vrků v psinci, který byl poblíž pevnosti. Sem dolů jsem se vždy chodila odreagovat a cvičit chvaty v lidské podobě a přivádět je k dokonalosti, abych ve vílí podobě byla neporazitelná. Pokaždé, když jsem začala otáčet tou tyčí a prosekávala vzduch, tak nějak jsem vypla. Ztrácela jsem pojem o čase a prostoru. Jediné, co jsem vnímala byl chlad kaluží, do kterých jsem občas skočila a namočila si kožené boty. Nikdy jsem si nepotrpěla na zbroj. Tou se pyšnily vznešené víly, i když jí vlastně ani nepotřebovaly. Nikdo z nich neuměl bojovat. Proč taky, když by jakéhokoli protivníka doslova sežehli ohněm či mrazem. Občas jsem si přála utéct od toho všeho. Poznat, jaké to je za hranicemi Vílího království. Přála jsem si podívat se do Stříbrného hvozdu, kde prý vládl králův zrádný bratr Sebastien. Nikdo neví, kde se tento les ve Středozemi ukrývá, protože je zahalený množstvím kouzel. Mohli byste jím klidně projít a ani nevědět, že jste tam byli. Dokončila jsem sestavu bojových chvatů a třískla koncem tyče do kaluže špinavé vody. Kapky se rozlétly a já si jednu vyhlédla. Zasáhla jsem jí za letu tyčí a udýchaně jsem tyč zase zahodila.

O tři týdny později

Byla noc a měsíc byl v úplňku. Úžasná a dokonalá princezna Morgria měla narozeniny. Všichni jí zahrnovali dárky a přáními. U všech Valar jsem tam byla nucena jít. Kdybych tam nešla, tak by se šuškalo, že nesympatizuji s králem. Kdo ví, co by mi udělali. Navlékla jsem si ty nejhezčí šaty, které jsem měla, aby alespoň trochu ladili k mé bílé pokožce s černými žilami a mrtvým úsměvem. Mé oči byly celé včetně bělma černé. Když jsem se podívala do zrcadla a usmála se, tak jsem se divila, že se zrcadlo strachy nerozkřáplo. Jak já tyhle oslavy nesnáším. Popadla jsem dárek pro princeznu, který jsem dlouho sháněla. Byl to zlatý náramek s velkým červeným rubínem. Nezbývalo nic jiného než tam jít. Pokud se u víl vůbec dalo mluvit o nějakém přátelství, tak já jsem o žádné nestála. Vyhovovalo mi být sama a starat se o vrky. To byl v podstatě celý můj život. Už od té doby, co jsem vylezla z líhně, jsem nic jiného nepoznala. Své rodiče jsem ani neznala. Věděla jsem, že jsou někde v pevnosti a starají se o komfort královské rodiny. A to bylo asi vše, co jsem o nich věděla.

Šla jsem po dlouhém mostě, pod kterým byl jen hodně dlouhý pád. Skály okolo byly špičaté, jako žiletky. Ani jsem nevěděla, jak vypadá tráva nebo les. Trápilo mě to, ale jak bych to tu asi mohla opustit? Sotva bych vytáhla paty a hraniční stráž by mě s výpraskem vrátila hezky zpátky. Nejspíš bych dostala mnohem horší a potupnější práci než pracovat v psinci.

Vešla jsem do hradu hlavní bránou a všude okolo hořely louče na oslavu ohnivé princezny. Šla jsem tedy dál a míjela skupinky víl, které si pošeptávali, kdo ví co. Hlavně se bavili o princeznině kráse a o tom, že by se měla brzy vdát. Kdybych nevěděla, jak se Morgria chová, možná bych jí i nad nuceným manželstvím litovala. Přede mnou byl dlouhý zástup gratulantů s všemožně velkými dárky. Bezva. Takže mě čeká nejspíš hodina čekání ve frontě. Pomalým krokem jsem se posouvala blíž a blíž ke královské rodině.

Když jsem se k nim konečně dostala, tak jsem spatřila Mirdese, jak se na mě usmál a mrknul. Ušklíbla jsem se a vykročila k princezně. ,,Princezno Morgrio. Přináším vám tento dar k vašim dnešním narozeninám." Princezna na mě otráveně pohlédla a natáhla ledabyle ruku. ,,Ach. Náramek. Takové mám už tři." Rukou mi znaveně naznačila, ať odejdu. Uklonila jsem se a scházela schody, na kterých jsem strávila hodinu. Potlačila jsem zuřivost, protože kvůli takové chudince se nemá smysl rozčilovat. A už vůbec ne, kvůli rozmazlené královské rodině. Vztekle jsem vyšla ze vstupní brány a kráčela si to zpět do psince. ,,To se ani nezdržíš? Karmen?" zaslechla jsem za sebou mužský hlas, jak dal důraz na mé jméno. Zejména zvýraznil to "R". ,,Ale podívejme. Sám princ Mirdes. Proč bych měla?" ,,Tenhle drzí tón hlasu jsem neslyšel." řekl napůl uraženě a seskočil z nejbližší skály. Protočila jsem oči a povzdechla si. ,,Tak co potřebuješ?" ,,Musím pokaždé něco potřebovat, abych si s tebou poklábosil?" Hraně jsem se usmála a ukázala na něj svým železným drápem. ,,Ty pokaždé něco chceš. Jak si sem vlastně dostal? Umíš létat nebo co?" Mirdes se pobaveně ušklíbl: ,,Když se mnou strávíš noc, tak ti to možná povím." ,,Zase tak moc tu odpověď nepotřebuju znát." V jeho ohnivých očích se cosi zalesklo. Nevypadal, jako ostatní víly. Nebyl děsivý, jako já nebo jiné nižší víly. Byl skoro lidský, jen kdyby neměřil skoro tři metry a neproudil mu žilami dračí oheň. Měl černé vlasy stejně jako jeho sestra, ale nevládl takovou mocí, jako ona. Když jsem se otočila a mířila dál od hradu tak mlaskl: ,,Moc se nestává, aby mě ženy odmítaly. Obzvlášť takové, jako ty." Zastavila jsem a usmála se na něj: ,,Potřeboval bys mnohem víc než královskou korunu na to, abys mě svedl." On se šibalsky usmál a naklonil hlavu na stranu. ,,Tu výzvu přijímám. A mimochodem jsem ti přišel oznámit, že si chci zítra vyjet na lov. Jestli chceš můžeš se ke mně přidat." Zvedla jsem obočí a on se z vílí podoby změnil na draka. Zařval a vznesl se do oblak. Překvapeně jsem si odfrkla: ,,Tak takhle se dostal na skálu?"