Morgothovy děti

38. kapitola

Karmen

Kráčeli jsme pořád výš a výš. Netrvalo dlouho a před námi se otevřel výhled na opuštěné město Dol. ,,Co je s tebou?" zeptala se mě Morgria, když jsem dlouhou dobu neřekla ani hlásku. ,,Jen myslím na trpaslíky." Morgria se nadechla a řekla: ,,Také na ně myslím. Zvlášť na jednoho. Myslím, že to cítíš stejně." Když jsem na ni pohlédla, tak to víc vysvětlila: ,,Fili byl v mysli také někde jinde, když jsem ho viděla naposledy. Byl rád, že mě vidí, ale zřejmě jsem nebyla ta víla, kterou chtěl spatřit." Usmála jsem se a řekla: ,,No, je pravda, že si Thorin nejspíš neodpustí, že tě musel v elfím lese opustit. Jak to, že jsi vlastně přežila? Pustili tě nebo co?" ,,Ano. Pustili. Nebo spíš Thranduil mě pustil." ,,To je ten elfí král, co se na trpaslíky vykašlal už dvakrát?" ,,Jo. To bude on." přisvědčila Morgria. ,,Co ho k tomu vedlo, že tě jen tak pustil? Nechtěl něco na oplátku?" ,,No. Bylo to vlastně strašně zvláštní. Když mě jeho syn Legolas nechal před něj přivést, protože jsem zjevně byla divná, tak mě původně chtěl zabít rovnou na místě. Thorin mě sice bránil, ale Thranduil ho potom nechal uvěznit. Než mě stačil probodnout, tak jsem stačila jen říct to, že se mi zdá o jeho hlase." To mě přinutilo zastavit. ,,Cože?!" ,,Ano. Ten sen, co se mi pořád zdá, tak ten hlas patří Thranduilovi. Pak jsem se probudila už mimo elfské království a stál tam se mnou jen Thranduil. Chtěl po mě, abych mu povyprávěla o tom snu. Pak z něj vypadlo, že jsem popsala poslední okamžiky jeho ženy." Absolutně jsem nechápala, co mi vlastně říká. ,,Počkej, takže tobě se zdá o smrti jeho ženy?! To ti to nepřijde divný?! Řekl ještě něco?" ,,No vlastně se ještě zmínil, že mám její oči." Popadla jsem jí za loket a přinutila jí se zastavit. ,,Mor, tohle není normální. Co když jsi ona?" Morgria se na mě podívala a zasmála se. ,,Prosím tě. Sama dobře víš, že elfy zrovna v lásce nemám." ,,Na tom nezáleží. Co když jsi ona, ale v novém těle?" Princezna zvážněla a vyškubla se mi ze sevření. ,,To je pitomost, Karmen." ,,Vážně? Nepřijde ti divný, že jsi jediná víla, která se ráda dívá na hvězdy?!" ,,To je blbost a sama to dobře víš!" oponovala Morgria. ,,Co jsi cítila, když si byla Thranduilovi na blízku?!" Princezna se otočila a šla dál. ,,Na něco jsem se tě ptala!" Nenechala jsem se odbít. Znovu jsem jí zastavila a ona protočila oči. ,,Co jsi cítila!" ,,To je pitomost!" ,,Co jsi cítila!" skoro jsem na ni křičela. ,,Dobře! Bylo to, jako ..." ,,Jako?" Morgria se zamyslela a podívala se na mě. ,,Jako bych ho znala." Zvedla jsem obočí, ale Morgria si prostě nedala říct. ,,Je to jenom podivná souhra náhod." ,,Opravdu?! Nepřijde ti divné, že jeho ženu zabil dračí oheň a ty právě plamenem vládneš?" Lidé se po nás začali otáčet, a tak ztlumila hlas. ,,I kdybych byla ona, tak na tom nezáleží. Thranduilova žena je mrtvá. Já nejsem ona!" ukončila konverzaci a nechala mě na vyhlídce samotnou.

Po celý zbytek dne se mi Morgria vyhýbala. Stála na jedné ze zdí rozpadlého Dolu a pozorovala vchod do Ereboru. Chápala jsem jí. Muselo toho být moc, a navíc jsem jí nechtěla rušit z myšlenek. Vše, co jsem s ní zažila, začalo dávat smysl. Její neustálé odmítání manželství možná znamenalo, že v mysli už dávno vdaná byla, jenže to nevěděla. Víc mě ale trápilo, že nejspíš něco cítila k Thorinovi. I mě samotnou udivovali city k Filimu. Ani jedna z nás dvou, ale nemohla žít s trpaslíkem. Nějaký čas možná ano. Ale dřív nebo později by nás rozdělila smrt. To si Morgria nejspíš taky uvědomovala.

Roznášela jsem jídlo, které ještě zbylo a předávala ho lidským rodinám. Morgria se ale stále nevracela. Pořád jen pozorovala ohně na Ereborské bráně, které zapálili právě trpaslíci. Nakonec jsem to nevydržela a šla za ní.

,,Měla bys jít dolů a něco sníst." Morgria se posmutněle ušklíbla a řekla: ,,Nemám hlad." ,,Nejedla si celý den." ,,Přesto nemám hlad." Protočila jsem oči nad její tvrdohlavostí. ,,Zdá se mi to? Nebo trpaslíci staví zeď?" zadívala jsem se do dálky. ,,Nezdá. Do rána budou nejspíš hotoví." ,,Ale proč? To si myslí, že je chtějí rybáři okrást?" Morgria nezměnila výraz v obličeji a jen odpověděla: ,,Víš, jak v Roklince Gandalf mluvil o dračí nemoci?" ,,Ty myslíš, že...?" nedořekla jsem domněnku. ,,Doufám, že se mýlím." dopověděla Morgria. ,,Pojď dolů. Lidé se marně snaží rozdělat oheň, bylo by šlechetné, kdybys jim pomohla." přiměla jsem se jí přivést na jiné myšlenky.

Během chvilky hořely všechny ohniště ve městě a lidé se nám skoro až klaněli. Nakonec jsme se uchýlili ke spánku.

Ráno mě probudil známý a nepříjemný pocit. Morgria už byla vzhůru a rozhlížela se po náměstí. ,,Cítíš to?" ,,Ano. Elfové." vydechla jsem znepokojeně. ,,A myslím si, že jich bude hodně." Zapojili jsme se do davu lidí sbíhajících se kamsi na bývalé tržiště. Netrvalo dlouho a narazili jsme na první řadu elfů ve zlaté zbroji s červenými plášti. ,,Thranduil." vysvětlila mi Morgria a já se pobaveně ušklíbla. Dnešek bude zajímavý.

A opravdu. Ozvalo se dunění kopyt. V čele jel Thranduil na svém mohutném jelenovi a za ním vozy s jídlem. ,,Pane Thranduile. Nečekali jsme vás tady." oslovil ho Bard. ,,Slyšel jsem, že potřebujete pomoc." Lidé si začali házet elfí jídlo a rázem se změnila nálada z ponuré na veselou. My se do veselí nezapojili jen jsme si stoupli poblíž Barda. ,,Zachránil jste nás. Nevím, jak vám poděkovat." říkal dojatý drakobijec. ,,Vděčnost není na místě. Nepřišel jsem kvůli vám. Přišel jsem pro něco, co mi patří." V ten moment se Morgria otočila a zmizela, jako pára nad hrncem. Skoro jsem se začala smát nahlas.

Doběhla jsem jí a přiměla se neusmívat. ,,Podle mě nepřišel kvůli tobě." ušklíbla jsem se. ,,Ovšem že ne. Přišel si pro bílé drahokamy z Lasgalenu." vysvětlila jsem princezně. ,,I tak v jeho blízkosti asi nevydržím déle než pár minut." řekla Margria a sesunula se k zemi. ,,Proč mám pocit, že ti nevěřím?" provokovala jsem jí. ,,Cože?" ,,No možná vedle něj nevydržíš, protože to byl tvůj manžel a ty teď sníš o trpaslíkovi, kterého vyloženě nesnese?" Morgria se na mě podívala a hraně se usmála: ,,Hmm. Když myslíš? Ale na tvém místě bych se spíš zamyslela nad tím, co říkáš. Nemusela bys skončit zrovna dobře." ,,To byla výhružka?" ,,Možná." Naklonila jsem hlavu na stranu a dala ruce v bok. ,,Jen bych ti chtěla připomenou, že jsem tak trochu nehořlavá a v boji tě stejně vždycky přeperu, takže..." Morgria se ušklíbla a vstala ze země. Podívala se na mě svrchu a spíš zašeptala: ,,Ale pádu vzdorná nejsi, že?" S tím ukončila diskusi a zmizela ve městě. Musela jsem přiznat, že se mi zrovna nelíbila představa, že mě vynese křídly kdovíjak vysoko a těsně nad zemí mě chytne. Pokud vůbec chytne.