Morgothovy děti

91. kapitola

Karmen

,,Jeden kus cesty je za vámi, ale teď musíme jet do Edorasu." sdělil nám Gandalf. ,,Edoras? To není zrovna blízko!" stěžoval si Gimli. Aragorn si začal cosi šeptat s čarodějem a mě to bylo upřímně jedno. Chtěla jsem z toho zpropadeného dusného lesa pryč. Nedělalo mi zrovna dobře, když mě sledovaly hýbající se stromy. ,,Takže jsme běželi tu dálku pro nic! A hobiti si jen tak pochodují mezi starými, tmavými a zamořenými stromy!" nadával dál Gimli, když v tom okamžiku se všude okolo začaly ozývat skřípavé zvuky praskajícího dřeva. Pohlédla jsem na trpaslíka a dala ruce v bok. Můj výraz byl dost výmluvný na to, aby Gimli spustil: ,,Myslel jsem...Okouzlující. Docela okouzlující...les." Pobaveně jsem se ušklíbla a pokračovala v cestě. ,,Tento les je dost okouzlující. Síla Fangornu spala po mnoho let. Příchod Smíška a Pipina přiměl padat staré kameny až z okolních hor, mistře trpaslíku." řekl Gandalf. ,,Jedna věc se na tobě nezměnila, příteli..." sdělil Aragorn čarodějovi. ,,Stále mluvíš v hádankách." Gandalf se zasmál a pokračoval: ,,Stala se věc, co se nestala už celé věky. Entové se probouzejí a jsou silní." ,,Silní? No to je dobře." poznamenal Gimli a usmíval se na okolní stromy. Bavil mě jeho strach, který zakrýval úsměvem. ,,Tak přestaňte s těmi řečmi, mistře trpaslíku! Smíšek a Pipin jsou v největším možném bezpečí, pokud vás to utěší! Ve větším bezpečí, než kdy byli s vámi!" Když se čaroděj vzdálil, tak si Gimli zamumlal pod fousy, abych to slyšela jen já: ,,Ten nový Gandalf je horší než ten starý." Uchechtla jsem se a vyměnila si s Gimlim pobavený úsměv.

Vylezli jsme konečně z hvozdu a já se zase mohla nadechnout. Necítila jsem už hnilobu ani zatuchlinu, ale čerstvý severní vítr, co se hnal okolo, jako o závod. Zahlédla jsem rohanského hnědáka s běloušem, jak se pasou opodál. Aragorn s Legolasem je přivedli, když v tom se Gandalf zastavil a zapískal tak hlasitě až mě to překvapilo. Určitě do toho vložil nějaké kouzlo. Ten vysoký zvuk se nesl okolo jako ozvěna, když v tom se ozvalo zařehtání. Obrátila jsem pozornost k běžícímu sněhově bílému hřebci. ,,To je přece jeden z Mearas. Pokud mě nešálí zrak." Ten kůň byl tak okouzlující, že jsem se neubránila úsměvu. Krásnějšího koně jsem v životě nespatřila. Nebyl osedlaný. Jen si pádil krajinou tak ladně, až to bylo neskutečné. Slyšela jsem o těchto vzácných koních, ale myslela jsem si, že už žádného nikdy neuvidím. Jezdec nepotřeboval sedlo, ani nemusel být dobrý jezdec. Z jejich hřbetu se totiž spadnout nedalo. Jedině, kdyby se koni jezdec nelíbil, ale to se stávalo málokdy. Tyhle koně si totiž jezdce vybírali sami. Bělouš se zastavil před Gandalfem a když ho čaroděj představil tak sklopil hlavu, jako by se nám snad uklonil na pozdrav. ,,Stínovlas. Je to pán všech koní. A byl mi přítelem v mnohých nebezpečích." Čaroděj ho pak pohladil po šíji a po chvíli na něj vyskočil. ,,Nemůžeme otálet. Následujte mne." Nemohla jsem z jeho koně spustit oči, a tak jsem jen stála a pozorovala, jak odjíždí. ,,Karmen. Pojď." vytrhl mě z myšlenek Aragornův hlas. Přijala jsem jeho ruku a vyskočila za něj na hřbet hnědáka.

Nevěděla jsem, jestli se mi to jen zdá nebo ne, ale jeli jsme rychleji než kdy dřív. Zdálo se, že rohanská dvojice koní, co nám daroval velitel, se snažila Stínovlase držet. Hnali se s větrem o závod a snad i byli hrdí, že ho mohou následovat.

Jeli jsme celý den a koně stále nevyžadovali odpočinek. Takže nejspíš moje domněnka o koní hrdosti byla pravdivá.

Lehla jsem si na suchou trávu hned potom, co Aragorn rozdělal oheň a snažila jsem se usnout. Byla jsem zrovna v polospánku, když jsem zaslechla Gandalfa s Aragornem, jak si cosi šeptají. Zajímalo mě to, a tak jsem si změnila uši, abych je slyšela zřetelně. ,,Sauron se tě bojí Aragorne. Bojí se toho, čím se můžeš stát. Proto se snaží zničit svět lidí dřív, než se to stane. Saruman zničí Rohan. Válka přichází. Rohan se musí ubránit sám, ale nejhorší je, že králova mysl je rozvrácena. Saruman mu otrávil myšlenky, proto nic nedělá. Naštěstí máme na své straně naději." Tím skončil a nenápadně kývl hlavou ke mně. Protočila jsem oči a převalila se na druhý bok. Štve mě, že Gandalf bere mou pomoc, jako samozřejmost, ale... Zase bez zachraňování smrtelnických bytostí, bych si neužila takovou švandu. Jako je rvaní skřetích vnitřností na sluneční světlo. Když nad tím tak přemýšlím, tak se vlastně na ten masakr těším. Gandalf věděl, že mě to baví a využil to ve svůj prospěch. Je zatraceně mazanej. Usmála jsem se nad svými myšlenkami a nechala zvuk praskajících uhlíků, aby mě ukolébal.

Druhý den ráno jsme se zase vydali na cestu a až kolem poledne jsme dorazili do Edorasu. Zastavili jsme se kousek od města, když Gandalf řekl: ,,Edoras a Zlatá síň Meduseld. Tam sídlí Théoden, král Rohanu, jehož mysl je rozvrácena. Saruman má dnes krále Théodena pevně v rukách. Pozor na to, co říkáte. Nečekejte uvítání." Potom se rozjel a my ho následovali. Co jsem byla naposledy v Edorasu, tak jsme s Morgriou hráli a zpívali v jedné hospůdce. Vysloužili jsme si tak nocleh zdarma. Usmála jsem se nad vzpomínkou, jak Mor tančí na stole s houslemi a smyčcem, a všichni v krčmě dupají a tleskají nad chytlavou melodií.

Jenže Edoras se změnil. Necítila jsem vůni koření, co byla vždy cítit z trhu. A teď tu nebyl ani ten trh. Jen lidé, co byli oblečení v černém a sotva promluvili. Podívala jsem se na Zlatou síň a zahlédla ženu v bílém se zlatavými vlasy. Nejspíš to byla rohanská princezna. Lidé okolo, nás jen sledovali s nic neříkajícími výrazy. ,,Je tu veselo, jako v márnici." poznamenal Gimli a já s ním nemohla nic než souhlasit. Pamatovala jsem si, jak tu křičeli prodejci, aby lákali kupce na své zboží. Hrály si tu děti na schovávanou a dospělí se smáli nad korbely piva. Jenže teď to tu vypadalo, jako na pohřbu.

Seshora se ozval gong, co nejspíš ohlašoval náš příjezd. Už jsem se těšila na přivítání. Pokud to tu měl pod palcem Saruman, bude to jistě příjemné uvítání.