Morgothovy děti

103. kapitola

Karmen

Po nesmírně vtipném pádu zrádného Sarumana, Gandalf spustil své požadavky na Théodena: ,,Vyšlete zprávu všem spojencům. Do každého kouta Středozemě. Nepřítel se nás pokusí jednou pro vždy zničit a zaútočí brzy!" Jakmile to dořekl, tak se mlýnské kolo, na kterým byl napíchlý Saruman, pomalu stočilo do vody. Saruman se ponořil pod hladinu a zmizel v zakalené vodě. ,,Sarumanova špína už odplouvá." dodal Stromovous docela symbolicky. V paměti mi utkvěla věta, co Saruman řekl. Že ani Temné víly nikoho nezachrání. Doufala jsem, že přeháněl. Co by asi Sauron mohl skrývat tak strašného, když šedý prášek, co by mohl vílu skutečně zabít, už neměl váhu, když Hellen vymyslela lék. Co mohl držet pod pokličkou, aby to nikdo jiný nevěděl? Dřív nebo později nás Sauron určitě něčím překvapí, tím jsem si byla stoprocentně jistá. Mirdes se ošil, jako kdyby myslel na to samé.

,,Vrátí se sem stromy. Mladé stromy. Divoké stromy. Kořeny a větve..." drmolil si své Stromovous mezitím, co Pipin skočil do vody a vytáhl tu podivně vyhlížející kouli. ,,Peregrine Brale! To si vezmu, chlapče. Tak pospěš." Pipin ji tedy neochotně předal dotěrnému Gandalfovi. Nevěděla jsem, jestli to byl pocit, ale ta koule se mi nějak podezřele líbila. Přitahovala mě. Ne sice jako prsten, v jehož přítomnosti jsem byla v naprostém blahu, ale i tak se mi líbila. Působila jaksi tajemně a temně.

Během několika dní jsme se dostali zpátky do Edorasu. Lidé nemohli zpustit oči z Mirdese, který kráčel po mém boku už ve své vílí podobě. Dolétla jsem na jeho hřbetu až před bránu do Edorasu. Rohanští se nás nebáli. Za to nás vítali. Neustále si mě dobíral za ten incident s šípem a mě to začínalo vytáčet. Tvářil se nanejvýš důležitě, protože bez něj bych už nejspíš byla mrtvá. Musel vědět, že mi vadí, jak se povyšuje, a tak to dělal neustále. Nesnášela jsem ho za to, ale byla jsem ráda, že ho po tak dlouhé době zase vidím. Počkali jsme před Edorasem, než přijeli ostatní.

Hned jak jsme prošli Edoraskou bránou, tak se většina obyvatel přesunula do Zlaté síně. Stoupla jsem si vedle Aragorna a Mirdes si našel místo v rohu místnosti, aby přes něj bylo vidět. Několik dívek rozneslo po místnosti poháry s pivem na přípitek, než Théoden začal svůj proslov. ,,Dnes večer si připomeneme ty, kdo dali život za tuto zemi. Sláva vítězným padlým!" ,,Sláva!" odpověděla mu celá místnost jednohlasně. Hned na to jsem se napila piva. Koutkem oka jsem se podívala na Mirdese a snažila se neusmívat. Pro něj byl půllitr nanejvýš jen malý hrnek. Pivo vypil jedním hltem a už se rozhlížel, kde jsou sudy.

Morgriin bratr si vybral místo v čele dlouhého stolu, které bylo nejspíš určeno pro krále nebo možná Gandalfa, ale nikdo neměl odvahu ho odtamtud vyhnat. Začal bavit celou místnost svými poznatky a vtípky tak, jak to uměl jenom on. Proti lidem působil jako nějaký ohnivý bůh, co se vyžíval v jejich pozornosti. Opřela jsem se o sloup a chvíli ho pozorovala. Poslouchala jsem ty jeho příběhy, co byli značně přibarvené. A v každém z nich byl ten největší hrdina. Na chvíli jsem odvrátila zrak a zaměřila jsem se na Éomera, Legolase a Gimliho. Rohanský princ jim zrovna vysvětloval pravidla, a tak jsem se k nim vydala. ,,Takže je to picí hra." ujišťoval se Legolas. ,,Ten, kdo zůstane stát nejdýl, vyhrál!" zvolal Gimli a zasmál se. ,,Přidám se k vám." Éomer se na mě podíval a já na chvíli zapomněla na Mirdese sedícího opodál a mrkla na něj. Stoupla jsem si naproti Legolasovi a usmála se na Gimliho, který začal pochybovat o tom, že vyhraje. Nejspíš mu jeho otec Glóin, vyprávěl o tom, co dokážu. Éomer mi vrazil do ruky první pohár a já ho na pár loků vypila. Všechny okolo jsem tím ohromila, že na chvíli přestali halasit. ,,No co? Takhle se pilo u nás na severu!" Všichni okolo se zasmáli a Éomer mi předal další půllitr. A další a další. Začínala jsem z prázdných pohárů stavět pyramidu. Legolas si k pivu jen přičichl, ale hned na to začal pít s námi. Gimli se mnou držel krok a Éomerovi musel pomáhat jeden z jeho poddaných, aby stíhal dodávat další, když se rozpil i Legolas.

Nevím, jak dlouho jsme pili, ale už jsem sotva dosáhla na vršek pyramidy z půllitrů, co jsem stavěla. Gimli začal být značně opilý, když začal žvatlat něco o chlupatých trpaslicích, se kterými se chodil koupat. Jakmile si říhl, tak zašilhal, ale nechtěl se vzdávat, když mě viděl pít další pohár. ,,Něco cítím?" ozval se Legolas. Svět okolo se houpal, ale stále jsem jakžtakž vnímala. ,,Brní mě konečky prstů. Myslím, že to na mě nějak působí." oznámil nám své obavy a já se musela opřít o stůl, abych náhodou neprohrála. ,,Co jsem říkal! Elfové neumějí pít!" zvolal Gimli, ale ani to nedokončil. Zašilhal a svezl se na zem. Já jsem jen škytla a rychle si dala ruku před pusu. Legolas s Éomerem na mě upřeli zrak a já jen řekla: ,,Ups..." Legolas se usmál a řekl jen: ,,Konec hry."

Jakmile jsem se pohnula, tak jsem měla co dělat, abych se nesvezla na podlahu hned za Gimlim. Zavrávorala jsem a kdyby nebylo Éomera, tak bych na té zemi skutečně skončila. ,,Oh. Díky...Já jen..." ,,Jsi dost opilá." ,,Jo, tak nějak..." Nemohla jsem si pomoct, ale jen jsem před ním stála a dívala se přímo do Éomerových očí. ,,Co?" Až pak mi došlo, že na něj zírám až moc dlouho. ,,Ale nic, jen...Už ti někdo řekl, že jsi vážně fešák?" Éomer se pobaveně usmál a narovnal se do své výšky. ,,Karmen. Měla by sis sednout." Koutkem oka jsem si všimla Legolase, jak se snaží probrat Gimliho, ale neúspěšně. Ležel tam, jako chrápající poleno. ,,Já nechci sedět...Protože jinak bych neviděla ty tvoje kukadla." Éomer se zdál být v koncích a nevěděl, co se mnou. ,,Jsem tím polichocen...Vážně...Ale měla bys sis na chvíli sednout a napít se vody, co na to říkáš?" Dělala jsem, že strašně dlouho přemýšlím, než jsem odpověděla: ,,A tu vodu mi doneseš ty sám?" ,,Ano, donesu." ,,V tom případě..." nedokončila jsem větu a se žuchnutím jsem dopadla na židli.

Ubohý Éomer mi donesl půllitr vody, ale já ho ještě nepropustila. Vnutila jsem si jeho společnost po celý večer, ale jemu to zřejmě moc nevadilo, když jsem ho v jednom kuse zasypávala komplimenty a laškovala s ním. On se tím musel nejspíš strašně bavit.

Jediné, co jsem ještě zaslechla, než jsem upadla do bezvědomí, byl veselý zpěv Pipina a Smíška. Pak už jsem nevěděla o ničem.