Morgothovy děti

4. kapitola

Celé Vílí království se už připravovalo na velký den princezniny svatby. U všech zpropadených Valar, proč zrovna já jsem musela být tak naivní a doufat, že bych se odsud mohla skutečně dostat živá. Marně jsem přemýšlela, jak se dostat přes Iliragův štít. Nezbývalo mi nic jiného než se prostě k němu rychle přiblížit a než by stačil jakkoli zareagovat, tak bude mít elfí čepel v hrudníku. Sebrala jsem odvahu, omotala jsem si látku kolem stehna a zastrčila za ní zabalenou elfí čepel. Látka neskutečně hřála. Začala jsem se potit, ale musela jsem to překonat, pokud chci splnit úkol. Pořád jsem doufala ve svou poslední naději. Doufala jsem, že mi Morgria za to, co pro její částečnou svobodu obětuji, opravdu pomůže. Vydala jsem se tedy do paláce.

Jako vždy tam bylo spoustu víl, co jen tančily a pily víno. Procházela jsem kolem tančících párů a opřela se zeď. Byla příjemně chladná, takže alespoň trochu zmírňovala žár vycházející z elfí dýky. Všimla jsem si, jak Morgria odvrací zrak od řeči s Iliragem. On se rozhlédl, a pak jí silně chytl za bradu. Začal jí něco rozčíleně vykládat. Ona jeho ruku odtrhla a vydala se rychlím krokem na balkón. Ilirag se omluvil vílám okolo a vydal se za princeznou. Prošel okolo mě a mířil na balkón. To byla ona příležitost. Rozhlédla jsem se po místnosti a vydala se za nimi.

Zastavila jsem se těsně u vstupu na balkón a poslouchala. ,,Kdo si zatraceně myslíš, že jsi. Ke komu si zatraceně myslíš, že mluvíš? Jsi jen ubohá princeznička, co se schovává za svou mocí. A až si tě vezmu, tak mě budeš poslouchat na slovo." vyhrožoval jí Ilirag. ,,Já tě nikdy nebudu poslouchat. Jsem dcera krále. To ty budeš poslouchat mě, ty nicko!" V tom se ozvala rána a potom zvuk pádu. To už jsem vykročila k nim. Princezna seděla na zemi a držela si tvář. Ilirag se ke mně otočil. ,,Nechte princeznu na pokoji." Ilirag se začal pobaveně smát. ,,A ty jsi jako kdo?" Pohlédla jsem na Morgriu, která pomalu vstala z podlahy. Princezna zřejmě pochopila, co mám v úmyslu. Vzplála a její moc doslova pulzovala balkónem. Ilirag se k ní otočil a v ten moment jsem vytáhla dýku zpod šatů. ,,Co to má být?" Vycítil cosi Ilirag. Otočil se zase ke mně. Princezna obestřela jeho štít svou mocí a vytvořila tak ve štítu trhlinu. ,,To je tvá smrt!" vrhla jsem se na něj. Popadla jsem dýku a chtěla mu jí zarazit do hrudníku. On mi ale chytl ruku. Já se na něj usmála, rychlím chvatem jsem se vymrštila z jeho sevření a v otočce ho probodla. Ilirag zařval a chytl se jílce dýky. Okamžitě mu spálila ruku a on spadl na zem. Tmavě fialová krev z něj doslova řinula a on lapal po dechu. ,,Co to má být?!" zařval za mnou král. Když jsem se na něj ohlédla, tak Ilirag spadl na zem a už se nepohnul. Král proti mně poslal chladnou bouři a já se už loučila se životem. V tom mě obklopilo horko. ,,Dost! Otče!" okřikla ho Morgria a stoupla si přede mě. Roztáhla křídla, takže mě za ně schovala. ,,Ta dívka mě zachránila. Viděla, jak mě Ilirag bije a jako správná poddaná zasáhla." ,,Uhni mi z cesty, Morgrio!" Princezna pokrčila rameny. Věděla jsem, že je se mnou konec, a tak jsem jen zavřela oči a přemýšlela, jak moc to zabolí. Jenže, když se princezna chtěla otočit, tak mě švihla svým křídlem a já přepadla o zábradlí. Než jsem začala padat, tak jsem Morgriu zaslechla, jak řekla: ,,Ups."

Padala jsem do hlubin přímo na ostré skály a aspoň jsem si v hlavě řekla, že to bude rychlá smrt. V tom mě ale někdo chytl za ruku a přitáhl si mě k sobě. Morgria se mnou začala zase stoupat a mířila pryč od hradu. ,,Morgrio!" zařval král Ardos. Začal se zvedat vítr a blížila se nepřirozená bouřka. Vypadalo to, že se královna také hněvá na svou dceru. Morgria zvýšila rychlost a mávala křídly, jako o závod. Mířili jsme na jih. Dál od všeho, co jsem znala. Letěli jsme k hlídaným hranicím. Stráže si na nás nejdříve ukazovali, a pak nasazovali otrávené šípy, které zběhlé víle znemožní se dál pohybovat. Morgria dosedla na hraniční hradbu. Tím vytvořila ohnivý kruh, který se rozšiřoval a spálil každou vílu, co se neschovala. Pak mě znovu popadla a snesla se se mnou za hranici. Nedaleko byl les. Tak takhle vypadá les? Usmála jsem se sama pro sebe. ,,Děkuji ti, Karmen. Nyní jsi volná, ale už se nikdy nesmíš ukázat ve Vílím království, jinak tě budu muset popravit." oznámila mi princezna. Usmála jsem se na ní a přikývla: ,,Děkuji, princezno." uklonila jsem se. ,,Ale musím se zeptat. Co vám udělají, až se vrátíte?" zeptala jsem se. Princezna si odfrkla a řekla: ,,Co mi asi tak můžou udělat. Pro otce jsem jen užitečná chovná klisna. Právě jsem ho zaměstnala na několik desetiletí. Bude mi muset najít nového ženicha. A teď už běž. Ráda jsem tě poznala Karmen, i když jsi jen podřadná víla. Budu od tebe pozdravovat svého bratra." mrkla na mě a vznesla se do oblak.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem volná, ale odříznutá od všeho, co jsem znala. Povzdechla jsem si a šla do světa, který jsem absolutně neznala.

Změnila jsem si podobu na lidskou a celý les se zvětšil. Přiblížila jsem se k jednomu stromu a natáhla k němu ruku. Dotkla jsem se jeho kmenu a čekala, že to zabolí. Nic se ale nestalo. Pohladila jsem dřevěný povrch a usmála se. Zaslechla jsem nějaké cupitání a přitiskla se ke stromu. Z keře vyskočilo cosi s dlouhýma ušima a bylo mi to sotva k lýtkům. Zahýbalo to čumáčkem a když si mě to všimlo, tak to odhupkalo neuvěřitelnou rychlostí pryč. Usmála jsem se a pomalu to následovala. Malé zvíře si všimlo, že ho sleduji a zmizelo v nějaké noře. Rozhlédla jsem se a zaujala mě mýtina. Byla tam tráva, jakou jsem slýchala jen z vyprávění. Zelenou plochu sem tam rozrážela, jaká si barevná květina. Byla jsem naprosto unešená. Netušila jsem, že svět za hranicemi byl tak barevný. Sundala jsem si kožené boty, které se dokázaly zmenšovat a zvětšovat, aby seděly jak na vílí, tak i na lidské nohy. Bosou nohou jsem došlápla na travnatý povrch. Začala jsem se smát a poskakovat, jako smyslů zbavená. ,,Jsem volná! Já jsem volná!" Točila jsem se dokolečka až jsem spadla na zem. Ležela jsem na trávě a pozorovala modré nebe. Zaslechla jsem jakési bzučení. Zamračila jsem se a rozhlédla se. Kolem mě proletěl nějaký velký brouk. Měl na sobě hnědožluté proužky a dosedl na jednu z květin. Zvědavě jsem ho pozorovala a pokusila se ho chytit. On ale rychle uletěl. Po tisíci letech jsem mohla říct, že jsem šťastná.