Morgothovy děti

104. kapitola

Karmen

Netušila jsem, co se stalo a ani jak jsem se ocitla ve velké místnosti. Kolem mě se z ničeho nic rozhostil rozruch. Od podlahy mě dělilo několik měkkých dek, takže jsem nespala na studené zemi. Kolem mě byli členové společenstva, nebo jen opilí rohanští, co sledovali ječícího Pipina. Promnula jsem si oči a jen silou vůle jsem se dokázala posadit. Pipin v rukách držel Sarumanovu kouli, která žhnula oranžovým temným plamenem. Sauron! Poznala jsem ho hned, co jsem si proměnila uši a slyšela, jak Pipina mučí. Jediné, na co jsem se vzmohla bylo zírání. Nohy ani ruce mě sotva poslouchali a žaludek jsem měla na vodě. Stejně na tom byl i Gimli, co se snažil vstát a hobitímu hlupákovi pomoct. ,,Gandalfe!" zaječel Smíšek. 

V ten moment do místnosti vtrhl i Aragorn s Legolasem. Aragorn neváhal a vytrhl kouli z Pipinových rukou jen proto, aby ho Sauron začal mučit taky. Legolas se ho snažil zachytit, ale Aragorn na chvilku omdlel a koule se rozkutálela po místnosti k mým nohám. Než na ni Gandalf hodil jednu z dek, tak jsem zaslechla Sauronův hlas, jak mi říká v černé řeči: ,,I na tebe dojde..." Chvíli jsem přikrývku pozorovala a ztěžka polkla. Měla jsem v hrdle tak vyprahlo, že jsem polkla jen vzduch. ,,Hlupáku Bralovská!" zuřil Gandalf, ale když viděl, jak Pipin leží skoro bez života, tak ho přemohl strach. Klekl si k ubohému hobitovi a pomocí bílé magie ho oživil. Nesouhlasně jsem mlaskla, když mě rozbolela hlava z pískání v uších. Pipin se vyděšeně rozdýchal. ,,Podívej se na mne." oslovil ho konejšivě Gandalf. ,,Gandalfe...Odpusťte mi." ,,Podívej se na mne. Co jsi tam viděl?" zvýšil trochu hlas, aby ho Pipin poslechl. ,,S..Strom. Byl tam bílý strom. Na kamenném nádvoří...Byl mrtvý. Město hořelo." ,,Minas Tirith? Tos viděl?" zajímal se Gandalf. ,,A viděl jsem...Viděl jsem jeho. Slyšel jsem v hlavě jeho hlas." ,,A co jsi mu pověděl? Mluv!" ,,Zeptal se mě na jméno. Neodpověděl jsem. Mučil mě." ,,Co jsi mu pověděl o Frodovi a prstenu?!" Pipin chvíli mlčel, ale nakonec odpověděl: ,,Nic. Nic jsem mu neřekl." Přepadla mě úleva, i když jsem vlastně nevěděla proč. Sama jsem moc nevěřila, že by Frodo jen tak proklouzl do Mordoru a došel k Hoře Osudu nezpozorován.

Lehla jsem si a zhluboka vydechla. Ani mě nenechají vyspat.

Ráno jsem si tak nějak rozpomínala na minulou noc a zhrozila jsem se, když mi došlo, co jsem všechno navykládala Éomerovi. Vybavovala jsem si jeho pobavený úsměv. Nejradši bych se propadla hanbou. Takhle se ztrapňovat uměla vždy jen Morgria. Odkdy jsem převzala její úlohu?

Vydala jsem se za ostatními do Zlaté síně, kde seděl Mirdes a ládoval se snídaní. Sedla jsem si vedle něj a naproti Gimlimu. Akorát dorazil král a Gandalf mu hned řekl o incidentu s Pipinem a koulí, která se prý jmenuje Palantir. Byla zvláštní jen v tom, že se skrz ni dalo komunikovat přes velké dálky. Takže ta temnota, co z ní vyzařovala vlastně nebyla způsobená tou koulí, ale Sauronem. Začínala jsem mít obavy, co se stane, jestli ho potkám naživo. Jak se zachovám? Když jen přítomnost prstenu pro mě byla neuvěřitelná slast. ,,Pipin neměl v očích žádnou lež. Je hlupák, ale poctivý hlupák. Neřekl Sauronovi o Frodovi a prstenu nic. Měli jsme zvláštní štěstí. Pipin zahlédl v Palantiru zlomek nepřítelova plánu. Sauron se chystá napadnout Minas Tirith. Porážka u Helmova Žlebu mu ukázala jednu věc. Ví, že se objevil Elendilův dědic. Lidé nejsou tak slabí, jak myslel. Ještě existuje odvaha a dost síly vyzvat ho k boji. Obzvlášť, když máme po boku Temné víly. Toho se Sauron bojí. Nebude riskovat, že se lidé Středozemě proti němu spojí a podpoří tak sílu čtyř Morfairů. Srovná Minas Tirith se zemí, než se na trůn lidí vrátí král. Rozsvítí-li se Gondorské majáky, Rohan musí být připraven k válce." Byla jsem polichocena, když se o nás Gandalf zmínil. Zjevně Morgria, Sebastien, Mirdes a já jsme skutečně největší nadějí. Za to jsme ale největší terč. Musela jsem přiznat, že jsem se začínala bát. Moje víla byla skutečně ničivá zbraň, ale když by mi došli síly, tak mě můžou zachránit jen vrci, co se od bitvy někam rozutekli. A navíc jich z pěti zůstali jen tři. Mohl by mě ovšem zachránit i Mirdes, ale podruhé bych to už nedopustila. Do skonání věků by mi to předhazoval. Neměla jsem náladu na to, jak by se zase chlubil, že mě vynesl z náručí smrti. ,,Pověz mi. Proč bychom měli jet na pomoc těm, kdo nám na pomoc nepřijeli? Co jsme Gondoru dlužni?" zeptal se Théoden. ,,Já půjdu." nabídl se Aragorn. ,,Ne!" utnul ho Gandalf. ,,Musí být varováni!" ,,To budou." Gandalf pak přišel až k Aragornovi a něco mu zašeptal. ,,Pochopte. Rozběhli se věci, které se nedají zastavit. Pojedu do Minas Tirith a nepojedu sám." Gandalf se zaměřil na Pipina a mě neuniklo, jak hobit vyvalil oči.

Hned na to Gandalf vyšel ze síně a oba půlčíci ho následovali. Aragorn si oddechl a po chvíli šel za nimi. Vyměnila jsem si pohled s Mirdesem, který se na mě zatvářil nějak podivně. Tak podezíravě. ,,Co je?" Mirdes mlaskl a řekl: ,,Pokud si vzpomínám, tak jsi mi před bitvou něco slíbila." ,,Oh...Opravdu?" Dělala jsem, že si nevzpomínám na polibek, co jsem mu nedopřála. Mirdes si jen na oko zlostně odtrhl kus chleba, a i když žvýkal tak mě nepřestával pozorovat. Přes plnou pusu mi začal vysvětlovat: ,,V noci jsem tě hledal, ale nebyla jsi k nalezení. Až ráno jsem se dozvěděl, že jsi spala s ostatními ve větší místnosti. Myslel jsem, že..." ,,Že bychom se spolu po dlouhé době zase vyspali?" Až když jsem to dořekla, tak mi došlo, že v místnosti nejsme sami. Gimli se začal dusit kouřem z dýmky, Legolas zbledl a Théoden se rychle otočil, aby si šel po svých. Mirdes se snažil zadržet smích, a tak jen polkl sousto, co žvýkal. ,,Ano. Tak nějak." ,,Ráda bych tě upozornila, že jsi se ty včera večer zajímal víc o své posluchače než o mě. A tak jsem si našla jinou zábavu." usmála jsem se na něj, a přitom si všimla Éomera, co kráčel podél stěny na druhé straně síně. ,,Jinou zábavu? Jakou jinou zábavu?" ,,To tě nemusí zajímat, princátko. A když mě teď omluvíš, šla bych na čerstvý vzduch. Včera jsem to nějak přehnala." Mrkla jsem na Legolase a Gimliho, co dělali, že neposlouchají. 

Stráže mi otevřeli dřevěné dveře a studený vítr mi udělal neskutečně dobře. Zhluboka jsem se nadechovala a zase vydechovala. Přehodila jsem nohy přes okraj kamenné římsy a sedla si na studenou zem. V dálce se zmenšovala bílá tečka, co mířila do Gondoru.