Morgothovy děti

57. kapitola

Morgria

Princezně to připadalo zvláštní. Když opouštěla Temný hvozd připadala si, jako by opouštěla domov. Nikdy vlastně nepoznala, jaké to je mít domov, ale království elfů by jím klidně nazvala. Měla teď ale jiné plány než se procházet po tajemném lese. Potřebovala se dostat do Stříbrných lesů jejího strýce. Potřebovala znát odpovědi na otázky, které jí pořád vrtaly hlavou. Stejně tak jí děsila bílá trhlina v jejím nitru, která sebou nechávala protékat temný oheň kamsi na druhou stranu do světla. Morgriu to štvalo, protože nemohla načerpat sílu do plna. Jen tam, kde trhlina začínala. Doufala, že by jí s tím Sebastien nebo Hellen mohli pomoci. Stejně tak by jí mohli vysvětlit, proč je zatraceně znovuzrozená družka Thranduila. A že má vlastně syna, co je starší než ona. Z těch věcí jí hučela hlava. Kéž by byla obyčejná smrtelnice. Vše by bylo tak jednodušší. Po pár desetiletích by byla mrtvá a nemusela by se zajímat, co bude za dvě stě let. Přeskočila potok a mířila ke skalám, kde prý podle Hellen měl být vchod do skrytého království.

Vylezla z lesa a zhluboka se nadechla vzduchu neprotkaného elfí magií. Ušklíbla se na dlouhou pěšinu mířící do skal a vykročila. Podle Gandalfa je ve Stříbrných lesích skoro celý rok sníh. Jak sakra může být, tak krásně v království, kde není jaro? No to brzy zjistí na vlastní kůži až do království vkročí.

Trvalo jí to asi čtyři hodiny, než přešla pláň a kus mladého řídkého lesa, než se zastavila u hladkého plochého a svislého kamene, který byl porostlý tmavě zeleným mechem. ,,Hmm. Tak tady to je ono?" zamrmlala si pro sebe. Položila ruku na studenou skálu, ale to nedávalo smysl. Měla přeci projít skrz. Naštvaně dala ruku v bok a chvíli na ten šutrák zírala. ,,Hellen?! Sebastiene?! Jsem tuuu!" protáhla poslední slovo, které spíš zahoukala. Chvíli počkala a zase se zkusila kamene dotknout. Tentokrát div nespadla, když se o kámen chtěla opřít. Propadla skrz něj a udeřila do ní zima. Zamžourala přes okolní jas sněhu a udělala krok z portálu. Pak za ní cosi cvaklo a kámen se uzavřel.

Sníh pod ní křupal při každém kroku. Procházela lesem stříbrných smrků pokrytých čerstvě napadaným sněhem. Morgria se víc zabalila do svého koženého kabátu. Musela uznat, že se jí tu líbilo, i když jí zase hučela hlava z elfí magie. Nebylo to tak strašné jako v Roklince, nebo Temném lese, ale hvízdalo to v hlavě pořád.

Narazila na stojan s lucernou, která se rozsvítila, když k ní přiblížila. Pak se rozsvítila další a další, takže vytvořili cestu, po které se tedy vydala. Slunce začalo zapadat za obzor a vykreslilo tak načervenalou oblohu. Netrvalo dlouho a jediné zdroje světla byly právě lucerničky.

Zanedlouho se dostala do jedné z vesnic, ve kterých tito podivní elfové žili. Byli to jednoduché přesto krásné horské roubenky, ze kterých okny vyzařovalo světlo domova. Sem tam v okně zahlédla nějakého elfa s hrncem s večeří. Kručelo jí v břiše, ale pokračovala dál. Překvapilo jí, jak vlastně elfové ze Stříbrného lesa žijí. Skutečně to tu vypadalo, jako v obyčejné lidské horské vesnici. Prošla kolem studny a mířila dál po osvětlené cestičce ve tmě. Otočila se a všimla si, že cesta se za ní zase zhasíná. Ušklíbla se a šla tedy dál.

Před ní se objevilo údolí, přes které se táhl dlouhý stříbrný a napůl dřevěný most asi tak čtyři metry široký, který vedl k velkému napůl zmrzlému kamennému paláci.

Když kráčela po mostě, tak se začaly objevovat hvězdy, jejichž svit se odrážel od onoho bílého královského domu. Princezně to připadalo zvláštní a ironické zároveň. Pán temnoty, jakým byl její strýc, žije v paláci z hvězdného svitu a bílého ledového kamene. Morgria tedy stále následovala světélka svíček v lucernách, až se dostala k bohatě zdobené bráně ze dřeva z okolních smrků. Když chtěla zaklepat, tak se velká vrata otevřela a odhalila bílou dlažbu, docela obyčejnou v porovnání s jinými elfími královstvími. 

Chvíli postávala na nádvoří, než se ozval nějaký elf s lucernou v ruce. ,,Princezno Morgrio? Jste zde očekávána. Prosím, následujte mě." Jak se rychle objevil, tak zase rychle zmizel v chodbě, a tak se za ním Morgria vydala.

Na to, že zde byl všude sníh a otevřená okna, tak dovnitř profukoval, jen příjemný vánek. Nejspíš to způsobovalo nějaké kouzlo. Morgria si promasírovala spánek, aby trochu ulevila migréně, kterou cítila po celou cestu, mezitím co stoupala po mírných schodech. Elf se zastavil před dveřmi a otočil se zpět k ní. ,,Prosím, vstupte." ukázal na dveře a vracel se po schodech dolů. Morgria ho chvíli sledovala, než zmizel za stěnou. Pak se otočila a vzala za kliku. Dveře se otevřeli a před ní se objevila velká místnost s dřevěným nábytkem a dlouhým stolem se spoustou židlí. Byl tu dokonce i krb, ve kterém praskaly smrková polena a šišky. Místnost byla provoněná horkou čokoládou, která byla připravená na stole. Princezna se usmála a naběračkou si čokoládu nalila do červeného hrníčku.

Nic lepšího snad nikdy neochutnala. Slastí skoro mlaskala. ,,Chutná?" ozval se za ní známý hlas. Morgria rychle polkla a otočila se. ,,Moc! Je tak..." ,,Úžasně dobrá a sladká? Děkuji za pochvalu. Dělala jsem jí já." pochválila se Hellen a sedla si ke stolu. Dvakrát tleskla a na stole se objevila večeře. ,,Tak na co čekáš? Jez. Máš jistě hlad." Morgria se usmála a pustila se do jídla. ,,Jo, abych nezapomněla...Tady, abys zahnala migrénu." podala jí černou sůl a princezna si jí ochotně převzala. ,,Děkuju." mlaskla Morgria a cpala se malinovým koláčem. Hellen se pobaveně ušklíbla nad jejími nacpanými tvářemi a sama se pustila do jídla.