Morgothovy děti

12. kapitola

Karmen

Čekali jsme s Morgriou na úpatí hory, kde měl Thorin sraz s nějakými vyslanci trpasličích království. Sněm trval celé dopoledne. Nudila jsem se, a tak jsem si vzala luk a šípy. Blátem jsem udělala kroužek na kůře stromu jako terč a střílela. Morgria si vzala placatý kámen a brousila si ostrý konec svého kopí. Pobrukovala si u toho chytlavou melodii. Asi po čtyřech hodinách se Thorin vrátil. Vypadal zklamaně a zároveň smutně. Bez řečí vyskočil na svého poníka a řekl prostě: ,,Jedeme."

Ani jedna z nás se ho nezeptala, co tam řešil. Bylo nám oběma jasné, že ať šlo o cokoli, nedopadlo to dobře. Celou cestu byl zamlklý a pořád zamyšlený.

Přejeli jsme hranice Kraje. Nikdy jsem tu nebyla. Slyšela jsem, že zde žijí půlčíci. Hobiti, co se nevzdalují od svých domovů na krok. Byli dost plaší. Jakmile jsme poblíž jejich nor projeli, tak spěšně zalézali do domovů a zamykali na nespočet západů. Nemohla jsem si pomoci, ale připadali mi roztomilí. Všimla jsem si Morgrinina výrazu a nejspíš myslela na to samé. Thorin nás vedl, ale po několika hodinách mi došlo, že se nejspíš ztratil. ,,Thorine? Kam vlastně jdeme?" Thorin seskočil z poníka a rozhlédl se po Hobitíně, jak se tohle městečko jmenovalo. ,,No. Gandalf udělal svou značku na některých dveřích v okolí. Musíme ji najít, ale alespoň jsme našli stáj pro naše koně." ukázal prstem na domek poblíž. Zaplatili jsme malému stájníkovi a vešli do ohrady. Ve výběhu už stálo třináct poníků a jeden velký kůň. ,,Zdá se, že má společnost už dorazila." konstatoval Thorin. Sundali jsme z našich urostlých šedých hřebců sedla a odložili je na trám poblíž vstupu do stáje. ,,Tak jdeme hledat značku." povzdechla si Morgria a vyšla ze stáje jako první.

Procházeli jsme hobitími pěšinkami a prohlíželi si každé dveře. Nikde, ale nic. Pak se ozvala Morgria, která procházela nory kousek nad námi. ,,Pojďte sem." zavolala, ale snažila se nekřičet. S Thorinem jsme jí tedy následovali.

,,Psst. Slyšíte to?" zvedla prst nahoru. Byli jsme chvíli ticho, ale pak jsme to zaslechli všichni.

...Až tu zbyde jen čistej stůůůůl. Rozřežem ho na vejpůl....

Pak zněli chvíli nástroje a všichni tři jsme se na sebe usmáli. ,,O trpaslících toho vím sice málo, ale vím, že jsou velice hlasití a rádi si zpívají u vydatných hostin." Poznamenala Morgria. ,,Ano, to máte pravdu, slečno Ellen. Jsme blízko, pojďte."

Následovali jsme veselé zpívání, a pak smích. Prošli jsme brankou a Thorin zabouchal na zelené kulaté dveře, na kterých zářila trpasličí runa modrým světlem. Z toho světla mi skoro přecházel zrak. Morgria na tom byla stejně. V okamžiku bylo v domě ticho.

Po chvíli se dveře otevřeli a za nimi stál, no spíš se ohýbal, Gandalf. Thorin se na něj podíval a spustil: ,,Gandalf. Neříkal jste náhodou, že to najdu snadno? Zabloudili jsme. Dvakrát." Vcházel dovnitř a my se vydali za ním. Ohnula jsem se a prošla malými dveřmi. Okamžitě se na nás dvě stočila pozornost všech trpaslíků. ,,Nebýt té značky na dveřích a všímavé Ellen, vůbec bych vás nenašel." Postavila jsem se vedle Gandalfa a Morgria si stoupla vedle mě. No, alespoň v předsíni jsme se mohli narovnat. ,,Značky? Nic tam není. Před týdnem jsem ty dveře lakoval." spustil hobit, kterému dům nejspíš patřil. Thorin se usmál na nějakého mladšího trpaslíka. Gandal zavřel dveře a začal vysvětlovat hobitovi. ,,Ale je tam. Sám jsem jí vyryl. Bilbo Pytlíku, představuji vám vůdce naší společnosti Thorina Pavézu." S Morgriou jsme si vyměňovali pobavené výrazy, když Thorin začal nešťastného hobita obkružovat. ,,Tak. To je ten hobit. Povězte pane Pytlíku. Bojoval jste často?" ,,Promiňte?" ,,Sekera nebo meč, jakou zbraň volíte?" Naše pobavení vzrostlo víc, když hobit odpověděl: ,,Jsem dobrý v házení kaštany, když to chcete vědět, ale nechápu, proč vás to zajímá." ,,To jsem si myslel. Vypadá spíš, jak hokynář než lupič." Thorin tím pobavil přihlížející trpaslíky a vydal se do jídelny. Gandalf se opřel o trám nory a zhluboka si oddechl. Soucitně jsem stiskla hobitovi rameno a šla za trpaslíky. Morgria mě následovala.