Morgothovy děti

69. kapitola

Karmen

Běžela jsem, co mi nohy stačily. Hlavně jsem používala luk a šípy, ale jejich zásoba se rychle tenčila. I hraničářovi docházely. Ze stovky jsme společně se svým neočekávaným spojencem zabili tak sedmdesát. Zbytek se nám ztratil z očí.

Pod kopcem totiž měli koně a nezapomněli je rozehnat, když před námi prchali. Vydechla jsem a ze všech sil jsem zapískala přes prsty. Byl to však zoufalý pokus přivolat mého rohanského hnědáka. K mému překvapení se ozvalo zařehtání. Usmála jsem se ke směru, odkud zvuk přišel. Můj spojenec akorát přiběhl, když jsem svému koni vyskočila na hřbet. Přiměla jsem koně ke cvalu a natáhla k muži ruku. On ji přijal a vyskočil na hřbet za mě.

Ani jeden z nás nepromluvil. Jen jsem hnala koně, který teď nesl dvojí břemeno.

K našemu štěstí jsem zahlédla jednoho opozdilce, kterému se splašil kůň a on ho ze všech sil snažil přimět cválat za ostatními. Založila jsem šíp a v ten moment hraničář převzal otěže. Dokonale jsme spolupracovali, a to jsme si ani slovem nenapomáhali. Přehodila jsem nohu a s výstřelem jsem seskočila z hnědáka do kotrmelce. Nepřítele šíp sestřelil ze splašeného bělouše. Hraničář teď jel rychleji po stopě uprchlých dvaceti devíti. Přistoupila jsem k běloušovi a elfskými slovy, která mě pálila v ústech jsem ho uklidnila.

Vyskočila jsem na jeho hřbet a pádila za hraničářem.

Cesta přede mnou víc a víc zarůstala větvemi okolních stromů, a tak jsem se musela krčit a uhýbat. Jela jsem ale správně. Měla jsem před sebou čerstvé stopy. Ozval se výkřik, vyděšené řehtání koní a střetnutí mečů. Popohnala jsem bělouše k rychlejšímu cvalu a zanedlouho jsem spatřila celou tu scenérii. Hraničář je postupně doháněl a srážel je mečem k zemi. Byli sice naživu, ale zranil je. Takže se daleko dostat nemohli. Mě ovšem nezáleželo na tom, jestli je chce nechat naživu nebo ne. Ty, co po sobě nechával jsem dorážela dvěma meči. Čtrnáct, patnáct, šestnáct,... Už jen pár.

Nakonec jich zbylo pět včetně vůdce, kteří se už vynořili z lesa a pádili přes otevřenou planinu. Hraničář na nic nečekal, hnědák přeskočil spadlý kmen stromu a vyjel za nimi. Byla jsem mu v patách a napodobila ho. Připomínalo mi to staré časy s Mirdesem, když jsme lovili kamzíky. Nad tou vzpomínkou jsem se usmála. Můj úsměv ale rychle zvadl. Hnědáka totiž zasáhl šíp a zřítil se do vysoké trávy i s hraničářem. Musela jsem se rychle rozhodnout. Zůstat a pomoct mu, nebo se vydat za uprchlou pěticí. Jenže pětice se zastavila a já hned pochopila proč. Z trávy okolo začali vykukovat tmavé postavy se žlutýma očima. Skřeti! 

Když vystřelili i po mě. Tak jsem bělouše rychle strhla na stranu, aby nezasáhli i nás. Doběhl poblíž hraničáře, který měl zaklíněnou nohu pod mým padlým koněm. Polkla jsem nad prázdným pohledem hřebce a seskočila z bělouše. Ten pak okolo nervózně pobíhal a nevěděl, kam utéct.

Doběhla jsem k hraničáři a zapojila do svalů vílí sílu. Nadzvedla jsem mrtvého koně a on mohl konečně nohu vyprostit. Nemohl na ni ovšem došlápnout. ,,Zabijte je! Zabijte je!" křičel na skřety vůdce bandy a mě došlo, že bez víly nejspíš zemřeme. Hraničář se bolestně zašklebil, když se pokusil přenést váhu na zraněnou nohu. ,,Tak dobře..." řekla jsem směrem ke svému spojenci. ,,Teď to bude trochu strašidelný." Hraničář se na mě nechápavě podíval a já ustoupila. Narovnala jsem se a v ten moment mě zasáhl šíp do ramene. Hraničář nejspíš čekal, že vykřiknu, jenže mě už v žilách začala proudit černá krev. Usmála jsem se a šíp si jen tak vytáhla. Pak jsem se začala zvětšovat. Černé vlasy bělaly a oči se zatemňovaly. Bledá kůže na Slunci zářila jako sníh pokrytý černými žilami. Hraničářovi se v očích nejdřív objevil strach, ale pak ho vystřídalo radostné překvapení. ,,Mor Migul!" ,,Mor Migul!" řval jeden skřet přes druhého. Usmála jsem se na společníka a odhalila tak dlouhé špičáky. Zacinkala jsem železnými drápy a otočila se na nepřátele. Skřeti začali utíkat do všech světových stran. Jenže jim to bylo k ničemu.

Rozeběhla jsem se. Ve své výšce jsem běžela mnohem rychleji než kterýkoli kůň ve Středozemi. Doběhla jsem k prvním skřetům, kteří se ze zoufalství pokoušeli ještě pálit šípy. Ty mi způsobovali bolest asi jako štípnutí komára. Šípy jsem vytrhávala a házela jim je zpátky takovou rychlostí, že je to zabíjelo jako obyčejná střela z luku.

Během několika minut bylo hotovo. Zabila jsem úplně všechny. Včetně uprchlé pětice. Jen jejich koně strachem přede mnou utíkali na druhou stranu pláně. Nadechla jsem se a otočila se zpátky k hraničáři. Ten se mezitím dobelhal k běloušovi a opíral se o něj. Cestou jsem se zase zmenšovala. Jen pár kroků od něj jsem zase stála, jako obyčejná smrtelnice. Naklonila jsem hlavu na stranu a usmála se: ,,Teď už asi nemá smysl zapírat. Jmenuji se Karmen. Někteří mi říkají i..." ,,Karmen Nespálená, nebo Mor Migul. Jedna z posledních temných víl ve Středozemi." dořekl hraničář a usmál se. Sundal si kápy a odhalil tak modré oči a tmavě hnědé vlasy dosahující k ramenům. ,,Mě říkají Chodec." ,,Moc ráda tě poznávám, Chodče." podala jsem mu ruku, a tak začalo naše dlouholeté přátelství.