Morgothovy děti

105. kapitola

Karmen

Další dny jsem strávila v podstatě jen s Mirdesem. Odletěli jsme z Edorasu daleko od lidí, abychom uspokojili své touhy. Na vrcholcích hor bylo doslova božské cítit ho tak blízko. Z rozkoše jsem mu železnými drápy drásala záda. Jemu to ovšem nevadilo, když se hned rány hojily. Naše hrátky skončily v momentě, kdy se na protějším vrcholu rozsvítil maják. 

,,Zdá se, že Gondor potřebuje pomoct." ušklíbla jsem se na hořící hranici. ,,V tom případě nebudeme otálet." ,,Co chceš dělat?" ,,Letíme rovnou. Proč bychom se zdržovali lidskými rozhodnutími. Kdoví, jak se rozhodne Théoden." konstatoval Mirdes a pohladil mě po zádech. ,,Čím dřív bude Sauron poražen, tím dřív si s tebou budu moci dělat další zvrhlosti." mlaskl Mirdes a doslova mě svlékal pohledem. ,,To říká ten pravý. Nevím, kdo z nás dvou tu skoro ječel slastí." Vrátila jsem mu to a plácla ho přes ruku, která se zase loudala k citlivým místům. ,,Vezmi mě zpátky do Edorasu. Chci vědět, jak se rozhodnou." Mirdes si znuděně odfrkl, ale poslechl.

Když jsme dolétli k bráně a prošli skrz ni do města, tak vše bylo v jednom chaosu. Ženy se loučily s muži, kteří nasedali na své koně v plné zbroji. ,,Zdá se, že se Rohan rozhodl." Potom jsem vzhlédla k Mirdesovi, co nade mnou stál, jak majestátní ohnivá socha. ,,Najdi naše zbylé tři vrky. Budou se hodit." Mirdes se na mě podíval a přimhouřil oči. ,,Víš o tom, že já jsem tu ten vznešený? To já bych měl dávat rozkazy tobě." ,,Padej, než ti nakopu zadek!" Mirdes se zasmál a já mu to oplatila úšklebkem. ,,Jistě vaše podřízenosti." Uklonil se mi, vyskočil do vzduchu a proměnil se v draka. Údery jeho křídel rozvířily okolní prach a písek. Několik vojáků v okolí muselo krotit vyděšené koně a já jen protočila oči. Mirdes si nikdy moc nelámal hlavu nad tím, co svou přeměnou dokáže způsobit.

Zahlédla jsem Aragorna s Legolasem a Gimlim, co si sedlali svoje hřebce poblíž bělouše krále Théodena. Vydala jsem se tedy za nimi. ,,Karmen!" přivítal mě Gimli. Legolas kývl hlavou na pozdrav a Aragorn ho napodobil. ,,Slečno Karmen?!" ozval se voják poblíž. Když jsem k němu zaměřila svou pozornost, tak spustil: ,,Král vás očekává." Pak se zase vzdálil. ,,O co jde?" zeptala jsem se svých společníků. ,,Jde o zprávy ze severu." ,,Morgria?!" Všichni tři naráz přikývli a já se rozeběhla se králem.

,,Králi Théodene?" oslovila jsem ho. ,,Karmen. Jsem rád, že tě vidím v těchto zlých dnech." ,,Zlých dnech?" vyděsila jsem se. ,,Vydáš se s námi na východ do náruči smrti?" zeptal se mě. Pochybovala jsem, že by se tak ptal Legolase nebo Gimliho, jestli pojedou. Věděl, že mě poroučet nemůže. ,,Jistěže, nikdy jsem si nenechala ujít pořádnou řež." Krále to přimělo k úsměvu a podal mi pergamen. ,,Co je to?" Prohlédla jsem si papír, na kterém byli čtyři pečetě. Když si král všiml, jak si je prohlížím, tak vysvětlil: ,,Zelený hvozd, Stříbrný les, Erebor a město Dol. Následují princeznu Morgriu, která porazila deset tisíc skřetů sama." ,,Cože?!" Tohle Morgria v životě nedokázala. ,,Podle toho, co se tam píše, tak je zpražila fialovým plamenem." Král se na chvíli odmlčel, aby si dopl přezku od zbroje. ,,Čtyři armády severu jí teď následují do bitvy proti Sauronovi. Pročti si to." Nechal mi pergamen v ruce a vyšel ze dveří Zlaté síně. Jakmile jsem začala číst první řádek, tak se poblíž ozval známý hlas. ,,No vida. Tebe jsem neviděla skoro půl století!" Vmžiku jsem se otočila a za mnou stála Hellen ve stříbrné zbroji se zeleným pláštěm. ,,Hellen?" udiveně jsem si ji prohlédla. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděla. Pamatovala jsem si ji jako elfku, co nosila jen šátkovité šaty a košíky s kořením. Ne jako bojovnici v plné zbroji s dlouhým mečem u pasu. I když ten meč měla zasazený v bohatě ozdobené pochvě, tak mi nepříjemně pískalo v uších. ,,Co tu děláš?" zalapala jsem po dechu. ,,Snad sis nemyslela, že budu sedět na zadku pod stříbrnými smrky a doufat, že Saurona porazíte? Myslíš, že jsem se za těch tisíc let strávených se Sebastienem nic nenaučila?" pobaveně se ušklíbla a pohladila jílec meče. Usmála jsem se na ní s výzvou v očích. ,,Tak tedy vyjedeme na východ a zničíme toho maiarskýho prevíta!" Hellen mi úsměv oplatila a položila mi ruku na rameno. ,,A pošleme ho do stínu, ze kterého vzešel!"

Mirdes se objevil, až když většina rohanských odjela. Přijel na bílém vrkovi s dalšími dvěma černými za zády. Přivítal se se svou tetou, které pomohl na hřbet černého vrka s fialovýma očima. Já vyskočila na druhého, který měl na boku táhlou ránu, co se už docela zahojila od bitvy u Helmova Žlebu a Mirdes se vyhoupl na bílého alfu.

Vrkové z vílího království hravě předběhli všechny rohanské vojáky na koních a dostali jsme se až ke králi a mým společníkům. Připadali mi tak maličcí ze hřbetu obrovského vrka. Mířili jsme na východ. Do bitvy, která rozhodne o osudu Středozemně.