Morgothovy děti

24. kapitola

Karmen

Všechno se utišilo. Pronikala jsem hlouběji a hlouběji do svého nitra. Aniž by si toho kdokoli všiml, tak jsem si vílí krví uzdravila ránu na krku. ,,Počkat!" ozval se Thorin. Bofur převzal jeho roli a podpíral s Dwalinem princeznu. Thorin vyšel z davu a stoupl si před velkého skřeta. ,,Ale, ale, ale? Podívejme, kdo to je? Thorin, syn Thraina, syna Thrórova, krále pod horou." Skřet se mu urážlivě uklonil. ,,Ále, já málem zapomněl, že už nemáš horu. A nejsi ani král, takže vlastně nejsi nikdo. Znám někoho, kdo by za tvou hlavu vyplatil pěknou odměnu. Jen za hlavu. Bez ostatního. Možná víš o kom mluvím. O tvém dávném nepříteli. O bledém skřetu, jezdci na bílém vrkovi." Velký skřet si vychutnával každé své slovo. ,,Azog Znesvětitel byl zničen. Zabil jsem ho kdysi dávno v bitvě!" ,,Ty myslíš, že Znesvětitelovi dny jsou pryč?" Skřet se zasmál a vyslal svého posla. ,,Ty myslíš, že někdo jako je Azog Znesvětitel, by se nechal zabít po tom, co zničil všechny Temné víly?" Když se o tom skřetí král zmínil, tak jsem si všimla, jak Morgria zvedla hlavu. ,,Podle všeho mu ale nejspíš pár nezbednic upláchlo. Kdyby vám tehdy ty dvě coury nepomohli, skončili byste nespíš nabodaní na mučidlech." mlaskl zklamaně skřet. ,,Promiňte pane!" ozvala se Hellen a stoupla si vedle Thorina. ,,No podívejme se! Tebe známe také, že? Samotná královna Hellen ze Stříbrných lesů." ,,Osobně." dodala Hellen. Trpaslíci na ni překvapeně pohlédli. ,,Víte. Mám takový návrh." spustila. ,,Jestli znáte mě, tak určitě znáte mého manžela. Nechci vám dělat potíže, ale právě jsem s ním mluvila. Je na cestě sem." Usmála se Hellen, jako by jim právě nevyhrožovala. Velký skřet se zaškaredil. ,,Myslíš, že ti to budeme věřit?!" ,,No, být vámi tak si to rozmyslím. Přeci jen máte to tu docela útulné, byla by škoda, kdyby tu nezbylo vůbec nic než jen pobití skřeti a věčná tmavá mlha." Velký skřet se zamyslel. ,,Hmm. Víš myslím, že blafuješ." ,,Opravdu? A jak si tím můžete být, tak jistý?" hrála dál svou hru Hellen. ,,Protože tyto jeskyně jsou uzpůsobené tak, aby nedovolovali druhům povídat si!" Skřet zasmál a přidali se k němu i ostatní. A on začal znovu zpívat:

Budou se lámat kosti,

Zakroutit krky, rozdrtit lebky,

Zbyde z vás prach,

Zmizíte, nikdo nevzdychne ach,

Tak to chodí u nás v hlubinách.

,,Doost!" zaječela jsem, a tím se utišil celý ten rámus okolo. Kili s Filim mě pustili a odstoupili. Nejspíš jim došlo, že už na sobě nemám žádné zranění. Všechna pozornost se upřela na mě. Pomalu jsem se zvedla, ale nechala jsem sklopenou hlavu. ,,Co jsi zač?!" otázal se velký skřet. Nespěchala jsem s odpovědí, jen jsem pomalu zvedala hlavu. ,,Myslím, že Sebastiena potřebovat nebudeme." zašeptala Hellen. ,,Co jsi zač?!" křikl na mě skřet znovu. V ten moment jsem otevřela oči. Všem okolo ztuhly výrazy v obličejích. Naklonila jsem hlavu na stranu a nepřestávala skřeta pozorovat. Ten nebyl schopný jediného slova. ,,Já jsem vaše smrt." řekla  jsem s klidem a přitom se usmála. Prodloužily se mi špičáky a černé vlasy zbělaly. Svět okolo se začal zmenšovat, dokavaď jsem nebyla stejně vysoká jako skřetí král. Prohlížela jsem si ruku, na které narůstaly dlouhé drápy. ,,No to snad ne! Mor Migul!" zařval skřet. Trpaslíci ode mě ustupovali. Dwalin s Bofurem si vyměnili pohledy, když pořád drželi Morgriu, ale nepustili ji. Velký skřet se zoufale podíval na své posluhovače: ,,Srazte mu hlavu!" poručil zabít Thorina. Shlédla jsem na malé trpaslíky. ,,Nemyslím si, že některému z nich stačíte ublížit." Když jsem promluvila svým hlubším tajemným vílím hlasem, tak se skřeti okolo přemáhali, aby nezačali utíkat. ,,Chopte se zbraní!" rozkázala trpaslíkům Hellen. Pomalým krokem, jako by nic jsem došla až před skřetího krále. ,,Tak takhle vypadá smrt?" zašeptal při pohledu na mé černé oči. ,,Ne, příteli. Já jsem jen její oddaná služebnice." V ten okamžik jsem vykopla pravou nohu a skopla ho do prázdnoty jeskyně. ,,Běžte!" rozkázal Thorin. Trpaslíci ho rádi poslechli. Morgria se vymanila z jejich snahy odnést ji pryč. Stoupla si, a také se uzdravila vílí krví. Podívala se na mě a řekla: ,,No vida. A pak, že já mám být nenápadná. Tohle je jediný způsob, jak můžeš být vyšší než já." uchechtla se. Morgria si prokřupla krk a oddechla si. Její zrzavé vlasy ztmavly, jako černé uhlíky. Sem tam jí zářil melír jako rozžhavená láva. Začala růst dokavaď nebyla o hlavu vyšší než já. ,,Oh. Tohle mi tak chybělo." Roztáhla svá ohnivá křídla. Skřeti okolo vyděšeně řvali: ,,Ghash Flatar! Ghash Flatar!" Najednou jeskyní probliklo oslnivé světlo. Obě jsme si dali ruce před oči, abychom neoslepli. Byl to Gandalf. Chvíli na nás zíral. Morgria na něj kývla a on se rozeběhl za společností. Princezna se na mě usmála a mávla křídly. Chytla mě za ruku a nesla mě k trpaslíkům.

Proletěla nad nimi a pustila mě před Thorina, který výpravu vedl. Vyděšeně se zastavil, ale já se na něj usmála a mrkla. Nevím, jestli ho to zrovna uklidnilo, ale já se vrhla na prosekávání cesty. Černá krev skřetů doslova stříkala všude okolo, když jsem je drápala a překusovala jim hrdla. Morgria létala okolo a zabíjela skřety jen tím, že je házela do propasti. Gandalf nás dohnal a běžel přímo za mnou. Přebíhali jsme jeden z mostů, když zespoda vyskočil velký skřet. Ohnal se svou velkou holí a trefil mě do břicha. Přepadla jsem přes okraj a padala kamsi do prázdnoty. Narazila jsem do skály a v ten moment jsem do ní zaryla své železné nehty. Drápala jsem do kamene, a tím brzdila svůj pád.

Morgria

Karmen zmizela v temnotě, ale princezna byla moc daleko na to, aby jí zachránila. Věděla, že pád přežije, protože se musela zachytit o nějakou ze skal. Rozhodla se tedy letět na pomoc trpaslíkům. Gandalf totiž skřetího krále zabil, ale most se pod nimi propadl a oni teď padali do temné kopky. Mávla křídly a střemhlav je dohnala. Objala dřevěnou konstrukci a roztáhla křídla. Most se o něco zpomalil, ale pořád padal dost rychle. Morgria tedy přeletěla dopředu ke Gandalfovi a chytla dřevo tam. Začala mávat křídly proti padající dřevěné plošině. I tak to bylo příliš těžké. Dávala do toho všechno, ale i tak se všichni zřítili až do propasti. Naštěstí všichni přežili, bez větších úrazů. Morgriinina křídla osvětlovala okolí, a tak se k nim dostavila i Karmen. ,,No mohlo to dopadnout hůř." oznámil Bofur. V tom na ně ale dopadl skřetí král. ,,To si snad děláš srandu!" rozčílil se Dwalin. ,,Gandalfe! Vím, kde jsme! Je tu poblíž východ z jeskyně!" oznámila Hellen, která se snažila posbírat zapadlé trpaslíky pod dřevěnou sutí. ,,Gandalfe!" zaječel Kili, který se koukal nahoru. ,,Na tohle nestačíme!" řekl mu Dwalin. ,,Zachrání nás jen jedno denní světlo." řekl nakonec Gandalf. ,,Jak asi? Venku začne za chvíli noc!" ohradila se Hellen. Morgria se podívala na blížící se skřety a zase na Karmen. ,,Ne! Morgrio, tohle nedělej!" oslovila ji pravým jménem. ,,Prosím tě, tohle zvládnu." namítla Morgria. ,,Gandalfe! Hellen, vyveďte je odsud! O ně se postarám já." Gandalf přikývl a vedl trpaslíky pryč. Jen Thorin se trochu zdržel, než zmizel v tunelu. ,,Běž Karmen!" Ona ji tedy uposlechla, ale hned v tunelu se zastavila. Zatarasila vchod svým tělem, aby zabránila ohni, šířit se dál do tunelu.

Skřeti už byli o dost blíž. Morgria sklopila hlavu a začala všechnu moc soustředit do pravé ruky. Podívala se nahoru a vší silou udeřila do skály proti sobě. Celá jeskyně a skály okolo se zatřásly.