Morgothovy děti

9. kapitola

Morgria

Boj začal. Jako nekonečný proud řeky se skřeti řinuli z Morie. Trpaslíci byli opravdu dobří válečníci. To musela Morgria uznat. Máchali sekerami a meči opravdu obratně. Přesto všechno se ale zdálo, že trpaslíci začínají prohrávat. Všimla si také velkého bledého skřeta, který řval bolestí. Byl to Azog. Jeho poskoci ho táhli zpět do Morie. Morgria zavřela oči a sbírala všechny síly.

Karmen

Potkala jsem cestou kopu trpaslic, jak sedí v úkrytu velké skály. Z toho, co jsem se dozvěděla, měla prý u Morie probíhat velká bitva. Proto jsem hnala svého ubohého koně k branám Khazad-dûm.

Projela jsem skalní rozsedlinou a přede mnou se objevila krvavá bitva. Seskočila jsem z koně a zahnala ho pryč od bitvy. Vytasila meč a rozeběhla se pomoci trpaslíkům. Pak se ale z ničeho nic hora nad vchodem do Morie rozhořela jasným oranžovým světlem. Zatajila jsem dech a nemohla tomu uvěřit. Co u Morie zatraceně dělá vílí princezna. Doslova jsem ztuhla a nemohla se pohnout. Stejně tak trpaslíci se zastavili v jejich posledním útoku. Okřídlený oheň se vznesl a dopadl před vůdce trpaslíků. Skřeti začali řvát hrůzou a stahovali se zpět do útrob bývalého trpasličího království. Princezna ale zatarasila vchod žhnoucí stěnou. Upoutala na sebe všechnu pozornost. Trpaslíci o kousek ustoupili. Morgria zvedla ruku a vší silou jí praštila do země. Vznesla se obrovská vlna ohně, která se v půlkruhu rozšiřovala do skřetích řad.

Zaslechla jsem za sebou zvuk skřetího rohu a jako jediná jsem se otočila. Pochodovala tam druhá armáda skřetů, a tak jsem usoudila, že tohle moje lidská podoba nezvládne. Po padesáti letech jsem na sebe zase vzala vílí podobu. Černé vlasy se změnili na bílou a svět okolo se zmenšil. Až tehdy si mě pár trpaslíků všimlo a s hrůzou ode mě ustupovali. Naklonila jsem hlavu na stranu a mrkla na ně. Otočila jsem se a měla jsem namířeno na druhou armádu nepřátel.

V podstatě jsem ani nepotřebovala meč. Bohatě mi postačily železné drápy a zuby. Doslova jsem skřety drtila a trhala. Zanedlouho nade mnou prolétla ohnivá záře a sežehla skřety okolo. Morgria si vykouzlila ohnivý řetěz a švihala jím v kruzích. Bylo už znát, že vyčerpala většinu svých sil. Nepřestávala jsem s ní drtit skřetí vojska, až doslova zbyl jen popel a černá krev.

Zabila jsem poslední skupinku skřetů a rozhlédla se po bojišti. Princezna byla nedaleko a bolestivě si svírala hrudník. Spadla na kolena, a pak úplně na zem. Doběhla jsem k ní, a i když stále hořela, tak jsem se jí skrz plameny mohla dotknout. ,,Princezno. Princezno Morgrio." oslovila jsem jí. Princezna otevřela ohnivé oči a vyčerpaně se usmála: ,,Přeci jen nebylo tak těžké najít holku z psince." zašeptala, ale pak upadla do spánku. Rozhlédla jsem se a spatřila vůdce trpaslíků, jak nás se svými poddanými pozorují. Nejspíš nevěděli, kdo nebo co jsme. A proč jsme jim vlastně pomohli. Onen vůdce se snažil zakrýt strach, který nejspíš vycházel z mého vzhledu. Vzala jsem princeznu do náručí. Trpaslíci si přede mnou děkovně klekli na jedno koleno. Vůdce na mě děkovně kývl. Já mu kývnutí oplatila, přehodila jsem si princeznu přes rameno a dlouhými kroky vílího těla jsem mířila pryč.

Princezna se během mého běhu přes planinu proměnila do lidské podoby, takže byla mnohem lehčí. Dostala jsem se pod koruny stromů. Položila jsem jí na zem a otevřela jí ústa. Rozřízla jsem si dlaň svou dýkou. Z rány mi začala vytékat černá krev. Nechala jsem jí kapat do princezniných úst a čekala až nabere trochu sil. Morgria krev spolkla a otevřela oči. ,,Děkuji ti." řekla po chvíli. Nevěděla jsem odkdy princezna za cokoli děkuje, ale svou otázku jsem neřekla nahlas. ,,Smím se zeptat, co vás přimělo opustit vaše království?" zeptala jsem se. ,,Možná to, že mé království už neexistuje. Všechny víly jsou už po smrti. Kromě mého strýce Sebastiana, nás dvou a nejspíš i mého bratra." Nevěřila jsem vlastním uším. Tak to byla pravda? Ta modrá mlha, co mě zahalila v Rohanu, byla prosba o pomoc. ,,Cože? Jak?" nebyla jsem schopná slov. ,,Zdá se, že Sauron rozehrál špinavou hru. Vílí království pro něj bylo trn v oku. Proto poslal, jakéhosi Azoga Znesvětitele, aby za něj udělal špinavou práci." ,,Ale jak? Jak mohl zabít někoho, jako byl váš otec nebo matka?" nemohla jsem tomu stále uvěřit. ,,Použili tmavě šedý prášek. Jen jsem se ho dotkla a musela jsem vynaložit všechnu svou moc, abych se ho zbavila. Jen jsem se ho dotkla, Karmen. Můj otec byl probodaný několika šípy s práškem. Podle mě tě ten prášek uvězní ve tvé slabší podobě. Proto byli všechny ostatní víly mrtvé ve svých lidských podobách." ,,Ale váš bratr se přeci nemění na lidskou podobu." konstatovala jsem. ,,Ano. Proto jsem z toho usoudila, že jako drak mohl uletět pryč. Netuším, ale kam by mohl odletět." Pak si oddechla a dovyprávěla mi svůj příběh o tom, jak všechny své poddané řádně spálila. O tom, jak Šmak zničil město Dol a přivlastnil si Erebor. Jak Thranduil odmítl pomoci trpaslíkům. Až po jejich pochod na jih k Morii.

Po celou tu dobu jsem nemohla přestat myslet na prince Mirdese. Nevím proč, ale moc jsem si přála, aby žil.

Po pár dnech si mě našel můj rohanský kůň, a tak jsme mohli cestovat na jeho hřbetu. Věděla jsem, že to s princeznou, která nezažila skoro nic než jen komfort paláce, bude těžké. Její nekonečné stěžování bylo opravdu otravné. Učila jsem jí lovit a bojovat s mečem, ale ona se skoro nesnažila. ,,Musíte zvednout loket nahoru a rozkročit nohy, aby jste luk, co nejvíc napnula." Předváděla jsem jí postoj. ,,Hmm." Byla její odpověď na všechno. Nejspíš jí připadalo potupné, že se to musí učit od nižší víly, jakou jsem já. 

Když se jí po třetí nepodařilo strefit cíl, tak mrskla lukem o zem a sedla si na zem. ,,Ulov to ty! Mám hlad! Proč bych se měla snažit, když jsi má poddaná. Proč bych se měla snažit učit sestřílet z tohohle proutku, když umím pálit celé armády?!" Protočila jsem oči a snažila se potlačit svůj vztek na rozmazlenou princeznu. ,,Protože tady vílou napořád už být nemůžete. Jsme v zemi elfů a lidí. Nejste ve Vílím království, kde máte neomezenou energii z temné moci. Musíte se naučit žít, jako lidé. Pokud chcete přežít a pomstít se. Já vás všechno naučím a pomůžu vám. Musíte jen mou pomoc chtít." Princezna chvíli mlčela. Dívala se kamsi do dálky a zjevně přemýšlela. Pak polkla, bez řečí popadla luk a zasadila další šíp.