Morgothovy děti

61. kapitola

Morgria

Princezna se ráno posadila na postel a po probděné noci byla strašlivě unavená. Ovšem nedokázala by usnout ani omylem. Natáhla ruku k nočnímu stolku a vytáhla šuplík, ve kterém se třpytil krásný zlatý náhrdelník, co jí dal Thorin. Vzala si ho do ruky a pohladila ho po zeleném drahokamu. Znepokojeně polkla a zase ho vrátila na původní místo. Ohlédla se na místo v pokoji, kde včera večer viděla tu vzpomínku o jejím bývalém já. Pak nesouhlasně zakroutila hlavou a vydechla. Nejraději by na všechno zapomněla a začala znovu.

Nechtěla se trápit city, které už nemají žádný význam. Jediné, co jí teď mělo opravdu zajímat, byla její moc. Bolelo to, ale po několika letech strávených ve Stříbrném lese, postupem času zahodila city, jak k Thorinovi, tak i k Thranduilovi. Cvičila svou mysl a už nepotřebovala Hellenin výtažek Hlubokého spánku na to, aby se ponořila do svého nitra. Vzpomínky na minulý život se už neukazovali. Morgria měla za to, že se ukazují jen chvíli poté, co se odloupne další kus z její černé stěny, a tak už se jí raději nedotýkala.

Cvičila se Sebastienem bojové umění a s Hellen se cvičila v její moci. Myslela si, že už umí dobře bojovat a že umí svou moc plně ovládat, ale ukázalo se, že je sotva začátečník v porovnání s jejím strýcem. Prohlubovala černou nádobu s její ohnivou mocí a snažila se nemyslet na to, co je za jejími stěnami. Plavala v ohni svého já a pomocí meditace jí dokázala rozšiřovat. Každým dnem po celých třicet let se jen strachovala o jedinou osobu a tou byla Karmen. Co když jí Mirdes ublížil? Nebo jiná stvoření, co žijí na severu? Tyhle dvě jediné otázky jí naplňovali strachem, ale nemohla se jen tak sbalit a odejít. Musela se soustředit jen na sebe, pokud má být nějak užitečná ve válce, která se blížila. Cítila to v kostech. Cítila, jak se svět s neblahým očekáváním obrací k východu. K Mordoru. V Gondoru se čím dál častěji odehrávaly skřetí útoky a stateční lidští muži je prozatím odráželi. Ovšem ani Dol Guldur nezůstal zapomenutý. Byl z něj sice vyhnán Sauron samotnou Galadriel, ale temnota v něm nadále zůstávala. I tam se množili skřeti a další potvory. Blížila se válka. Morgria sice nevěděla, kdy k tomu dojde, ale věděla, že k tomu dojde nevyhnutelně. Proto každý den dřela a dřela až jí praskali kosti.  

Karmen

S Mirdesem jsme se rozhodli usídlit znovu ve Vílím království. Usídlili jsme se v polorozpadlém královském sídle a vyhnali z místností krysy. Mirdes se zabydlel v trůní místnosti, protože byla dost velká pro jeho mohutné tělo a já si zvolila Morgriinin pokoj. Byl nejméně zničený, protože jako jediný byl zamčený. Dokonce se mi podařilo rozbít i dveře od zbrojnice, takže jsme měli zásobu skvělých zbraní. Mělo to jediný háček. Byli stvořené pro dvou a půl metrové víly ne-li víc. Já jsem měla v lidské podobě sice sto sedmdesát pět centimetrů, což bylo na lidskou ženu docela dost, ale na vílu jsem byla sotva larva v líhni. K mému překvapení jsem zjistila, že ve zbrojnici mají i menší meče. Naštěstí byli lidské, protože elfí meče mě neustále vytáčely a protivně stříbřitě zářily.

S Mirdesem se nám dokonce podařilo pochytat pět mých vrků z psince. K mému překvapení mě poznali a pomáhali mi při lovu, protože Mirdes v dračí podobě byl neustále hladový. Každým rokem jsme se museli vydávat dál a dál pro kořist, která se začala vyhýbat našemu království. Celých třicet let jsme takhle přežívali. Jezdila jsem na hřbetu bílého vrka, který byl jediný z pěti vrků, co jsme měli. Ostatní měli klasickou černou srst a byli menší. Ovšem v lidské podobě na mě působili velikostně jako sloni. Lovila jsem pomocí luku a vrci pak nosili kořist zpět k Mirdesovi, který se mezitím nudil. Prvních deset let se to dalo nějak snést, ale po dalších dvaceti mě to začalo vážně vytáčet. Celých třicet let jsem dělala to samé. Vstát, skočit na bílého vrka, lovit, přinést kořist zpět drakovi, najíst se, odpočinek a zase lov večeře. Bylo to už k zbláznění. I samotnému Mirdesovi to už lezlo na mozek.

,,Měli bychom se vrátit. Měli bychom najít Morgriu." rozhodla jsem jednou večer. Mirdes ke mně zvedl zrak a ušklíbl se: ,,A to si jen tak uděláme výlet po Středozemi? I kdybych byl ve vílí podobě, tak bych byl hodně nápadný." ,,Nebudeme se skrývat." odpověděla jsem na jeho obavy. Mirdes přimhouřil oči a zeptal se: ,,A kam chceš letět?" Já jsem se po chvíli usmála a řekla: ,,Uděláme si výlet do Ereboru. Už jsem tam dlouho nebyla." Mirdes se na mě podíval s úšklebkem a odfrkl si při tom: ,,Trpaslíci asi nebudou jásat, když uvidí draka, co letí ze severu." ,,Ne, to nebudou. Ale pak uvidí mě na bílém vrkovi s dalšími čtyřmi po bocích. Budou nadšení, že nás vidí. Jsem pro ně něco jako hrdina z bájí. Uvidíš." mrkla jsem na něj, ukousla si z pečínky a přehodila nohu přes nohu. ,,Trpaslíci...třeba budou mít nějaké informace...kde by mohla být tvá sestra." řekla jsem s plnou pusou. Mirdes se schoulil do klubíčka a řekl: ,,Tak dobře, zítra vyrazíme na jih, ale pokud mě zasáhne černý šíp už nikdy s tebou nepromluvím." Usmála jsem se a mezitím, co jsem dojídala pečené maso, tak usnul v obležení podřimujících vrků.