Morgothovy děti

66. kapitola

Karmen

Přebývala jsem ve Stříbrném lese dalších pět let. Byl to mnohem pohodlnější život než v mé zničené domovině. Nemusela jsem časně vstávat a vyrážet na lov. O vrky v kotcích se staral Sebastien, který si v tom našel nový koníček. Morgria a Mirdes se neustále pošťuchovali a dráždili. Morgriu neskutečně vytáčel jeho lehkomyslný přístup k čemukoli a jeho zase vždy naštvalo, když ho za to peskovala. Hellen buď byla neustále někde v lese nebo byla zalezlá ve své výzkumné místnosti. Cítila jsem se zde opravdu pohodlně a v bezpečí. Znovu jsem měla svou vílu, tudíž jsem si už nepřipadala jako bezbranný chodící pytel masa a krve. Jenže každý den, kdy jsem si dobírala Mirdese nebo někoho pomlouvala s Morgriou, mi přišel jako další den ve zlaté kleci. Scházelo mi spát pod hvězdami a lovit. Svoboda jít si kam se mi zamane a vydělávat si jako průvodce. Morgria si mého čím dál skleslejšího výrazu začala všímat. 

,,Co je s tebou?" zeptala se mě, když jsme šli zase tu až neuvěřitelně klidnou procházku. ,,Když se usměješ, nevidím v tom upřímnost." odůvodnila své obavy. Pohlédla jsem na ni, zastavila se u zábradlí. Opřela jsem se o něj a shlížela na rychle tekoucí říčku. ,,Je tu hezky, ale..." Morgria se uchechtla a opřela se vedle mě. ,,Vše, co je před slovem ale, nemá význam. Tak co tě trápí?" ,,Chybí mi cestování. Chybí mi doprovázet obchodníky a chybí mi naše hraní v hospodách. Chybí mi ten život obyčejné tulačky." Morgria stála tiše a sledovala proudící vodu spolu se mnou. Pak se nadechla a soucitným hlasem, který jsem od ní slyšela jen málokdy řekla: ,,Tak běž, Karmen. Nejdřív se ale rozloučíš. Třeba ti Hellen nebo Sebastien poradí, kam bys měla zamířit." Morgria se odstrčila od zábradlí a vykročila k paláci. ,,A co ty? Tobě to neschází?" zeptala jsem se jí za zády. ,,Já vlastně ani nevím. Konečně jsem našla rodinu, kterou jsem vždy chtěla. Jenže...Někde v hloubi srdce tuším, že tu také neskončím napořád...Chci si to užít, co nejdéle to půjde." Vyšla jsem za ní a po cestě to dopověděla. ,,Pořád tu je Thranduil. To že je můj druh, nemohu ukrývat věčně. Kdoví, třeba nás nadcházející válka zabije dřív, než se nad něčím takovým budu muset pořádně zamyslet." Její poznámka mě přiměla pozvednout koutek úst. ,,Myslíš, že k ní dojde? Myslíš si, že Sauron se pokusí znovu dobýt Středozemi?" Morgria si oddechla a řekla: ,,Gondor zužují neustálé útoky skřetů, co se množí jako krysy v Mordoru. I v hloubi duše cítím, jakési narůstající blaho temnoty. Ty to necítíš?" Byla pravda, že má moc poslední dobou z nějakého důvodu hleděla k východu plna očekávání a radosti. ,,Ano, cítím." ,,Mirdes i Sebastien jsou na tom stejně. I kdybychom tu nebyli, tak čarodějové jsou ve střehu mnohem víc než kdy dřív. Sebastien obdržel zprávu od paní Galadriel, která to jen potvrdila. Sauron kupí své síly a nad Gondorem se stahují hustá temná mračna, která jako jed hubí úrodu tamním zemědělcům."

Potom jsme šli dlouho mlčky. Vlastně jsme se jen pozdravem rozloučili. Zašla jsem do své komnaty a sbalila si nějaké nezbytné věci na cestu. Ve skříni jsem totiž našla praktickou brašnu. Když jsem měla vše potřebné, tak jsem se usmála na černobílý náramek a vyrazila ze dveří. Seběhla jsem schody a nezabránila jsem úsměvu, který jen odrážel mou radost.

V jídelně k mému překvapení stáli všichni čtyři. Sebastien s Mirdesem zdaleka převyšovali Hellen a Morgriu, která zvolila lidskou podobu. Jako první jsem se rozloučila s Hellen, která mi dala do vaku lahvičku s černou solí, kdybych náhodou někde narazila na elfy a chtěla, abych od ní pozdravovala Elronda. Sebastien si musel kleknout na jedno koleno, aby mě mohl obejmout. ,,Kdykoli se budeš chtít vrátit na návštěvu, tak stačí jen ohlásit svou přítomnost a portál tě sem vpustí." ,,Děkuji, Sebastiene." ,,A Karmen? Měla by ses vydat na západ. Něco mi říká, že tě tam budou potřebovat nejvíc." Mrknul na mě. Vládl nejen tmou, ale také dokázal pronášet proroctví. Věděl víc, než mi řekl, ale i tak ho poslechnu. Mirdes pak napodobil svého strýce a také si klekl. ,,Kdybych mohl, tak bych šel s tebou, Karmen." ,,Já vím. Ale myslím si, že bys asi poutal hodně nežádoucí pozornosti. Ne kvůli výšce, ale kvůli tomu, kolik bys toho v hospodách vypil." Mirdes se zakřenil a Hellen se zachichotala. ,,Tohle není sbohem. Určitě se ještě uvidíme." dodala jsem, když jsem v jeho pohledu postřehla smutek. Během těch pěti let, co jsme zde strávili, jsem mu už prostě nedokázala odolat. Nejednou jsem ho navštívila v jeho ložnici nebo on zase mě. Měl pak rozdrásaná záda od mých vílích drápů. Uchopila jsem ho za tváře a políbila. Když jsem se odtáhla, tak dodal: ,,Tohle mi bude chybět." Zajiskřilo mu v očích a také na mě mrkl. Ušklíbla jsem se, protože to myslel i s hlubším významem. Pak jsem vykročila k Morgrie. ,,Opatruj se, Karmen." ,,To i ty, Mor." Šibalsky se usmála, protože o mě s Mirdesem věděla už dlouho a nijak jí to nevadilo. 

Otočila jsem se a vydala se ke schodům, co vedli k dlouhému mostu. ,,Jak jsem říkal, Karmen. Na západě tě bude potřeba. Být tebou, tak se vydám na hranici Kraje a hlídám ji." Hlavou mi prolétla vzpomínka na Bilba. Sebastien pozvedl koutek úst a řekl: ,,Pracuj, jako hraničářka a vymysli si nové jméno. Karmen a ani Ivory už nebude bezpečné." Chvíli jsem zpracovávala jeho slova, a pak jen kývla na rozloučenou.

Na nádvoří stál osedlaný kůň, který nebyl vychován elfy. Byl to obyčejný hnědák z Rohanu. Usmála jsem se na něj a pohladila ho po bílé lysině, co mu začínala u nozder a končila mezi očima. Svět byl zase přede mnou. Nebezpečí, nepohodlí a dobrodružství mi jen rozevíralo náruč. Vyskočila jsem do sedla, ohlédla jsem se do ochozu Sebastienova domu, kde stála Morgria. Její zrzavé vlasy vlály ve větru a mile se na mě usmála. Zvedla ruku na rozloučenou a dlaní se pak dotkla hrudi v místě, kde jí tlouklo srdce. To gesto jsem zopakovala, pak jsem se podívala před sebe a řekla: ,,Tak jedeme!" Hnědák zařhál a rozeběhl se k dlouhému mostu. Dál a dál do lesa stříbrných smrků.