Morgothovy děti

75. kapitola

Morgria

Princezna nechala svého koně v péči elfů a vydala se po schodišti, které vedlo k trůnu. K jejímu údivu tam Thranduil byl. Seděl na trůnu až nechutně majetnicky. Když Morgriu spatřil, tak se narovnal. Tvářil se, jako by snad viděl ducha. ,,Mor? Jsi to ty?" Princezna se zastavila a zkřížila ruce na hrudi. ,,Myslím, že ano." odpověděla pobaveně nad jeho výrazem. ,,Je to dlouho, co jsi tu byla naposledy." vydechl, usmál se a scházel úzké schody jeho trůnu. Morgria se na oko usmála, ale hned na to spustila: ,,Ano, už to bude pár desítek let. Ovšem měla bych si tu s tebou něco vyřídit." Thranduil se zarazil v půlce schodů a Morgria pokračovala: ,,Jak mi vysvětlíš skřety, co si jen tak pochodují po tvém království a rozšiřují se do dalších zemí? Komunikace s tebou je prý pro ostatní nemožná! Copak se takhle chová král?! Zatraceně je ti kolik tisíc let a ty se pořád chováš jako spratek!" Thranduil polkl, ale zvedl nos do výše. ,,Vyprošuji si, abys tak se mnou mluvila!" ,,Opravdu? A co se mi stane, když tak budu pokračovat?" Thranduil chvíli stál a jen ji pozoroval. Morgria tedy zmírnila přístup: ,,Poslouchej mě. Blíží se válka. Válka, která vše změní. Ať už k lepšímu nebo horšímu. Svět potřebuje lesní elfy. Svět potřebuje i tebe. Nemůžeš se tu schovávat za zdí a nechat vše okolo pomřít." Thranduil sklopil zrak, ale došel až k ní. ,,Elfové z Temného hvozdu jsou silní. Připomeň to Dol Gulduru." Morgria v jeho blízkosti pocítila jakýsi pocit štěstí, že ho zase vidí. ,,Nezměnila jsi se." řekl Thranduil jako by byl v transu, když jí hleděl do očí. Morgria mu pohled oplácela. Jeho modré nesmrtelné oči v ní vyvolávali rychlejší tlukot srdce. ,,Poslouchal jsi mě vůbec?" Thranduil odtrhl zrak a řekl už vážnějším hlasem. ,,Mým úkolem je chránit výhradně můj lid. Ostatní země mají vlastní vládce. Tak ať se o lidi a trpaslíky starají oni." Morgria se ušklíbla a protočila oči: ,,Thranduile. Už nemůžeš utíkat a ani se schovávat. Copak chceš, aby si lidé a trpaslíci říkali, jak jim elfové nepomohli? Jak jsou to ustrašení zbabělci, co si nezaslouží nesmrtelnost?" Thradnuil jí znovu pohlédl do očí a řekl: ,,Ztratil jsem ženu, ztratil jsem syna, když ho zradila láska a před lety zemřela polovina elfů v mém království. Jak po mě můžeš žádat další pomoc? Lidé a trpaslíci se rodí častěji než elfové. A také trvá, než vůbec dospějí. Jak po mě můžeš žádat, abych těmto mladým elfům dával do rukou meče? Meče, se kterými zemřeli jejich otcové v Bitvě pěti armád?!" ,,Já si to nepřeji, Thranduile. Nepřeji si válku..." Odmlčela se a pokračovala: ,,Jsem mocná. Za těch šedesát let jsem cvičila svou moc. Dokážu elfy ochránit. Dokážu ochránit trpaslíky i lidi v Dolu..." Při jejích slovech se v Thranduilově tváři objevila bolest. ,,Ale potřebuji tvou pomoc. Středozemně potřebuje elfy z Temného hvozdu. Proto vyjeď se mnou do Dol Gulduru. Jen ty a já. Tvá armáda se zatím připraví na nadcházející válku, ale mi dva se vydáme do té zpropadené pevnosti a srovnáme jí se zemí." Thranduil polkl a odvrátil se: ,,Ne, nemůžu se nechat znovu přesvědčit k tomu, abys riskovala pro ostatní, jako kdysi. Tato tvá dobrosrdečnost tě zabila, Morgrio! Zabila tě..." zachraptěl a posadil se na poslední schod.

Morgria si oddechla a vydala se za ním. Posadila se vedle něj a uchopila ho za tvář. Ten dotek jí způsobil takové blaho, až jí naskočila husí kůže. ,,Já vím, ale teď jsem mnohem silnější, než jsem byla kdy dřív. Poletím tam buď s tebou, nebo bez tebe. Jestli vše dobře dopadne, tak se pak vydám na cestu po Středozemi a Legolase ti přivedu zpátky. Slibuji. Zase ho uvidíš." ,,A jestli to dopadne zle?" zeptal se Thranduil. ,,Tak zemřeme spolu. Už tě neopustím." řekla Morgria a políbila ho na tvář. Celým jejím tělem projela, jakási podivná vlna moci, co se ukrývala hluboko za černou zdí. Morgria se rychle odtáhla a zhluboka se nadechla, aby ji zahnala. ,,Tak jdeš? Nebo tu srosteš s trůnem?" Thranduil i přes překvapení, který polibek na tvář způsobil nakonec souhlasil.

Karmen

Konečně jsme se dostali do Roklinky. Byla jsem k smrti unavená, a tak jsem zběžně pozdravila pár elfů, co jsem znala a vydala se do pokoje, který mi kdysi věnoval Elrond. Dopadla jsem na postel a během chvíle usnula.

Když jsem se probrala, tak už byla noc. Frodo byl stále v bezvědomý a ubohý Sam u něj pořád seděl. Zahlédla jsem i Gandalfa, se kterým jsem prohodila pár slov. Nejspíš si prošel nepříjemnostmi, když se neukázal už dřív. Nakonec z něj vylezlo, že nás Saruman zradil. To vysvětlovalo tu temnou energii, co jsem cítila, když jsem projížděla kolem Železného pasu. Dokonce jsem potkala i Bilba, který podřimoval u knížky, kterou měl rozepsanou. Byl už tak starý, ale byl to stále Bilbo. Probudila jsem ho a on mě samým nadšením objal. Pak jsme dlouho do brzkého rána mluvili o dobrodružství, co zažil s Gandalfem na cestě zpátky a já mu pověděla zase o svém. Bylo příjemné ho vidět po tolika letech, kdy se změnil vzhledem, ale duševně ani náhodou. Jen měl větší zapálení do map a starých spisů než kdy dřív. Měl také starost o Froda. Ostatně jako všichni v Imladris.

Po pár dnech se Frodo probral a byl zase plný života. Procházela jsem se po Roklince vlastně sama. Aragorn se věnoval výhradně Arwen a hobiti ze mě zase měli až moc velký respekt na to, aby si se mnou dělali procházky. A tak jsem samotu využila ke cvičení s mečem. Vybrala jsem si travnatý plácek poblíž úzkého vodopádu a procházela jednotlivé výpady, úskoky a otočky. Tančila jsem svůj tanec smrti. Měla jsem pohyby tak naučené, že jsem nepotřebovala mít otevřené oči. Unášela jsem se pohyby a šumění padající vody jsem vnímala jako jakýsi rytmus k tanci. Udával rychlost celé soustavy nacvičených kroků.

Když jsem skončila, tak mi pár přihlížejících elfek zatleskalo. Uklonila jsem se a zároveň se i ušklíbla nad přihlížejícími, co neměli pozvánku. Zaslechla jsem kroky, a tak jsem se otočila k přicházejícímu. Byl to Elrond. ,,Krásné představení, Karmen. Každou návštěvou jsi lepší a lepší v držení rovnováhy." Zvedla jsem koutek úst a přikývla: ,,Děkuji." Elrond se zastavil u zábradlí a sledoval třpytící se vodopád. ,,Jak je na tom Frodo?" zeptala jsem se a stoupla si vedle něj. ,,Je v pořádku, ale rána se nikdy nezahojí." Chvíli mlčel, a pak spustil: ,,Gandalf mi řekl, že víš o Sarumanově zradě a o prstenu." Přikývla jsem. Elrond si povzdechl a pokračoval: ,,Elfové nemohou ukrývat takové zlo dlouho. Nemáme takovou moc, abychom ho před Sauronem uchránili. Proto musí pryč." Pohlédla jsem na něj a on dořekl: ,,Svolal jsem radu. Radu, do které usednou vyslanci všech království. Chtěl bych, aby ses jí účastnila též." Oddechla jsem si: ,,Dobře, proč ne?" Elrond se usmál a kývnutím se zase rozloučil. Takže rada všech království rozhodne, co s prstenem provede. Už teď mě zajímalo, kdo bude tak bláhový a vybere tu nejhorší možnost.