Morgothovy děti

79. kapitola

Karmen

Elrond nemohl Morgriu léčit elfí magií, a tak se museli spolehnout na obyčejné lidské praktiky. Nedokázala jsem dělat nic jiného než jen sedět na židli a bloumat v myšlenkách. Rada se odložila na druhý den.

Rady jsem se už nezúčastnila. Zůstala jsem v pokoji se zraněnou a k smrti vyčerpanou Morgriou.

Morgria

,,Morgrio! Morgrio!" ozývalo se zpoza jejích dveří v její mysli. Její druh bušil na dveře a zoufale se je snažil vyrazit. Jenže jakmile chtěla otevřít, tak jí cosi zase stáhlo zpátky. Věděla jen dvě věci. První byla, že je Sauron pryč a druhá, že její ohnivá magie je naprosto vyčerpaná, proto se nemůže probudit.

Karmen

Aragorn mi přišel říct, jak se nakonec rada dohodla. Prý se Frodo dobrovolně přihlásil, jako ten bláhový hlupák, co prsten zanese do srdce Mordoru. Sauronovi přímo do ruky. K Frodovi se přidalo dalších osm zájemců o sebevražednou výpravu. Sam, Smíšek, Pipin, Gimli, Aragorn, Boromir, Legolas a Gandalf. A Aragorn byl ten, co se mě zeptal, jestli nechci jít s nimi.

Nakonec jsem se rozhodla, že se k nim připojím později. Až se Morgria probudí, tak je doženu.

Jenže Morgria spala a spala. Uběhl týden po odchodu devíti společníků a Morgria se stále neprobouzela. ,,Dobré ráno, Karmen." pozdravil mě Elrond, když vešel do pokoje. Zvedla jsem k němu zrak a nepatrně se usmála. ,,Neměla bys tu zůstávat. Společnost prstenu tě bude potřebovat. Když vyrazíš teď, tak je doženeš ještě před Mlžnými horami." ,,Neodejdu, dokud se neprobudí." odpověděla jsem tiše. Elrond se posadil na židli naproti mně a povzdechl si: ,,Morgria tě teď potřebuje méně než společnost." ,,Já způsobila, že tu teď leží týden v bezvědomí." ,,Ne. To jsi nezpůsobila ty, ale Sauronův duch. Podívej se na mě." Poslechla jsem ho. ,,Společnost bude mít větší naději, když je budeš doprovázet i ty. Potřebují tvé dovednosti a odvahu." Polkla jsem a podívala se na spící Mor. ,,Poslal jsem pro Hellen. Ona si s tím už poradí." Přiměla jsem se na Elronda znovu pohlédnout. ,,Už máš osedlaného koně a připravené věci na cestu." dořekl když se zase postavil.

Nezbývalo mi nic jiného než se vydat za výpravou. Rozloučila jsem se s Elrondem, Arwen a Bilbem. Vyskočila jsem na elfského grošáka a vzala za otěže. Ohlédla jsem se až na poslední vyhlídce na Imladris.

Celé dny a noci jsem jela tryskem. Sem tam jsem zachytila stopu, kterou dělal Aragorn, abych je byla schopná vypátrat. Věděl, že ji dokážu najít jen já.

Cesta začala vést do hor. Měli v úmyslu jít na jih. Přiměla jsem grošáka k chůzi. Tušila jsem, že se výprava nachází už blízko. Stopy, co vytvářel Aragorn, byly čerstvější a čerstvější. Dorazila jsem až k hromadě větších kamenů. Bylo to ideální místo na tábor. A také jsem se nespletla. Našla jsem pozůstatky ohniště. Jenomže stopa se najednou obrátila k horám. Ke Caradhrazu. Tenhle horský průsmyk byl doslova proslulý svou vypočítavostí a rychle měnícím se počasím. Z nějakého důvodu si vybrali cestu přes hory. Nejspíš je něco vyrušilo. Dala bych ruku do ohně, že v tom měl prsty Saruman. Ušklíbla jsem se nad tou slovní hříčkou, když jsem vlastně nehořlavá. Seskočila jsem tedy z koně, vzala si pár potřebných věcí a poslala ho zpátky do Roklinky. Podívala jsem se na zasněženou horu před sebou a povzdechla si.

Vylezla jsem tak do půli Caradhrazu, když se v dálce začali zbíhat obrovská černá mračna plná blesků. Objevila se tam z ničeho nic a přicházela z jihu. A na jihu byl Železný pas. Takže si Saruman chtěl zjevně hrát. Moje domněnky mi jen potvrdili vílí uši, když jsem zaslechla Sarumanův hlas. Mračna se začala stahovat k jednomu určitému místu v horách. Ke společnosti. Mohla jsem jen z dálky sledovat, co se děje. Pak se ozval Gandalfův hlas, který nejspíš chtěl odporovat Sarumanovu kouzlu. Jenže potom udeřil blesk a nastalo ticho. S hrůzou jsem polkla a začala se brodit v metrovém sněhu. Nadávala jsem a proklínala hluboký prašan, protože mě neúnavně zpomaloval. K tomu začalo hustě sněžit, takže jsem skoro neviděla na metr před sebe. Okolo bylo jen bílo a lidské oči nebyli schopné skrz přívaly sněhu prohlédnout dál. A tak jsem si změnila i oči. Vše se zostřilo a já se konečně mohla trochu rozhlédnout. Zaslechla jsem skoro neslyšně hbité kroky, a pak tlumené brodění sněhem. Věděla jsem, že elfové dokáží chodit po jemném prašanu, a také mi došlo, že jediný, kdo je schopný mě zaslechnout je právě Legolas. ,,Legolasi!" zaječela jsem přes sněhovou vánici. Bylo mi jasné, že mě ostatní slyšet nemohli, ale elfovi kroky se zastavily. ,,Legolasi! Tady!" Spěšné kroky se přibližovaly a společnost na Legolase nechápavě křičela, ať se vrátí, že jde špatným směrem. Pak se objevila jeho silueta a já se za ním vydala. Potřebovala jsem vědět, kde se přesně nachází, protože se okolo nacházela spousta zrádných míst, kam bych mohla zapadnout.

Legolas se na mě k mému překvapení usmál a vydal se zpátky pomalým krokem ke společnosti, jen abych ho neztratila z dohledu.

Konečně jsem zahlédla i zbytek společnosti. ,,Karmen!" ,,Karmen je tu!" radovali se hobiti. Pak se ozval Aragorn: ,,Už jsem se začínal bát, že nepřijdeš." Ušklíbla jsem se a řekla: ,,No, kdyby nebylo Elronda, tak nepřijdu. Co se stalo? Proč jste odbočili k hoře?" ,,Sarumanovi špehové." ozval se Boromir a to jako vysvětlení bohatě stačilo. ,,Tak pojďte, jinak se strhne lavina!" zakřičel Gandalf zepředu a my ho následovali.

Nezbývalo nic jiného než se vydat přes Morii. Rohanská brána byla také možnost, ale byla až příliš blízko Železného pasu. Nikdy jsem v Morii nebyla, ale podle zvěstí byla obrovská a hlavně hluboká. Trpaslíci kutali až příliš hluboko, aby narazili na jednu z hlubinných chodeb, kde se schovával uprchlý Balrog. Schoval se do hlubin v moment, když padl Angband a Morgoth byl poražen. A pak ho objevili trpaslíci. Začalo se mu přezdívat Durinova zhouba. Jen jsem doufala, že ho tam nepotkáme. I když by bylo zajímavé vidět legendu na vlastní oči.