Morgothovy děti

108. kapitola

Karmen

Skřeti si nás ještě nevšimli, ale my měli krásný výhled na to, co se děje. Naši vrci hrabali předními prackami a ošívali se nedočkavostí k útoku. ,,Tomu říkám armádička..." konstatoval Mirdes, který nespouštěl oči z masy skřetů pochodující k městu. Ohlédla jsem se zrovna v okamžik, kdy nás Rohan dohnal. Dusot tisíců kopyt už skřeti zaregistrovali a kdyby ne, tak je přimělo zastavit troubení tisíců trubek. Uvelebila jsem se na vrčím hřbetu a pozorovala okřídlené potvory, na kterých určitě seděly Sauronovi přízraky. Slunce mě začalo hřát do zad, když Théoden začal rozdávat rozkazy k útoku svým velitelům. Skřeti se začali řadit do palebných pozic. Nejspíš pár šípů schytám, ale to mi bylo jedno. Jejich šípy mi nemohou ublížit, i kdyby byly potřené šedým práškem. ,,Nebojte se žádné tmy! Vzhůru! Vzhůru jezdci Théodenovi! Kopí se budou třást! Štíty budou praskat! Je den mečů! Den rudý! Dnes Slunko vstane!" Armáda Rohirů si připravila kopí dopředu a já jsem vycítila podporu v zádech, kterou jezdci představovali. ,,Do boje! Do boje! Jeďte do zkázy a do zániku světa! Smrt!" zařval za námi Théoden a jeho lid opakoval smrt! takovou silou až mi z nevysvětlitelného důvodu přejel mráz po zádech. Rohanští jezdci několikrát zakřičeli smrt, až to znělo, jako by jí snad oslavovali. Pak zazněl hlas tisíců trubek a koně se pomalu rozjeli vpřed. ,,Nebudeme otálet." dodal Mirdes a mrkl na mě. Já to gesto zopakovala a zlomyslně se usmála na desetitisíce skřetů, čekajících na vykuchání. Přitiskla jsem se k vrčímu hřbetu, abych nespadla, až se rozeběhne. Mirdes zvedl do výšky svůj majestátní zlatavý meč, který vzplanul. Ze země okolo se vyhrabalo asi padesát ohnivých loveckých psů, kteří se smísili s běžícími koňmi. Ovšem probojovali si cestu do prvních linií. Mirdes udeřil bílého vrka do žeber a ten bez váhání vyrazil do boje. Já s Hellen jsme měly, co dělat, abychom nespadly z náhlé rychlosti, co černí vrci dokázali vyvinout.

Jakmile nade mnou prolétli první šípy, tak jsem se dokázala dostat do vzpřímenější polohy. Bylo mi jasné, že si chvíli budu muset užívat jen pohled na to, jak můj vrk proráží zástupy skřetů, protože jsem musela šetřit energii. Nemohla jsem se hned proměnit ve vílu a riskovat, že mi dojdou síly v půlce bitvy. Záviděla jsem Mirdesovi. Jakmile dojdou síly jemu, tak se promění v draka, který je sice méně ničivější než jeho vílí podoba, ale přesto mnohem ničivější než já v ubohé lidské podobě.

Vrci dorazili do skřetích řad dřív, než stačili vystřelit druhou várku šípů. Vrci běželi stále dál a hlouběji do skřetích linií. Až pak mi došlo, kam mají namířeno. Na zlobry.

Držela jsem se vrka zuby nehty, když zlobrům trhal čelistmi hlavy. Hellen na tom byla podobně. Mirdes ovšem seskočil z bílého vrka a skřeti okolo začali v hrůze utíkat, když si do žil vpustil víc ohně. ,,Karmen! Běž vyčistit město!" Obrátila jsem zrak k městu, ze kterého se ozýval jen nářek zraněných a křik umírajících. Poslechla jsem ho tedy a seskočila z vrčího hřbetu. ,,Počkej!" okřikl mě Mirdes. Zastavila jsem se a on v pár rychlých krocích stál u mě. ,,Vytas svoje meče!" Znovu jsem ho poslechla. On je oba uchopil za ostří a oba meče vzplanuli. ,,Nakopej těm parchantům zadek!" vyzval mě a já si zlomyslně prohlédla plápolající ocel. ,,To se spolehni!" Už jsem dál neotálela a vrhla se do města.

Nepotřebovala jsem se měnit na vílu, když mi Mirdes věnoval, tak užitečnou zbraň. Prosekávala jsem si cestu ulicemi. Nemohla jsem se nabažit pohledu, jak rozžhavené ostré meče zanechávají mnohem větší zkázu než kdy dřív.

Ulici po ulici. Náměstí po náměstí. Schodiště po schodišti, jsem čistila od skřetích prevítů. Zahlédla jsem větší dům, co zrovna obsadili skřeti. Usmála jsem se a zpomalila krok. Nevím proč, ale začala jsem si broukat chytlavou melodii. Začala jsem pomalu tančit a podupávat do rytmu. Svůj tanec jsem přizpůsobila boji a prováděla otočky do rytmu. Bylo to tak skvělé, že jsem nemohla přestat. Jako kdybych tančila se samotnou smrtí. Pak jsem do toho začala improvizovat text:

Budu tvým světlem, zápalkou, tvým hořícím sluncem

Budu tím temným a světlým, za čím utíkáš

A bude nám fajn, jo bude nám fajn

Pokud máš pochybnosti, budu to takhle dělat dál

Dokud láska nevyprchá, dokud láska nevyprchá

Skoro jako by ta slova nepatřila mě, ale už do té melodie patřila. 

Ujasnila jsem si to, a nemůžu to prostě nechat jít

Zabíjím každou vteřinu, dokud mi to zachraňuje duši

Poběžím, poběžím

Dokud láska nevyprchá, dokud láska nevyprchá

A zažehneme oheň, a pak uhasíme

Dokud láska nevyprchá, dokud láska nevyprchá

Joo, všichni něco chceme

Joo, všichni za něčím běžíme

Za bohem, osudem

Za láskou, nenávistí

Za zlatem, rzí

Za diamanty, za prachem!

Tančila jsem bojový tanec a do toho zpívala samotné smrti, jako staré známé. Zpívala jsem to pořád dokola, mezitím co jsem sekala skřeta po skřetovi do rytmu. Jejich pády na zem byly přesně v rytmu a já se cítila, jako nějaká bohyně zvrácené hudby. Nepotřebovala jsem hudební nástroje. Stačilo jen třískat meči do brnění skřetů a podupávat do rytmu.

V téhle agónii nastávajícího šílenství, co mě přepadla jsem vletěla do domu a zatarasila vchod. Tančila jsem podél zdí a zapalovala vše, co mohlo hořet. Skřeti z mého jednání byli zatraceně zmatení. Ani na mě neútočili, jen mě nechápavě pozorovali. A tak jsem na chvíli tanec přerušila: ,,Co je? Tohle z Mordoru neznáte, co? Tak pa." Přeskočila jsem hořící stůl a proletěla sklem. Vyskočila jsem z okna a v saltu dopadla na nohy. Skřeti v domě začali řvát, když si uvědomili, že uhoří zaživa. Usmála jsem se a pokračovala v té chytlavé melodii a textu, co jsem doplnila.

---------------------------------------------------------------------------------

Písnička: Love Runs Out – OneRepublic