Morgothovy děti

11. kapitola

Karmen

Vyhnuli jsme se pobíhající číšnici a stoupli si přímo před Thorinův stůl. ,,Dobrý podvečer." oslovila je Morgria. ,,Aaa. Dobrý večer." obrátil se na nás šedivý poutník. Trpaslík ale nebyl moc přívětivý. ,,Co chcete?" zeptal se a napil se piva. ,,No." Vydechla princezna a přisunula si volnou židli od vedlejšího stolu. Já si přisedla na volné místo vedle starého poutníka. ,,Řekněme, že hledáme práci a trpaslíci jsou většinou bohatí. Obzvlášť někdo, jako vy." začala Morgria. Můj zrak zaujal pergamen na stole, který znázorňoval úplně stejné znaky, jako ten, co jsem měla v kapse. Trpaslík se jí podíval do očí a Morgria naklonila hlavu na stranu. ,,Kdo jste?" zeptal se Thorin trochu nervózně, ale snažil se znepokojení skrýt. ,,Jmenuji se Ellen a tohle je Ivory." představila nás falešnými jmény. ,,Putujeme po Středozemi už docela dlouho. Myslím, že by se vám naše umění boje mohlo hodit." naklonila se k němu a zašeptala: ,,Thorine Pavézo." Thorin se podíval na poutníka a polkl. ,,Jak víte, kdo jsem." Morgria na mě kývla a já zaštrachala v kapse. ,,No řekněme, že je na vás vypsaná opravdu tučná odměna. Tisíc zlatých. Představte si to." říkala jsem trpaslíkovi mezitím, co jsem pergamen rozbalovala. Jakmile jsem pergamen rozbalila, tak se Thorin ohnal rukou po svým meči. Rychle jsem mu ruku chytla za zápěstí a zavrtěla hlavou. ,,Nemusíte se obávat. Nám o odměnu v černé řeči nejde." Thorin mě probodával modrýma očima. Povolila jsem stisk a trpaslíka pustila. ,,Ovšem měl byste si dávat pozor na tyhle." podívala jsem se na odcházející individua. Thorin se ohlédl směrem, kam jsem se dívala. ,,Můžeme vám pomoci. Není moudré se potulovat samotný po divočině, když je za vaši hlavu vypsaná tak vysoká odměna. A vy." Stočila jsem zrak na šedivého tuláka. ,,Vám by se náš doprovod také mohl hodit." ,,Co tím chcete říct?" vykulil oči poutník. ,,Ivory chtěla říct, že máte už nějaký věk a my vám můžeme zaručit bezpečné cestování." Poutník si oddechl a podíval se na Thorina. ,,Zdá se, že bychom mohli vyzkoušet jejich dovednosti, co myslíte? A slečno Ellen." Podíval se zpět na Morgriu. ,,Jmenuji se Gandalf. Cestou sem jsem narazil na dvacet pobitých lapků. Něco mi říká, že v tom budete mít prsty vy dvě." ,,Hádáte správně, Gandalfe. Už jsme o vás párkrát něco zaslechli, že Ivory." Přikývla jsem a napila se piva. ,,Inu. Co říkáte, Thorine?" zeptal se Gandalf trpaslíka. ,,Proč by měli jít s námi? Vždyť je jim sotva přes dvacet." Při zmínce o věku jsme se s Morgriou na sebe ušklíbli. Asi by byl překvapený, kdybych mu řekla, že je Ellen dva a půl tisíce let a mě přes tisícovku. ,,Tyto dvě dívky by se mohli předvést, až vyrazíte na sraz s vyslanci trpasličích království." nadhodil Gandalf. Thorin nevypadal zrovna nadšeně, že nám vykládá o jeho další cestě. Morgria se usmála a řekla směrem k trpaslíkovi: ,,Nebylo by moudré nás odmítnout. Jsme sice žoldnéři, ale rády si říkáme, že jsme poctivé. Ochráníme vás. Přísaháme na naše životy, že vás ochráníme. Chceme za to jen..." Zašmátrala k opasku. ,,Jen tenhle měšec naplněný zlaťáky. Nic víc." Thorin se znovu podíval na Gandalfa a odevzdaně odpověděl: ,,Tak dobrá, ale doprovodíte mne jen do Ered Luinu. Pokud nebudu spokojený s vaším doprovodem, tak vás propustím." Morgria se usmála a podala trpaslíkovi ruku. ,,Nebudete litovat." Thorin její ruku přijal a znovu se napil z půllitru. ,,Ráno v sedm vyrážíme." rozhodl Thorin a my se vzdálili do svého pokoje.

Před sedmou jsme ještě v Hůrce nakoupili nějaké věci na cestu a nachystali koně. Thorin si přivedl svého poníka a vyrazili jsme. ,,Kde je vůbec Gandalf?" zeptala se Morgria, když jsme vyjížděli z městečka. ,,Je to čaroděj. Dělá si, co chce, slečno Ellen." V ten moment nám oběma ztuhla krev v žilách. Nechápala jsem, že jsem to nepoznala. Nevyzařovala z něj tak mocná energie, jako ze Sarumana.

Projeli jsme Arnorem a mířili do Modrých hor. Trpaslíci jim říkali Ered Luin. Thorin nebyl zrovna výřečný společník. Byl také královské krve, takže se někdy choval povýšeně. Přesto byl o něco méně tvrdohlavý než většina trpaslíků, co jsem kdy znala. ,,Támhle pod skalami se můžeme utábořit." navrhla Morgria. ,,Já půjdu něco ulovit." Nabídla jsem se a seskočila z koně. Thorin a Morgria přikývli.

Zanedlouho jsem se vrátila se dvěma ušáky. Stáhla jsem je z kůže a rozdělala malý oheň. Navečeřeli jsme se a rozdělili si hlídky. Morgria si vzala první. Uhasila oheň a já s Thorinem jsme si šli zdřímnout.

Vzbudilo mě stisknutí ramene. Thorin mě probudil, ale hned si dal prst přes ústa, abych nevyloudila zvuk. Ze tmy se připlížila Morgria a zašeptala: ,,Asi dvacet skřetů a pět vrků. Našli naši stopu." To nebyla zrovna dobrá zpráva. Nesvítil měsíc, takže lidskýma očima bylo vidět sotva na dva metry. Popadla jsem svoje meče a postavila se. Z lesa se začaly ozývat spěchající kroky nepřátel. Už teď jsem skřety litovala, že narazili zrovna na nás. Vyměnila jsem si pohled s princeznou a vydali se do tmy. ,,Zůstaňte tady, Thorine. Tohle vyřídíme sami." Thorin vypadal uraženě, že mu rozkazuje lidské děvče, ale poslechl. Třeba si myslel, že nás teď bude mít z krku.

Oči mi zčernaly a já teď viděla dokonale. Morgrie se zase rozsvítily ohnivým plamenem. Netrvalo dlouho a z lesa se ozývalo jen skřetí naříkání a zvuky třískajících okovů. Pak bylo jen ticho. Thorin rozdělal oheň a schoval se z jeho záře, aby viděl přicházející skřety a mohl je pobít. To se ale spletl. Spatřil jen nás dvě pokropené černou krví. ,,Už můžete vylézt, Thorine." Trpaslík na nás jen chvíli nevěřícně zíral, ale nakonec vylezl z úkrytu. Sedla jsem si na kámen a vytáhla kapesník. Utírala jsem si jím černou krev z meče. ,,Kdo jste?" zeptal se Thorin trochu rozčíleně. ,,Jste elfky?!" Když se zeptal zrovna na tohle, tak mě to docela pobavilo. ,,Elfky? Nemají elfové špičaté uši? Ne. Jen máme dobrý výcvik." odpověděla Morgria. Thorin si sedl a uklidnil se. ,,Neublížili vám?" zeptal se po chvíli. ,,Ne. A ty Ivory? Jsi zraněná?" ,,Ne. Jen mě jeden vrk přimáčkl na strom. Asi budu mít modřinu." postěžovala jsem si. ,,Teď už běžte spát. Přebírám hlídku." řekla jsem po chvilce.

Až ráno se mohl Thorin podívat na spoušť, kterou jsme v lese zanechali. Od té noci nám více důvěřoval. Dokonce jsme si s ním i dlouho povídali a zpříjemňovali si tak dlouhé putování na západ. Má prý synovce Kiliho a Filiho, které vychovával skoro, jako vlastní syny. Morgria nakonec vymyslela mistrnou lež o tom, že jsme potomky Dúnadanů. To potom dávalo smysl, že jsme starší, než vypadáme. Potom nám Thorin věřil už natolik, že si zamluvil naše průvodcovství i na cestu do Kraje.

Před námi se tyčily Modré hory a my jsme jim vyjeli vstříc.