Morgothovy děti

96. kapitola

Morgria

Princezna se krok za krokem blížila k bráně Ereboru. Obři s beranidlem zařvali, ale to bylo to poslední, co udělali. Z brány vyšlehl fialový plamen a zpražil vše, co mu přišlo do cesty. Oslnivé světlo, které způsobil oheň, oslepilo všechny v údolí. Vše se na moment zastavilo. 

Nikdo ani nedutal, když Morgria vycházela z trpasličího království. Kolem jejího stříbrného brnění tančily pramínky fialovo bílého světla, žhavějšího než ta nejrozpálenější pec. Přilba jí už byla k ničemu, a tak nechala sněhově bílé vlasy povlávat ve větru. Zelený plášť už dávno shořel. Teď ho ovšem nahrazovala oslnivá fialová žhnoucí křídla. Morgria na nic nečekala a vznesla se do vzduchu. Vztyčila před sebe paže, a tak jako to dělají draci, vyšlehávala plamen tím nejničivějším způsobem. Elfové s lidmi se stáhli, aby nenašli smrt v ohni společně s nepřátelským vojskem.

Během čtvrt hodiny bylo po všem. 

Vojska elfů, lidí a trpaslíků se shromáždila v popelavém údolí. Popel se snášel jako sníh, který Morgria rozvířila, když se snášela z nebe jako anděl smrti. Jako první vyšel potomek Barda Drakobijce, který nyní spravoval město Dol. ,,Má paní." To bylo jediné, co řekl. Klekl si na kolena a položil hlavu na zem. Jeho poddaní jeden po druhém říkali to samé a vzdávali úctu stejným způsobem. Trpaslíci je napodobili, jen po svém. Opřeli se o své sekery a sklonili hlavy. Elfové byli organizovaní i v poklekání. Řada po řadě si pokládali pravé ruce na hruď v místě srdce a klekali si na pravá kolena. Morgrie se do očí hrnuly slzy. Nebyla schopná ničeho než jen stát. Sebastien se jen pyšně usmíval a Thranduil sesedl ze svého jelena. Došel až k ní a sklonil hlavu. ,,Mor...Ty jsi...Jiná." Nebyl schopen slova. Morgria se na něj usmála a už slzy neudržela: ,,Doufám, že to myslíš v dobrém slova smyslu...Pamatuji si. Pamatuji si všechno." Dotkla se jeho tváře a pohladila ho. Thranduil se neudržel a políbil ji.

Když se odtáhl, tak se vojska zase postavila. ,,Nenutím nikoho z vás, abyste mě následovali. Můžete odejít." oznámila Morgria. ,,Kam se chystáš?" zeptal se Thorin. Morgria se narovnala a odpověděla: ,,Na východ. Jednou pro vždy skoncuju s tím Mordorským bastardem!"

Karmen

Nemohla jsem si pomoct, ale z té polévky nebo co to vůbec Éowyn roznášela, mi bylo vyloženě zle. Té pachutě jsem se vůbec nemohla zbavit. Zrovna jsem ten paskvil pomlouvala s Gimlim, když se ozval podivný zvuk. Jako kdyby někdo křičel ve smrtelné křeči. Vyběhla jsem z pochodujícího zástupu žen a dětí a následovala Aragorna. Zahlédla jsem Legolase, jak akorát usmrtil skřeta. ,,Zvěd!" křikl na nás. Vyměnila jsem si pohled s Aragornem a vydali jsme se zpátky k rohanským. ,,Co je?! Co vidíte!" zeptal se Théoden. ,,Vrci! Útočí na nás!" oznámil mu Aragorn. Proběhla jsem davem a vyskočila na koně. Okamžitě jsem zabrala za otěže. Uhlík se vzepjal a rozeběhl se směrem k Legolasovi.

Za sebou jsem slyšela klus několika desítek koní, když jsem zahlédla Legolase, jak předvádí svůj střelecký um. Odfrkla jsem si v pobavení a popohnala jsem Uhlíka k rychlejšímu cvalu. Proběhla jsem kolem elfa a hnala se do vrčího útoku jako první. Rozhodla jsem se, že si vílu budu šetřit na samotnou bitvu, která se blížila. A tak jsem tasila své dva meče. Roztáhla jsem ruce a přesekla vejpůl dva skřetí jezdce. Takhle to pokračovalo, dokud mě jeden z vrků neshodil. Uhlík vzal do zaječích, a tak jsem bojovala ze země. Sekala jsem a propichovala, jak vrky, tak i skřety. Gimli bojoval kousek ode mě, když ho zavalil jeden vrk. Hned na to zabil skřeta, ale nemohl se zpod vrka dostat. Zrovna, když ho chtěl další vrk roztrhat na kusy, tak jsem po něm mrskla jeden ze svých mečů. Ten se zabodl do vrčího čela ve stejný moment, kdy Aragorn vymrštil kopí. A pak jsem si zase hleděla svého.

Během několika chvil bylo hotovo. Oddechla jsem si a otřela si z čela vrčí krev. Vytahovala jsem svůj meč z vrčí hlavy, když se ozval Legolasův hlas: ,,Aragorne!" Zvedla jsem hlavu a rozhlédla se. ,,Aragorne?!" zavolal Gimli. ,,Aragorne?" zeptala jsem se pro sebe spíš v šoku, že se neozývá. Doběhla jsem k Legolasovi, když jsem zaslechla, jak se skřet opodál směje. ,,Pověz mi, co se stalo a já ti usnadním odchod." řekl Gimli a mířil na něj sekerou. ,,Je mrtvý...Skutálel se ze skály." ,,Ty lžeš!" okřikl ho Legolas, jenže ten podvraťák chcípnul. Legolas mu pak sáhl do dlaně a vytáhl stříbrný elfský přívěsek. Ten samý, co nosil Aragorn na krku. Zastavilo se mi srdce. Polkla jsem a doběhla k útesu, kde už stál Théoden. Jenže pod skalami byla jen řeka. Žádná známka po Aragornově pádu. Nemohla jsem dýchat. Jen jsem sledovala rychle tekoucí vodu a marně doufala, že se vynoří. Jenže to se nestalo. ,,Naložte raněné na koně. Vrci ze Železného pasu se vrátí. Mrtvé nechte." oznámil Théoden jednomu ze svých vojáků. ,,Pojďte." zaslechla jsem Théodenův hlas, jako by z dálky. Aragorn nemohl být mrtvý. Ne po tom všem, co jsem s ním prožila. ,,Karmen. Pojďme." zatahal mě za rukáv Gimli.

Zbytek cesty do Helmova žlebu jsem už nepromluvila. Stejně na tom byl i Gimli a Legolas.

Projeli jsme branou a já jen ze zvyku seskočila z koně. Nic mě nezajímalo. Jen jsem vyšla schody a opřela se o kamennou hradbu. Zadívala jsem se na obzor a jen stála.

Zavřela jsem oči a myslela na Mirdese. Ten jediný mi vždy dodával odvahu přenést se přes to všechno. Aragorn byl smrtelník. Dřív nebo později by se naše cesty stejně rozešli. Jen jsem doufala, že by mohl zemřít, až stářím. Jenže si pro něj smrt přišla předčasně a já s tím nemohla vůbec nic udělat. Otevřela jsem oči a zaměřila se na travnatou plochu před hradem. Alespoň si budu moct vybít zlost na stovkách Uruk-hai, co se rozhodnou zaútočit.

,,Stáhněte všechny naše síly za hradbu! Zataraste bránu a na ochoz postavte stráže!" zaslechla jsem Théodena, jak rozdává rozkazy. Tenhle hrad byl sice úchvatný, ale k nedobytnému měl daleko. Napadalo mě spoustu cest, jak by se sem nepřátelé mohli dostat. Přemýšlela jsem nad tím, jestli králi řeknu, co jsem zač. Ale nakonec jsem se rozhodla, že rohanským mužům poskytnu překvapení v podobě dlouhých drápů a černých očí. Zbožňovala jsem pohledy těch, co jsem zachraňovala. Vždycky jsem si připadala tak nějak důležitá. Jako nějaký bůh, co se nad nimi slitoval a rozhodl se pomoci. Myšlenka toho, že by mě mohli uctívat byla lákavá. ,,Bohyně Karmen. Bohyně smrti." zašeptala jsem si pro sebe a následně vyprskla smíchy.