Morgothovy děti

52. kapitola

Morgria

Rybář jí dovezl k ústí říčky, která pramenila v elfském království. Poděkovala staříkovi a vydala se proti jejímu proudu. Okolní les se zdál světlejší, než když skrz něj procházela naposledy. Jako by ho něco vyléčilo. To Morgriu zároveň těšilo a zároveň štvalo. Okolo byla krásná příroda. Už nepáchla hnilobou. To způsobovalo, že princezna cítila elfí magii už od řeky. Nepatrně jí začalo pískat v uších a každým krokem to zesilovalo. Proto se zastavila, položila truhlici s drahokamy a jednu lahvičku černé soli si nasypala do úst. Hučení v hlavě bylo tu tam.

Došla až k hlavní bráně lesního království. Na chvíli se zastavila a čekala, jestli se někdo ukáže. A skutečně, brána se otevřela. Vyšel z ní hnědovlasý elf s dalšími dvěma za zády. ,,Vítejte, slečno Morgrio." pozdravil a princezna povytáhla obočí. ,,Páni, změnili jste přístup k hostům? Jak chvályhodné." Elf sklopil hlavu, ale hned ji zase narovnal. ,,Minule vás byla celá skupina a navíc vy jste zde velice vítána." ,,Opravdu?" podivila se Morgria a podívala se na otevřenou bránu. ,,Jistěže. Vaším plamenem jste zachránila většinu naší armády. Temný hvozd je vám zavázán." Elf se potom otočil a naznačil jí, ať ho následuje. ,,Co vás sem vlastně přivádí?" zeptal se elf a Morgria mu odpověděla: ,,No vlastně tu jsem jako posel z Ereboru." Elf se na ni podíval, a pak sklopil zrak k truhle, kterou nesla. ,,Musím jí předat Thranduilovi." Elf se podíval na své společníky a povzdechl si. ,,Mohu mu vyřídit, že jste tu byla, ale pochybuji, že si s ním promluvíte osobně." To Morgriu přinutilo zastavit. ,,Chci s ním mluvit osobně!" zvýšila hlas a elf zvedl ruce, jako by se vzdal a kývl na své společníky. ,,Tak dobrá. Třeba se už vrátil na svůj trůn, ale pochybuji o tom."

Hnědovlasý elf ji vedl spletitými dřevěnými cestami, pod kterými byl jen prázdný prostor. Byla tak zatraceně ráda, že jí Hellen dala černou sůl. Vyšli schody a ocitli se hned pod trůnem, který byl prázdný. ,,Kde je král?" zeptala se a naklonila hlavu na stranu. Elf si znovu oddechl a mlaskl: ,,Lituji, nemohu vás k němu dovést." Morgria pomalu položila truhlu na zem a chytla elfa za límec. Ruka jí hned začala pálit, ale ona na sobě nedala nic znát. ,,Kde je!" Stráže okolo na princeznu namířili své meče, ale hnědovlasý elf je zastavil. ,,Je...Je ve své komnatě." Morgria ho pustila a dala si spálenou ruku v bok. ,,Kde je jeho komnata?" Elf polkl, ale když k němu princezna udělala rychlý krok tak řekl: ,,Je...Ve třetím podlaží. Schody napravo vás tam dovedou." ,,Děkuji. Doprovod nepotřebuji, vašemu králi se nic nestane, přísahám." Popadla truhlu a vydala se ke schodům. Za zády cítila, jak si elfové oddechli úlevou a jí to přinutilo k úsměvu. Až takový respekt nečekala.

Vyšla schody a prohlédla si třetí podlaží. Rozhlédla se a musela se opřít o stěnu. Myslí jí prolétl dětský smích, jako vzpomínka na minulost. To místo jí přišlo neuvěřitelně povědomé. To zábradlí, jeho tvary a vyřezávané dveřní trámy. Musela polknout, aby se trochu uklidnila. K jejímu zděšení nepotřebovala klepat na každé dveře, které tu byli. Její nohy, jako by věděli, kam jí mají dovést. 

Zastavila se před zdobeným vchodem do Thranduilova pokoje. Oddechla si a zaklepala na dveře. Nikdo se ale neozýval. Zopakovala to ještě dvakrát, ale Thranduil neřekl půl slova, i když mu říkala, že je to ona. Začalo jí to rozčilovat, proto vtrhla dovnitř. ,,Zatraceně! Copak mě neslyšíš!" Pak se ale zarazila. Položila truhlu na zem a oslovila ho mírněji: ,,Thranduile?" On ale nijak nereagoval. Pomalu k němu došla a vytrhla mu láhev vína z ruky. On sebou na svém křesle jen škubl, ale doslova nevěděl, co se kolem něj děje. Morgria si nevěřícně oddechla, když viděla kopy prázdných lahví vína. ,,U všech Valar, Thranduile. Slyšíš mě? Hej!" mírně do něj šťouchla, ale on dál nějak nereagoval. ,,Takhle se chová král? Zatraceně! To snad nemyslíš vážně!" rozčilovala se. V tom však Thranduil začal mrmlat: ,,Nech mě být. Nedokázal jsem ji zachránit. Byla to moje vina. Jenom moje vina." Morgria se narovnala a dala ruce v bok. Chvíli se na něj dívala a přemýšlela, co dělat. 

Nakonec mu sundala jeho dřevěnou, lístky posetou korunu a dotáhla ho na jeho postel. ,,Měl by ses prospat. Jen doufám, že nepřestaneš dýchat." mluvila si spíš pro sebe a přikryla ho dekou. Thranduil tedy dál podřimoval a zas něco mumlal, ale tomu už Morgria nerozuměla. Za to si prohlížela jeho bohatě zdobený pokoj. Stoupla si k oknu a znovu do ní narazil podivný výjev její mysli. Ten výhled. Znala rozmístění každého stromu, co byl z okna vidět. Jen listí bylo tmavší, než si pamatovala. Takže skutečně byla před svou smrtí Thranduilova žena. Ten dětský smích, co slyšela na chodbě mohl být malý Legolas. Elf, kterého chtěla v lese zabít, aby ochránila Thorina, byl její syn z minulého života. Z těch myšlenek jí začala těžknout hlava, a tak se posadila na dřevěnou stoličku pod oknem. ,,To nejsem já. Ta žena, která zde žila je mrtvá. Já nejsem ona." šeptala si sama pro sebe. Thranduil se v posteli vůbec nehýbal, jen klidně oddechoval a nevnímal nic a nikoho. Morgria ho chvíli pozorovala, pak vzala stoličku a sedla si k jeho posteli. Nepřestávala ho sledovat. Dívala se na jeho klidnou tvář a vybavila se jí jeho ošklivá jizva po spálenině, kterou byl pokrytý do půli těla. Jen elfí moc dokázala zranění skrývat. Netušila proč, ale sama k němu natáhla ruku a pohladila ho po tváři. Když jí došlo, co udělala, tak zase rychle ucukla. Opřela se o zeď a čekala, až se vzbudí.

Mezitím přemýšlela nad Karmen, trpaslíky z Ereboru a nad Bilbem, který mířil zase domů. Netušila, jak moc jí Thorinova výprava změnila. Jak jí všichni přirostli k srdci. Potkala svého strýce a jeho družku. Pak si ale vzpomněla na svého ztraceného bratra, který byl celých těch šedesát jedna let sám a v dračí kůži. Byla vděčná, že je Karmen nehořlavá i ve své lidské podobě.