Morgothovy děti

95. kapitola

Morgria

Doběhli tedy k bráně, kde se přeživší trpaslíci snažili bránu zabarikádovat. Skřeti do ní z druhé strany bušili a škrábali. Morgria vyběhla na ochoz, aby se rozhlédla, co se děje. Elfové stále pálili šípy a skřeti se neměli, jak k nim dostat, než aby oběhli město a napadli je z boku. Město Dol bylo stále zahalené v temnotě a skřeti se báli do něj dál postupovat. Tušila, že se Sebastien snaží ukrýt obyvatele města před skřetí krvelačností a zuřivostí. Jenže k jejímu zoufalství se k Ereborské bráně blížilo mnohem větší beranidlo tažené obry. Sauron věděl, že nemá dost sil, a tak jí přiměl je vyplýtvat hned na začátku. Věděl, že i Sebastienovi dojdou síly. Ne sice hned, ale dojdou. Eflové byli dobří válečníci, ale také nedokáží vzdorovat věčně. Morgrii se zmocnil zvláštní pocit. Všechno okolo se zpomalilo a utišilo. Jediné, co vnímala, byl její dech. Opřela se o stěnu a svezla se po ní na zem. Trpaslíci kolem pobíhali a stříleli na skřety před bránou. Princezna polkla a zaklonila hlavu, aby se podívala na oblohu. Mezi tmavě šedými mračny se objevila skulinka, kterou prosvitl paprsek Slunce. Zasvítil přímo na ni, až musela přimhouřit oči. Pak se zase zatáhlo a vše ztmavlo. Svět okolo se zase zrychlil a zvuky zesílily. Morgria se postavila a pomalu a malátně scházela schody. Nikdo jí nijak nezastavoval ani na ni nepromluvil. Natočila se k bráně, když se na posledy nadechla a zavřela oči.

Ocitla se v moři temnoty s bílou prasklinou opodál. Zadívala se na ni a sebrala odvahu. ,,Buď mě zabiješ, nebo zachráníš." promluvila k trhlině v její mysli. Zabrala a tempo po tempu se přibližovala ke světelné jizvě. Věděla, že pláče, ale bylo jí to jedno. Věděla, že to bude bolet, ale udělá to pro ty, co miluje. Pro Thradnuila. Pro Mirdese. Pro Karmen. Pro Hellen. Pro Erebor a celý podělaný svět.

Dotkla se černé stěny a pohladila ji. ,,Sbohem." zašeptala a přemáhala pláč. Rychle vydechla a vší silou vrazila pěstí do černé nádoby. Moře temnoty se otřáslo a ječelo. Ne ona ječela. Bolest byla přímo příšerná, ale bylo jí to jedno. Vrazila další ránu a další. Nádoba se rozpraskala na kusy, ale stále držela pohromadě. Temnota jí prosila, ať toho nechá. Ať jí ušetří, ale Morgria to nechtěla dopustit. Napřáhla se a udeřila naposledy. Nádoba se rozlétla a vše zaplavilo světlo.

Morgria netušila, jestli žije nebo ne. Netušila, co se stalo. Oslepila ji zář čirého bílého oceánu plápolajícího fialovými plamínky. Světlo ji vítalo a točilo se kolem ní v krásné melodii života, kterou k jejímu údivu poznávala. Hlavou jí najednou začaly problikávat vzpomínky. Jenomže to nebyli vzpomínky Morgrii, ale její předchůdkyně. Splývali v jedno. 

Morgria spadla na hladinu fialově světélkujícího oceánu a vyjekla pod náporem, co jí vzpomínky způsobovaly. ,,Povstaň." zaslechla kousek před sebou, a tak zvedla hlavu. Spatřila tam ženu. Ne. Spatřila tam sebe. ,,Co jsi zač?!" Její druhé já se usmálo a řeklo: ,,Já jsem ty. Pomohla jsi mi se dostat zpátky, ale nemůžeme být dvě. Musíme tvořit jeden celek." ,,O čem to zatraceně mluvíš?!" ,,Morgria a Gilwen jsou jedno. Dej mi ruku a vše se ti vyplní. To, po čem toužíme my obě." Morgria nikdy neslyšela, jak se jmenovala dřív, ale jméno Gilwen jí bylo tak blízké, až se toho děsila. ,,A po čem toužíme obě?" zeptala se a o krok ustoupila, když k ní Gilwen o krok přistoupila. Gilwen pozvedla hlavu a sdělila: ,,To po čem toužíme je záchrana těch, které milujeme. Podej mi ruku a zachráníme je." ,,Co mě to bude stát?" Gilwen ruku nechala stále nataženou Morgriiným směrem, když odpověděla: ,,Budeš mít mé vzpomínky a leccos se pro tebe změní. Už nebudeš Morgria, princezna temného plamene, a ani nebudeš mnou. Staneš se nadějí Středozemě a zhoubou temnoty Mordoru. Staneš se fialovým plamenem. Budeš se sice tvářit, že jsi to stále ty, ale už nikdy nebudeš sama sebou. Nebudeš moci žít nadále ve Středozemi, protože ta moc tě bude stravovat. Za pár desítek let budeš prožívat takové bolesti, že už nebudeš moci s tím nadále žít. Budeš muset odjet a nikdy se nevrátit. To je ta oběť. Svým sebeobětováním ovšem zachráníš všechny ostatní." Morgria sklopila hlavu a chvíli přemýšlela nad jejími slovy.

Pak se odhodlaně narovnala a přistoupila ke Gilwen. ,,Bude to bolet?" Gilwen se šibalsky usmála a řekla: ,,Bolest už máš za sebou. Zatím. Ovšem teď pocítíš nával takové moci, o které se ti ani nesnilo." Morgria jí úsměv oplatila a popadla Gilwen za ruku. V ten okamžik se jejich dotek rozsvítil a její druhé já se rozplynulo do ztracena...

,,Jak se jmenujete?" ,,Gilwen, můj pane." ,,Moc rád vás poznávám, já jsem..." ,,Jste pán Lesní říše. Thranduil. Říká se, že jste laskavost sama." ....

,,Nikdy jsem necítil nic podobného, Gilwen." ,,To já také ne. Podle matky je to pouto druha a družky." ....

,,Jak je možné, že jsi lepší bojovnice, než já?" ,,Protože jsem se cvičila v boji déle než ty. Tebe nutili vládnout. Proto jsi zase lepší v kralování než já." ....

,,Neměla bys tak riskovat, má lásko." ,,Já budu vždy riskovat, dokud půjde o životy nevinných. Dokud mi zbydou síly." ....

,,Mám pro tebe dárek." ,,Zelené lístky! Jsou nádherné. Děkuji." ...

,,Jaké jméno bys chtěl dát našemu synovi?" ,,Jaké jméno by vybrala královna?" ,,Co třeba Legolas?" ,,Tak tedy Legolas. Legolas Zelený list." ...

,,Lásko! Pojď sem honem! Podívej. První krůčky. Ty jsi můj šikulka." ...

,,Pozor! Nééé!" ...

Morgrie létaly hlavou vzpomínky jedna za druhou důležité i nepodstatné. Už zapomínala, kdo vlastně je. Dokud nenastalo ticho.

První, co ucítila, byla studený kámen, na kterém ležela na boku. Pak zaslechla duté hlasité zvuky, jako když se buší do... Do brány. Rozpomněla se. Kdosi jí svíral ruku, a tak stisk oplatila. ,,Mor! No tak!" ,,Probuď se!" ,,Co se stalo?!" ozvalo se několik hrdelních hlasů poblíž. Morgria pomalu otevřela oči. ,,Je vzhůru!" ,,Probírá se!" ,,Co se stalo, Mor?" ten poslední hlas patřil Thorinovi. Morgria se posadila a chytla se za čelo. ,,Tvé vlasy..." naznačil Thorin. Morgria si chytla pár pramenů, aby se podívala. Byly bílé jako sníh. Morgria si sáhla na uši, které teď byli špičaté. Nebyla člověk a ani víla. Byla elfka. Pomalu se postavila a pohlédla na své dlaně. Cítila se tak odpočatě a plná energie, že se musela pousmát. Luskla prsty a v ten moment jí na ukazováčku zaplápolal fialový plamínek. ,,Tvé oči!" vyjekl Fili. Thorin jako jediný nevypadal, tak udiveně. ,,Odráží se ti v nich tvůj nový oheň." dodal král Ereboru a usmál se s výzvou ve tváři. Morgria mu úsměv oplatila a zavřela oči, aby se mohla soustředit. Na zádech vycítila mravenčení a sílu. Trpaslíci okolo lapali po dechu, když si vykouzlila zářivá fialová křídla. ,,Dnes už žádný elf, trpaslík a ani člověk nezemře." Jakmile to dořekla, tak se obrátila k bráně, do které obři stále bušili. ,,Otevřete bránu." řekla směrem k Thorinovi. ,,Otevřete bránu!" ozval se králův hlas. ,,Jo! Otevřete bránu!" ,,Tak do toho!" ozývali se trpaslíci. Brána zaskřípala a rozletěla se.