Morgothovy děti

13. kapitola

Karmen

Bofur se cítil provinile, a tak milého hobita odnesl do jeho křesla. Bilbo se po několika minutách probral a já mu uvařila bylinný čaj. S Morgriou jsme si našli místo v noře, kde se nevyskytoval ani jeden z trpaslíků. ,,Co je s tebou?" zeptala jsem se Morgrii. Princezna se rozhlédla po malé místnosti a zašeptala: ,,To, jak se Bofur zmínil o dračím ohni, mi připomnělo sen, co se mi pořád zdá, když jsem unavená." ,,Jaký sen?" ,,Není jako ostatní sny. Je mnohem živější a zdá se mi pořád stejně. Mužský hlas na mě zoufale volá. Přede mnou se objeví dračí hlava a sežehne mě plamen. Cítím horko, až do morku kostí a z toho se vždy probudím. Ta bolest, kterou mi sen vždy přivodí, je někdy hodně nepříjemná." svěřila se mi princezna. V tom do pokoje vešel Bilbo, který zjevně hledal samotu. Když si nás všiml, tak mířil dál do útrob nory. Sledovala jsem, jak odchází. ,,Myslíš, že s námi půjde?" zeptala se Morgria, aby změnila téma. ,,Kdoví. O hobitech vůbec nic nevím." Vyměnili jsme si úsměvy.

Nora se utišila a trpaslíci se sešli v jedné místnosti. S Morgriou jsme si povídali ve vedlejším pokoji, když Thorin začal zpívat:

Srdce nás tam k hoře povede.

Tam do hlubin, kde poklad je.

Se soumrakem už vstává den,

Kdy zlato své, zas najdeme.

Trpaslíci se k němu postupně přidávali, až mě to skoro dojímalo. Jejich hrdelní hlasy naplnily celou noru. Všimla jsem si Morgrii, jak se posmutněle usmívá nad písní trpasličího lidu.

Pláč borovicí sténá dál.

A vítr skučí, v zádech žár.

Měl zkázu nést a spálit vřes.

Les pochodněmi větví plál.

Trpaslíci potom, ještě hodně dlouho zpívali o Ereboru a Šmakovi. O zkáze, jež jim přivodil. Bilbo nám přinesl dvě větší deky, takže jsme nespali přímo na podlaze. Bylo pro jednou docela příjemné spát zase v teple.

Probudil nás šramot trpaslíků, kteří se už vypravovali ven z nory. ,,Vstávejte. Už vyrážíme." popohnal nás Thorin. Popadli jsme svých pár švestek a vyrazili za trpaslíky. Bilbo zůstal ve své noře. Gandalf nám řekl, že je pouze na něm, jestli pojede s námi. Trpaslíci se začali sázet. Já jsem se vsadila s princeznou. ,,Podle mě přijde." zamyslela se Morgria. ,,Podle mě nepřijde." řekla jsem na to zas já. ,,O deset zlatek." navrhla sázku princezna. ,,Dobře platí." Podala jsem si s ní ruku.

Připevnila jsem si sedlo na svého rohanského hnědáka a vyskočila na jeho hřbet. Jela jsem po princeznině boku. Thorin s Gandalfem jeli vepředu a my dvě hned za nimi. Parta trpaslíků za námi se pořád dohadovala o tom, že jezdit do Kraje byla jen ztráta času. Usmívala jsem se nad tím, že Morgria se mnou nejspíš prohraje sázku, když v tom se to ozvalo. ,,Počkejte! Počkejte!" Celá společnost se otočila zírala na běžícího hobita.

Bilbo doběhl k Balinovi a řekl: ,,Podepsal jsem to." Podal smlouvu starému trpaslíkovi a on jí zkontroloval. ,,Zdá se, že všechno je v pořádku." Začala jsem se šklebit, když se na mě Morgria vítězně a poťouchle usmála. ,,Vítejte mistře Pytlíku ve společnosti Thorina Pavézy." uvítal ho Balin a usmál se na hobita. Někteří trpaslíci byli nadšení, že vyhráli kupu peněz od zbytku společnosti. ,,Dejte mu poníka." oznámil ostatním dost znuděně vůdce společnosti. Bilbo se na něj vyděšeně podíval a začal se vymlouvat: ,,Nenene. To nebude nutné. Budu vám stačit pěšky. Už jsem se na výletech něco nachodil. Jednou jsem šel až do Žabovřesk a byl bych šel ještě dál..." V tom ho Kili s Filim zvedli a posadili ho na světle hnědého poníka. Celá situace byla dost úsměvná, ale radši jsem si hleděla svého.

Gandalf se přemístil z čela družiny a vedl koně vedle hobita. O něčem si spolu povídali, když do mě Morgria šťouchla a nastavila ledabyle ruku. Protočila jsem oči a předala jí měšec se zlaťáky. ,,Děkuji." Zastrčila si měšec za opasek a koutkem úst se usmála.

,,Stát!" křikl Bilbo na společnost. ,,Stát! Musíme se vrátit." oznámil Bilbo a prohledával si kapsy. Všimla jsem si Thorina, jak si nevrle poposedl na hřbetu poníka. ,,Co se propána děje?" otázal se ho Gandalf. ,,Zapomněl jsem kapesník." oznámil hobit. Pevně jsem stiskla rty, abych se nezasmála nahlas. Morgria na tom byla podobně. ,,Počkej!" řekl Bofur. ,,Zkus tohle." Utrhl kus svého kabátu a látku mu hodil. Trpaslíci se zasmáli a Thorin jen rozkázal pokračovat v cestě. Zaslechla jsem Gandalfa, jak Bilbovi povídá o nadcházející cestě. O tom, že se bude muset obejít bez spousty věcí, než cesta skončí.

Projížděli jsme Krajem a mířili do divočiny. Zelené louky rozdělovali říčky nebo lesy. Projížděli jsme údolími, rozsáhlými planinami a smíšenými lesy. Než se setmělo, tak jsme se utábořili na skalnatém pahorku. Kili s Filim měli první hlídku. Morgria se už uvelebila a snažila se usnout. Ovšem chrápající Bombur jí to moc neusnadňoval. Mě se ještě spát nechtělo, a tak jsem šla za mladými trpaslíky k ohni. Fili si okamžitě poposedl, aby mi udělal místo vedle sebe. ,,Thorin říkal, že jste dcery Dúnadanů." řekl po chvíli Fili. ,,Ano to jsme." lhala jsem mu do očí. ,,To znamená, že vám bude určitě víc než dvacet." zamyslel se nahlas Kili. Skryla jsem pobavení a vymyslela si věk. ,,Mě je padesát a Ellen je kolem šedesáti." Trpaslíci si vyměnili překvapené pohledy. Povídali jsme si o mých cestách Středozemí. Mluvila jsem o svých střetech se skřety a lapky dlouho do noci. Dávala jsem si přitom pozor, aby se to časově vešlo do mého vymyšleného věku. Oba trpaslíci hltali každé mé slovo a Fili se přitom na mě tak zvláštně usmíval, až mě to znervózňovalo.