Morgothovy děti

68. kapitola

Karmen

Brzy ráno jsem se vydala na svou misi. Všichni ve vesnici, kromě hlídky, ještě spali. Prohlédla jsem si své zbraně a pořádně je nabrousila. Zapletla jsem si vlasy do dvou zaplétaných copů a přehodila si přes hlavu černou kapuci. Upevnila si opasek se dvěma meči a přehodila si přes hlavu na záda luk s toulcem plným šípů. Řekla jsem si, že to budu brát jako zkoušku, jestli je dokážu přemoci jen v lidské podobě. Víla by byla jen pojistka, kdyby se něco podělalo.

V lidské podobě jsem měla jednu výhodu. Většina těch, co mě kdy přepadli, byli muži. A já byla pohledná mladá žena. Nebudou mě chtít zabít hned, ale užít si. A to bude jejich největší chyba. Zákeřně jsem se pro sebe usmála a vyskočila na hřbet svého hnědáka.

Vyjeli jsme z Hůrky a zamířili na sever. Schválně jsem se vydala po hlavní cestě, abych se nemusela obtěžovat s jejich hledáním, když mě můžou objevit oni.

Mému koni se do toho lesa nechtělo a ani jsem se mu nedivila. Zařhál a zahrabal pravou přední nohou. Dělala jsem, že nevím, co se děje. Ovšem bylo mi to jasné, ještě dřív, než si toho všiml hnědák. Před chvílí jsem si na chvíli změnila uši na vílí a zaslechla asi sedm pospíchavých kroků.

Pak se to stalo. Kolem hlavy mého koně prolétl šíp, který ho k smrti vyděsil. Vzepjal se a já jsem se ho schválně pustila a spadla bolestivě na záda. Hnědák se pak otočil a mířil zpátky do Hůrky. Chvíli bylo ticho, ale pak se z lesa ozvalo. ,,Ale, ale, ale...Podívejme, co jsme dneska chytili!" Z lesa vylezlo sedm černě oděných mužů. Jeden byl odpornější než ten druhý. ,,Co chcete?!" hrála jsem vyděšenou. Jejich zřejmý velitel se ušklíbl: ,,Hmm..." Obešel mě a mě bylo jasné, že mě doslova svléká pohledem. ,,No...Nejdřív jsem tě chtěl jen obrat o všechno, co máš, ale tvůj kůň vzal roha. Takže nám nejspíš budeš muset splatit toho koně, a to krásné sedlo." ,,A jak?!" přiměla jsem se k pláči. ,,Myslím, že to víš, ale nejdřív nám dáš zbraně." Dělala jsem, že jsem doslova panikou bez sebe. ,,Já...Chci si promluvit s vaším vůdcem!" Muži se rozesmáli a ten jejich velitel dal ruce v bok. ,,Proč myslíš, že nestojí před tebou?" ,,Protože někdo jako ty, by na to neměl." V ten moment se všech sedm smát přestalo a jen na mě zírali. ,,No dobrá. Vezmeme tě k němu, ale myslím, že bys byla radši, kdyby se o tebe podělilo jen sedm mužů a ne sto." Muži se znovu zasmáli a velitel kývl hlavou k lesu. ,,Tak pojď. Určitě nás čeká zajímavá podívaná hoši!" Sklopila jsem hlavu, aby mi neviděli do obličeje a usmála jsem se. Ta podívaná bude to poslední, co uvidí.

Přede mnou šel velitel a dva další. Za mnou šli zbylí čtyři. Po celou tu cestu měli neuvěřitelně nechutné poznámky, až jsem se přemáhala, abych je nezabila rovnou. Když jsme se blížili k táboru, tak se jeden z mužů, co šli přede mnou zastavil. ,,Slyšels to?" ,,Co?" ,,Něco v lese." ,,Prosím tě, tebe vyděsí každá hovadina!" ohradil se na něj velitel. Zaujalo mě to, a tak jsem si pod kápí změnila uši znovu a opravdu. Někdo nás pronásledoval. Byl tak neslyšný v našlapování, že jsem si skoro myslela, že je to elf. Ušklíbla jsem se. Jestli mi překazí plány, tak ho roztrhám na kousky.

Před námi se objevilo množství stanů a kožešin pověšených na stromech. Jakmile jsme minuli první ze stanů, tak se začalo okolo objevovat víc a víc mužů, kteří se netvářili zrovna jako gentlemani. Pískali a smáli se. ,,Podívejte se na ni!" ,,Cos jste to ulovili?" ,,Koukni na ni!" Snažila jsem se tvářit vyděšeně a ne znechuceně. Z představy, že by se sem dostala bezbranná dívka, mi bylo fyzicky zle. Pak se velitel zastavil před obtloustlým mužem a řekl: ,,Tady ta holka tě chtěla osobně poznat!" ukázal na mě a uhnul z cesty. Chvíli bylo ticho, ale pak se začali z plných plic smát. Největší úsilí mi dělalo, tvářit se jako ubohá laňka, chycená do pasti. Přemáhala jsem se, abych neukázala vílu nebo se jen znechuceně ušklíbla. ,,Co mi chceš, ty hlupačko?!" otázal se velitel a já pomalu zvedla hlavu. ,,Chci, abyste přestali ohrožovat okolní obyvatele a táhli tam odkud jste sem přišli." Vůdce se na mě chvíli díval, a pak kývl na někoho za mnou. Ten mi stáhl kapuci a druhý mi vrazil facku, až to zabolelo. Ustála bych jí, ale ještě chvíli jsem se musela tvářit jako chudinka, a tak jsem spadla na zem a chytla se za tvář. ,,Máš koule! Větší než ti ubožáci v těch vesnicích. To se musí nechat. Ale říká se, že mezi odvahou a hloupostí je hodně malá hranice, že chlapy!" Všichni okolo přikyvovali. ,,Tak poslouchej, ty malá děvko! Až se na tobě všichni vystřídáme, tak tě nechám jít. Řekneš jim, co jsme ti udělali. Co čeká každou ženu, která bude tak hloupá a pošle sem svého muže nebo sem přijde osobně." ,,Proč to děláte?" zafňukala jsem a přiměla se k slzám. Velitel ke mně přišel a bolestivě mě uchopil za vlasy. Přiměl mě se na něj podívat a řekl: ,,Protože se blíží konec. Temnota se vrací a my se stavíme na vítěznou stranu." ,,Temnota? Jaká temnota?" fňukala jsem bezbranně dál. ,,Temný pán se vrátil a my jsme jeho předvoj. Buď se k němu přidáte, nebo padnete. Až s tebou skončíme, můžeš si vybrat stranu." Pak mě pustil a řekl: ,,Chci být první! O další pořadí se třeba poperte!"

Sklonila jsem hlavu a konečně jsem mohla zahodit masku ubožačky. ,,Nikdo nebude první! Nikdo z vás se mě už ani nedotkne!" Můj tón je nejspíš překvapil. Hbitě jsem se postavila a široce se usmála na velitele, co mě sem přivedl. ,,Chtěl si podívanou? Tak se dívej!" Muži okolo mě znepokojeně přešlápli. ,,Máte rádi strach obchodníků, když je zabíjíte? Máte rádi smrt?" otočila jsem se dokolečka a udělala si představu o tom, kdo kde a jak stojí. ,,Tak to máte štěstí! Já jsem  pravá ruka smrti!" V ten moment jsem popadla své dva meče a zabila během mrknutí oka šest mužů, co bylo poblíž. Kromě velitele, kterému jsem slíbila podívanou. Zhluboka jsem se nadechla a jakmile se rozeřval vůdce: ,,Zabijte tu kurvu!" Tak jsem začala. 

Tančila jsem svůj tanec smrti. Rudá krev na mě cákala ze všech stran. Otáčela jsem meči a zarývala jsem je hluboko do masa až se zadrhávali o kosti. Byla jsem obklíčená nepřáteli, ale mě to absolutně nevadilo.

Když jsem byla v nejlepším a odrážela útoky, jako útesy veliké vlny, tak kolem mě proletěl šíp, který zasáhl muže, co na mě zaútočil do zad. Zabodl se mu do oka. Pak prolétl další a zabil dalšího. A dalšího. Z lesa odkud šípy přilétali vyběhl muž s kápí přes hlavu. Hraničář. Tasil dlouhý těžký meč a pustil se do mužů, co byli ode mě nejdál. Jakmile zabil dalších deset, tak si ho ostatní nepřátelé všimli. Nevěděli, jestli zaútočit na mě, nebo na něj. Zabili jsme jich už dobrou půlku. Někteří se zmateně rozhlíželi a začali prchat. Stejně tak i jejich vůdce. Nestihla jsem sice založit šíp do luku, abych ho zabila, ale veliteli, který si určitě užíval podívanou, jsem stihla zasáhnout levou nohu. Spadl na zem a zařval na mě hrubou nadávku. Přiběhla jsem k němu a otočila ho na záda. ,,Tak co? Líbila se ti podívaná? Mě moc!" Muž vykulil oči a v ten moment jsem mu probodla břicho mečem. Neohlížela jsem se na muže, co mi přišel na pomoc a běžela za utíkajícími stoupenci Saurona.