Morgothovy děti

99. kapitola

Karmen

Armáda skřetů se přibližovala a jediné, co bylo vidět, byly jejich pochodně. Zvuk pochodu přerušil opodál stojící Gimli. ,,Mohli jste vybrat lepší místo!" ,,Tví přátelé jsou s tebou, Aragorne." oznámil Legolas. ,,Snad taky vydrží přes tuhle noc." dodal Gimli. Pousmála jsem se na ně a hleděla si zase svého. V tom se zablesklo, následně zahřmělo a začalo pršet. Připadalo mi to dost symbolické. Jako by nad námi plakala i obloha. Éorl mi sevřel ruku silněji, ale dýchal klidně. Nejspíš v sobě našel odvahu. Aragorn začal k elfům promlouvat v jejich řeči, aby je ubezpečil, že skřeti nemají slitování, tak ať ho elfové také nemají. Jeden ze skřetů, co stál na kameni, zařval a armáda se zastavila asi sto metrů před ochozem. 

Jeden po druhém skřeti vrčeli, než jejich velitel zase zařval. Celá armáda pak začala bušit kopími do země, až to skutečně budilo strach. Na rozdíl od ostatních přihlížejících jsem se nad tím působivým nástupem usmívala. Éorl se pustil a už mi podával první šíp. Postavila jsem se do palebné pozice a šíp si od něj převzala. Zasadila jsem ho do tětivy. Natáhla jsem dlouhý luk a čekala až to jeden z lukostřelců nevydrží a šíp vystřelí. A tak se také stalo. Jeden ze starců ve věži vystřelil a zabil jednoho Skuruta v první linii. Ten se se žuchnutím rozplácl do bláta a okolní skřeti začali řvát. Tak to začalo.

Našla jsem si svou první oběť a vystřelila. Až potom jsem se přidala k elfům a střílela tak, jak kázal Aragorn. Začali střílet i rohanští ve věži a skřeti začali padat, jako hrušky. Éorl mi poslušně předával šíp za šípem a obdivoval můj střelecký um. Nemohla jsem si pomoct, ale měla jsem pocit, že se i potěšeně usmívá, když jsem nějakého Skuruta zasáhla. V tom kolem mě těstě prolétl šíp vystřelený z kuše. Zdálo se, že i skřeti mají čím střílet. Ucítila jsem jemnou bolest na tváři, po které začalo téct cosi teplého. ,,Ten šíp vás jen škrábl, paní Karmen." ubezpečil mě můj držák na šípy. Otřela jsem si ránu hřbetem pravé ruky a zasadila další šíp. K mému překvapení jsem zahlédla zvedající se žebříky, což nebylo dobré. Zasáhla jsem jednoho ze skřetů, co žebřík zvedal. Uruk vřískl a žebřík se žuchnutím dopadl na deset skřetů, které zabil nebo alespoň zmrzačil. ,,Na! Vem si to!" křikla jsem na Éorla a předala mu jeden ze svých mečů. ,,Já neumím bojovat!" ,,Je to snadné! Bodej ostrým koncem do nohou a krku! Tak je zpomalíš a zabiješ!" Chlapec polkl a přikývl. Musela jsem si určit správný okamžik. Musela jsem vyčkat, až elfové s lidmi pár stovek skřetů pobijí, než se pustím do krvavé řežby. Jenže jsem měla obavu, že skřeti měli ten zpropadený šedý prášek. ,,Paní Karmen!" ozval se Éorl. Chlapec ukazoval na žebřík, co dopadal přímo k nám a na jeho horních stupních se na mě šklebil Uruk. Než se stačil vůbec dotknout nohou hradby, tak se zřítil s useknutou hlavou pod zeď. Tak kdy, zatraceně! Tak kdy! Přemýšlela jsem dál nad správným okamžikem.

V tom jsem zaslechla vytí a nebyla jsem jediná. Bylo to vrčí vytí, ale hlubší než u vrků, které využívali skřeti. ,,Co je to?" zeptal se Éorl. Dokonce i skřeti zpomalili svůj postup po žebřících, aby se ohlédli k podivným zvukům. Usmála jsem se doširoka a sdělila: ,,Tak dnes neuvidíš jen jednu Temnou vílu, ale hned dvě!" Z kopce na západní straně se objevil majestátní bílý vrk se čtyřmi černými v patách. A na onom bílém alfovi neseděl nikdo jiný než Mirdes. Jeho ohnivá moc se vydrala na povrch, takže zářil, jako nějaký bůh ohně. Popohnal bílého vrka a rozjel se do skřetí armády. Zbylí vrci mu běželi po stranách, takže to vypadalo jako černá šipka s bílo oranžovou špičkou. Tu úžasnou šipku, pak přivedli k dokonalosti ohnivý psi, co Mirdes vykouzlil svou mocí. Byli sice menší, ale ani náhodou méně bojechtiví. Vrci pak proběhli prvními řadami skřetů a trhali je na kusy. Mirdes se dostal k hradbě a seskočil z bílého alfy. Ten nijak neotálel a vrhl se na žebříky. Jeden po druhém je strhl. Některé překousl a vydal se hledat další zabíjení. 

Usmála jsem se na Mirdese, který mě zřejmě hledal. ,,To je Temná víla?" zeptal se Éorl. ,,To je a tady je ta druhá." vysvětlila jsem mu a začala se proměňovat. Elfové a lidé okolo rychle ustoupili, když jsem povyrostla o metr a půl. Mirdes si mě všiml a chtivě se usmál. ,,Půjdeš mi pomoct? Nebo se budeš schovávat s těmi pytli krve a masa." zeptal se Mirdes. Pohlédla jsem na Éorla a mrkla na něj. Ten se zřítil na zem a omdlel. Ušklíbla jsem se a seskočila z hradby. Došla jsem až k Mirdesovi a zkřížila ruce na hrudi. ,,Že ti to ale trvalo, Mirdesi!" ,,Rád chodím na poslední chvíli." vysvětlil mi a přitáhl si mě k sobě. Jakmile mě chtěl políbit, tak jsem se mu vysmekla. ,,Nene. Dobřeju ti to, až vyhraješ bitvu. Dřív ne." ,,Tak to abych se snažil." řekl to s takovým chtíčem, až mi přejel mráz po zádech. ,,A vezmi si tohle...Pozdrav od Hellen." mrkl na mě a tasil svůj dlouhý těžký pozlacený meč. Podívala jsem se do dlaně, ve které působila lahvička s protilátkou neuvěřitelně malince. Ušklíbla jsem se a rozřízla si železným drápem předloktí. Do rány jsem si vysypala protijed na šedý prášek a lahvičku zahodila. Rozhlédla jsem se po poli a vybrala si místo, kde se Uruk-hai dokázali vyhnout zkáze, co Mirdes přinesl a zdvihali některé nezničené žebříky znovu.

Snažila jsem se. Opravdu ano, ale dost skřetů stále pronikalo až k hradbě a lezlo po žebřících nahoru. Krátili jsme počty nepřátel, ale ne dostatečně. I lidé s elfy se museli zatraceně snažit, aby nepomřeli. Skřeti měli nejspíš v plánu použít ty obří kuše na vztyčení mohutných žebříků, ale rozhodli se změnit taktiku. Nebyli to blbci, jako obyčejní skřeti, ale zatraceně chytří skřeto-lidští bastardi. Zrovna když jsem jednoho Uruka rozpárala, abych se podívala, co má uvnitř, ucítila jsem neuvěřitelnou bolest. Skrz můj hrudník mi proletěl mohutný šíp s takovou razancí, že jsem se málem napíchla na Žlebovskou zeď. ,,Karmen!" zaječel Aragorn na ochozu. Zalapala jsem po dechu a chytla šíp oběma rukama. Ruce se mi začaly klepat, a tak jsem šíp uchopila s větší silou. 

Začala jsem si šíp zasouvat dál a dál, protože jsem měla větší šanci vytáhnout ho přes letky. Ty byli pružnější než roztrojený hrot na druhé straně. Jakmile jsem skrz hruď protahovala letky, tak jsem měla, co dělat, abych neřvala bolestí. Nade mnou prolétaly šípy od několika elfů, kteří pobíjeli skřety u mohutné kuše, co na mě mířila s dalším založeným šípem. Nejspíš jim to přikázal Aragorn. Konečně jsem se vyprostila a dopadla na zem. Chytla jsem se za hruď a ránu si vyléčila černou krví. ,,Vy podělaní bastardi!" vyjekla jsem na Uruk-hai u kuše. ,,Tak tohle si užiju!" Rozeběhla jsem se k nim a přesekávala jsem jim nechráněné krky železnými drápy tak, aby nezemřeli hned. Jen ať ještě trpí, než chcípnou!  

V tom se ozvala obrovská rána opodál. Následná tlaková vlna mě vyvedla z rovnováhy, takže jsem spadla na kolena. Skřeti strhli zeď nějakou výbušninou, co měl na svědomí určitě Saruman. Přímo přede mě dopadlo tělo mrtvého elfa napůl spáleného od výbuchu. Cítila jsem, jak má moc už začíná bědovat vyčerpáním. Ten zatracený šíp ji musel vyčerpat. Přiměla jsem se vstát, abych běžela zpátky k hradu. I kdybych ty Sarumanovy hordy měla pozabíjet v lidské podobě, tak to udělám.