Morgothovy děti

33. kapitola

Morgria

Princezna se dostala z lesa poměrně rychle. Šla podél rychle tekoucích peřejí, jež měli vést do jezera. Netušila kolik času ztratila, ale chtěla být, co nejdál od Thranduila a jeho podivných řečí o jeho ženě. Věděla, že jde správně, protože cestou potkávala pobité skřety.

Jak se později ukázalo, tak jich zřejmě dost přežilo, když spatřila rozsápanou mršinu jelena na kamenitém břehu. Před ní se rozkládalo velké jezero, které naposledy spatřila před šedesáti lety. Zbývalo jen vymyslet, jak se dostat do Jezerního města. Na přeplavání byla voda moc studená a na ohnivá křídla zase neměla dost sil. Když se posadila na kámen a zamyšleně sledovala vzdálené město, tak zaslechla hlas. ,,Dobré poledne." Překvapeně se ohlédla do zátočiny řeky. Byla tam malá rybářská loďka se starým usměvavým rybářem. Morgria mu úsměv oplatila a postavila se. ,,Dobré poledne." pozdravila ho na oplátku. ,,Svezl byste mě do města?" ,,Beze všeho slečno. Pokud vám tedy nevadí puch rybiny." Morgria se ušklíbla nad malým člunem smradlavých ryb, ale neměla na vybranou. ,,Vadí, ale přežiju to." sdělila rybáři a vlezla si k němu na palubu. Stařík si sedl k veslům a začal pádlovat. Morgria si sedla na příď a sledovala jezero. ,,Smím se vás zeptat, co vlastně potřebujete? Proč jste zavítala zrovna do těchle končin?" mlaskl rybář a nepřestával pádlovat. ,,No. Vlastně hledám své přátele. Lépe řečeno třináct trpaslíků a jednoho půlčíka." ,,Opravdu? Vy jste součástí společnosti Thorina Pavézy?!" vypískl rybář. Morgria se na staříka překvapeně ohlédla. ,,Jsou ve městě?" ,,Ne bohužel, už brzy ráno odjeli k Ereboru. Ale pokud vím, tak asi čtyři z výpravy zůstali ve městě." Morgria přikývla. Věděla, že to k hoře do večera rozhodně nestihne, a tak alespoň zůstane se zbytkem ve městě. Doufala, že Bilbo najde Arcikam a nevzbudí spícího draka. I pro všechny případy se rozhodla pomořit do své mysli. Hellen jí totiž poradila, že když se bude hodně soustředit na svou moc, tak jí dočerpá rychleji. Rybář mlel cosi o bohatství, co jim Thorin slíbil. To ale už princezna nevnímala, jen se ponořila do své mysli a přilévala olej do svého skomírajícího plamínku moci.

Karmen

Stihla jsem se dostat k Ereboru přesně na Durinův den kolem poledne. Rozhlédla jsem se na vyhlídce, ale trpaslíci nikde nebyli. Vzpomněla jsem si, že mapa, co měl Thorin u sebe ukazovala někam nahoru. Proto se rozhodla na vyhlídce nezůstat a vydat se hledat vchod sama. Jen jsem nechala svou dýku na viditelném místě a vydala se k hoře. Netrvalo dlouho a našla jsem něco jako schody v obří soše trpaslíka. Problém byl v tom, že schodiště bylo vytvořené trpaslíky pro trpaslíky. Sotva bych se tam vešla a ohnula nohu. Dala jsem ruce v bok a přemýšlela. Nakonec jsem se rozhodla prostě šplhat z vnější strany a za pomoci vílích nehtů se vyškrábat až nahoru.

Otřela jsem si čelo a lehla si na kamenný plácek. Po chvíli jsem se rozhlédla a šla se podívat k hladkému kameni naproti schodišti. Ohledávala jsem stěnu, ale nikde jsem nenašla sebemenší prohlubeň, co by alespoň připomínala klíčovou dírku.

Slunce mělo zapadat, asi tak za dvě hodiny a já začala být nervózní. Shlížela jsem dolů a zkoumala holé pláně, jestli nezahlédnu pohyb. A přeci jen jsem se dočkala. Spatřila jsem malého hobita, který se ukázal jako první. Zamávala jsem na něj a on dal vědět ostatním. Během chvilky se trpaslíci seběhli a dívali se na mě. Pár z nich mi zamávalo na oplátku a vydali se na schodiště.

Sedla jsem si na zem a přehodila nohy přes okraj skalnatého výběžku. Střídavě jsem pozorovala trpaslíky a Slunce, co se blížilo k západu. Čím blíž trpaslíci byli, tak jsem pořád nepřestávala vyhlížet Filiho. I Kiliho a Bofura. Dokonce ani Óin tam nebyl. Doufala jsem, že jsou naživu. 

Jako první přiběhl Thorin. Usmál se na mě a přikývl. ,,Dwalin má tvou dýku." kývl na trpaslíka a ten mi mou zbraň po chvíli předal. Když mě spatřil Bilbo, zeptal se: ,,Kde je Gandalf?" V tu chvíli se na mě upřely všechny zraky. ,,Znáte čaroděje. Vyřizují důležité věci. Budu vám muset stačit já. A kde je vůbec Morgria?" to zase zajímalo mě. ,,Morgriu jsme museli opustit v elfím království." sdělil mi dost smutně a provinile Thorin. ,,Nevíme, co se jí stalo." přisvědčil Balin. Ohlédla jsem se na Temný les, na který bylo krásně vidět. ,,No." polkla jsem a snažila se skrýt obavy o svou kamarádku a princeznu. ,,Pokud jí elfové něco udělali, tak budou mít co dočinění s mou pomstou." Thorin chvíli jen stál, a také sledoval elfí hvozd. ,,Thorine. Pokud se Mor opravdu něco stalo, tak by si nepřála víc než vidět vás. Vidět, jak otvíráte dveře do Ereboru. Sám jste řekl Filimu, že nedopustíte, aby osud výpravy ohrozil jeden z jejích členů." povzbudil ho Balin. Thorin se tedy narovnal a zvedl hlavu. Pak se otočil a šel k hladké stěně. ,,To musí být ono. Tajné dveře." přemýšlel nahlas vůdce výpravy. ,,Všichni, kdo o nás pochybovali, styďte se!" zvolal vesele. ,,Správně, máme klíč. To znamená, že někde by měla bejt dírka." řekl Dwalin a šel dveře ohledávat. ,,Poslední paprsek Durinova dne, ukáže na klíčovou dírku." zopakoval si pro sebe Thorin. Podívala jsem se na Slunce, které už začínalo mizet za horami. Thorin pak popohnal Noriho, který šel dveře ohledat. ,,Slunce zapadá, dělej něco!" ,,Ty! Ty!" rozčiloval se Dwalin. ,,Buď zticha! Neslyším, když děláš rámus!" okřikl ho Nori. ,,Nemůžu to najít. No tak! Není tady! Není tady!" přestával se ovládat Dwalin. ,,Vyražte dveře! Zaber!" povzbuzoval je Thorin. Trpaslíci začali mlátit sekerami do údajných dveří. ,,Povol!" ,,Musí povolit!" ,,To nemá smysl. Jsou zapečetěné! Neotevřete je násilím! Chrání je mocné kouzlo." ozval se Balin. V ten moment Slunce zapadlo za obzor a já z trpaslíků okolo pocítila jen obrovské zklamání a beznaděj. ,,Ne. Ne! Poslední paprsek Durinova dne ukáže na klíčovou dírku. Tak to tam stojí. Co nám uniklo? Co nám uniklo, Baline?" ,,Uniklo nám světlo. Už se nedá nic dělat. Měli jsme jedinou šanci. Pojďme odtud, je konec." Absolutně jsem nepochopila, co se právě stalo. Sama jsem se po trpaslících ohlížela. Jen já a Bilbo jsme tam zůstali, zatímco trpaslíci scházeli zpět do údolí. ,,Moment. Co je? Kam to jdete? Přeci to nevzdáte! Teď to nemůžete vzdát." Thorin odešel jako poslední. Odhodil klíč a nechal mapu Bilbovi. S hobitem jsme si vyměnili pohledy a začali spolu koumat.

Bilbo začal přeříkávat trpasličí hádanku. ,,Postav se k šedému kameni, až zaťuká drozd. Slunce zapadá a poslední paprsek Durinova dne ukáže na ... Paprsek. Poslední." Sedla jsem si na kámen a zamyslela se. V ten moment zpoza mraků prosvitl Měsíc. Pomalu jsem se zase postavila a sledovala drozda, jak rozbíjí šnečí ulity. Na hladké stěně se začali sbíhat stíny a paprsky v jednu jedinou světelnou tečku, která ukazovala přesně na... ,,Klíčová dírka." zašeptala jsem. ,,To je ten poslední! Klíčová dírka! Zpátky! Vraťte se! Ten paprsek je z Měsíce! Poslední Měsíc podzimu!" radoval se Bilbo. Šla jsem ke dveřím a nespouštěla dírku z očí. Bilbo mezitím hledal klíč. 

Zmatkoval a pak ho omylem nakopl. Thorin klíč naštěstí chytl a šel pomalu ke dveřím. Udělala jsem mu místo. Vložil klíč do dírky a otočil jím. Dveře klapli a Thorin do nich po chvíli zatlačil. Brána do Ereboru se otevřela.