I s čarodějkami mává puberta...

The end of the first year

Teddy
Na jednu stranu jsem chápal, že mě vyhodila a možná to opravdu bylo dobře, protože zbytek Vánoce, proběhl vklidu a pohodě, ale taky jsem chtěl zjistit, proč zrovna mě tak nesnáší. Zase na její obranu, říct ji, že normálně působí tak, že nemá nikoho ráda nebyl ten nejlepší způsob. Zvlášt, když to ani není pravda. Ona je totiž milá na všechny. Doslova na všechny. S Benem a Filipem vychází bez problémů a dokonce i s Frederickem a Marcusem a to mi právě nejde do hlavy.

Jinak po návratu do Bradavic se vše vrátilo do starých kolejí. Já a Vicky jsme se opět míjeli, Frederick a Marcus mě opět srali a já zase začal trénovat na famfrpál. Vzhledem k tomu, ze se hraje se zmiozelem tak jsme trénovali opravdu pečlivě a vyplatilo se to. Sice se vám to možná bude zdát divné, ale Dubnový zápas se zmiozelem, který má v týmu jednu schopou střelkyni a celkem schopného brankáře, nám dal opravdu zabrat. Lori je neuvěřitelně rychlá a hlavně je celkem malá a mezi všemi se proplete. Taky dobře hází. Několikrát se jí stalo, že střela co působila jako přihravka prolítla obručí. A vyhráli jsme opravdu s odřenýma ušima.

„Slušný výkon kluci.” uzná Lori, když se snese dolů n hřiště.

„Diky.” řekne Ben. „Tvůj taky. Nelítaš špatně.”

„Já vím, že ne.” pak na nás mávne a odejde do šatny

„Nelítáš špatně, jo?” nakrčím obočí a Ben do mě lehce zduchne, bohužel zakopnu o vlastní koště a zřítím se do bahna, které tu na celém famfrpálovém hřišti po včerejším dešti je.

„Teddy gratuluji k… ouuu emm a-asi teď máš no emm na pilno.” zvednu se a otočím se, abych se podíval kto to je, jenže hned v další minutě toho lituju, protože ten dívčí hlas patřil Jessice!„NNo tak se uvidíme později.” řekne a i se svoi kamarádkou se odeberou pryč. Ben který se dusil zadržováným smíchem mi pomohl na nohy a řekl:

„Nooo… myslím, že co se týče balení holek, jsme na tom oba dost debilně.”

„Mohl jsi říct třeba promiň!”

„Jako za to, žes zakop o vlastní koště? Za to já nemůžu.”

Vicky.
Dny, týdny i měsíce šly jeden za druhým. Ani jsem se nenadála a byl tu červen, který znamenal zkoušky. Učila jsem se buď sama a nebo s Tommym, Scarlet a Cooprem, byl to Scarletin spolužák z havraspáru a taky jsme zjistili, že je to bratr Filipa, ale každý je zařazen do jiné koleje. Dneska jsem jako jindy zase seděli v knihovně a učili se na zkoušky. Asi dva stoly od nás byl Teddy s jeho kamarády. Nemluvili jsme spolu od Vánoc. Nevím jestli s ním chci mluvit, jestli s ním nechci mluvit. Nevím. Takže to alespoň pro zatím zůstane ve fázi vzájemné ignorace.

A takhle skončil můj první rok v Bradavicích. Se skvělými výsledky jsem udělala zkoušky a začala se balit domů. Změnilo se toho hodně. Našla jsem si přátele a dost se osamostatnila. Ovšem jsou věci, které se nemění. Jako třeba má nenávist vůči Lupinovi, nebo černá rtěnka na mých rtech.

„Notaaaak Vicky. Rténku si můžeš dát i ve vlaku. Všichni už jsou dole. Přece nechceš aby nám to ujelo.” rtěnku, kterou jsem si právě nanášela na rty zavřu a otočím se k Meredith, která tu se mnou zůstala jako poslední. Všechni ostatní už jsou pryč.

„Dobrý?” zeptám se, protože jsem ji našela bez zrcátka. Je někde hozený v kufru a nechtělo se mi ho vytahovat.

„Skvělý” tlesne Meredith a obejme mě kolem ramen. Pak se dá do kroku směrem ke dveřím. „Za ty měsíce, co jsi tu, už v tom máš praxi, ale teď už jdeme! Nebo nám to vážně ujede.” přikývnu a obě opustíme naši ložnici, v nebelvírské věží, Bradavického hradu.

Krásnou středu a těm nezletilým i krásný den dětí 🥳.
Máme tu konec 1. ročníku. Celý tento rok byk takový seznamovací, každopádně nebojte. Čeká jich nás ještě spousta.
Muže mi napsat do komentářů co se podle vás v dalším roce stane, do jaké situace se Vicky a Teddy dostanou, nebo i další postavy. Budu ráda když se ozvete.
Vaše Týna🌺