I s čarodějkami mává puberta...

Godrickův Důl

Teddy
S Vicky jsme se mlčky vydali směrem k hřbitovu. Když jsem docházeli musel jsem Vicky stáhnout na bok za roh.

„Co je?” Nic neřeknu jen ukažu na hřbitov. U jednoho z hrobů stála moje babička.

„No jo, Dory. Už je to velkej chlap. Už teď je větší než já. No však taky má být po kom. Ve škole je šikovný, což teda nemá po tobě, ale po Remusovi, ale neboj má spoustu tvých vlastností. Ani nevíš jak moc mi vás oba připomíná. Určitě by přišel kdyby mohl… však já zas přijdu.” řekne moje babička a odejde na drahou stránu. Když je pryč jdeme k hrobu my. Babička tu zapálila svíčky takže jsem tu jen dal skromnou kytici kopretin, které jsem cestou natrhal. Koukal jsem na náhrobek. Vicky seděla bokem na jedné z laviček. Přišla až po chvílce a na kamennou sošku andílka, která byla zhruba 50 cm vysoká položila malinký věneček z kopretin.

„Vypadá to, že tvoje babička sem chodí často.” řekne a má pravdu. Jestli by byla soutěže o nejkrásnější hrob. Rozhodně by ji výhrál ten náš. Nebyl tu žádný plevel, žádné uschlé květiny. Jen hořící svíčky. Kytice ve vázičce a teď mnou přidána kytice kopretin a Vickyn věneček.

„Jo. Řekl bych, že co jsem odjel do Bradavic tak ještě víc.”nekoukal jsem na Vicky, ale na náhrobek. Pak jsem zašmátral v kapse a vylovil z ní už celkem ošumtělou fotku. Máma, která mě držela v náruči a táta ji obímala kolem ramen a oba se pohupovali a usmívali přímo do fotoaparátu. Na té fotce mi je týden.

„Jsi ji celkem podobný.” řekne Vicky, která se jaksi octla vedle mě.

„To říká i babička. Vždycky když jsme sem přišli, něco mi o nich vyprávěla. Třeba, že máma byla ve škole celkem průserážka.”

„Jo to by sedělo.” oba se nad Vickinou poznámkou uchechtnem.

„Prý taky byla hrozně nemotorná a její bubák když byla malá byl prý vlkodlak. Což je celkem paradox.”

„Jak to? Vlkodlaků se bojí hodně kouzelníků.”

„Jo, ale ti co se bojí vlkodlaků se za něj pak nevdaj.” Vicky na mě vykulí oči.

„Tvůj táta byl vlkodlak? Páni. To by mě nenapadlo.”

„Prý mámu na nějaký čas kvůli tomu opustil. Asi to byl celkem srab.”

„Tak to si zase nemyslím. Možná se bál, že ji ublíží když se změní a jestli už třeba tvoje máma byla těhotná tak se bál, že ublíží jak jí, tak tobě. Myslím, že to nemají jednoduché, ale evidentně se pochlapil a ke svý ženě se vrátil.” kývne hlavou směrem k fotografii.

„Hmm babička mi jednou vyprávěla, že jeho největší strach bylo to, že budu po něm vlkodlak.”

„Tak teď může být rád, že se to nestalo.” na chvilku jsem se zamyslet, úšklíbl jsem a otočíl se k ní.

„Co ty víš.”

„Milej zlatej měla jsem s tebou školní trest o úplňku. Kdybys byl vlkodlak byla bych teď už mrtvá.”

„A jo no… asi bychom měli jít.” řeknu nakonec a oba opustíme hřbitov.

„Proč jsi se mnou vůbec jela?” Vii jen pokrčí rameny.

„Víš, že ani nevím. Prostě mě to napadlo. Po celém dopoledni, co jsem byla ve síni, mě to tam přestalo bavit a taky jsem si všimla, že ses vypařil… Dáme si zmrzlinu?” kyvne k stánku, který byl na konci ulice. Přikývl jsem a každý jsme si koupili kornoutek se zmrzlinou. Naše kroky pak samy směrovaly dál uličkou i když jsme vlastně moc nevěděli kam jdeme. Za zatáčkou se vynořilo dětské hřiště, ke kteremu jsme se vydali bez jakékoliv konverzace, protože oba jsme se věnovali své zmrzlině. Vicky si sedla na jednu z houpaček a dolízávala zbytky kopečku. Já už vesele chroupal kornoutek, když mě něco napadlo došel jsem za ní, zbytek kornoutku jsem chytl mezi zuby, pak jsem přitáhl houpačku a zhoupl Vicky.