I s čarodějkami mává puberta...

Těžký den pro Vicky

Vicky
Po večeři jsme se vrátili na kolej, akorát Annie se někam vypařila. Alison a Lori hned šly spát, protože byly unavené. Scarlet si četla a Medy zaplétala Cheryl francouzské copánky. V pokoji bylo ticho, tím, že holky spaly takže se Medy se Scarlett nehádaly. Myslela jsem si, že jsem pouze zavřela oči, jenže když jsem je otevřela v místnosti byla tma jak v hrobě. Nahmatala jsem hůlku, které jsem rozsvítila konec. Holky spaly, dokonce i Annie tu byla, což bylo celkem podivné protože byl úplněk, ale pak jsem si všimla pootevřených dveří a já si byla jistá, že jsme je s holkama zavíraly. No nic. Nechtělo se mi tu jen tak ležet tak jsem se zvedla a šla dolů do nebelvírské společenské místnosti a sebou vzala knížku. Tam si budu most rozsítit alespoň lampičku. K mému překvapení však v křeslech u krbu někdo seděl. Rozespalýma očima jsem hned napoznala kdo to je, ale pak jsem po hlasu poznala Tommyho s Cooperem, který se taky přestěhoval do nebelvírské věže. Takže jsem si k nim přisedla.

„Ahojte, můžu? Nějak se mi nechce spát."

„Jasně." Usmál se Tommy mezitím, co jsem se schoulila do křesílka. „Vlastně bys nám mohla poradit Vicky. S Cooperem řešíme jak usmířit Medy se Scarlett."

„A nic nás nenapadá." Dodal Cooper.

„No já vás asi moc nepotěším. Přemýšlela jsem nad tím skoro celé odpoledne. Dokonce jsem se ptala i holek, ale ty mi na to jen řekly, že to chce čas ať si na sebe zvyknou."

„A to je jak dloho? Týden? Měsíc? Rok? Dva? Vždyť to jejich rýpání nám vždycky s Med pokazí zábavu." Brblal Cooper.

„A Scarlett je pak nabroušená celý den." Povzdechl se Tommy.

„Já vím, taky se mi to nelíbí." Přiznám. „Ale co chcete dělat? Ony jsou každá úplně z jiného těsta. Začínám si myslet, že by opravdu bylo nejlepší nedělat nic. Protože jestli do nich budeme rýt tak se ještě rozhádaj s námi a o to já fakt nestojím." Kluci na mě zírali, a tak jsme pokračovala. „Hele, asi to nebude nejpříjemnější období, ale nemusíme si ho ještě víc komplikovat."

„Možná máš pravdu." Přikývl Tommy. „Prostě do nich nebudeme rýt s budeme se dál chovat jako kamrádi."

„No tak fajn. Přehlasovali jste mě." Protočil očima Cooper a já se usmála.

Další ráno jsem se rozhodla se držet rady holek a Meredith se Scarlett neřešit. Nebudu se tím trápit. 1. je pátek a 2. zítra je první víkend v Prasinkách a já to opravdu nenechám pokazit těma dvěma. Hned první dvě hodiny jsem měla dvouhodinovku lektvarů se zmiozelem, to pro mě znamenalo dvě klidné hodiny, protože havraspár má lektvary s mrzimorem.

Klidné byly jenom pokud se bavíme o hádkách mezi Medy a Scarlett, ale jinak to byl totální zmatek. Měli jsme dělat jakýsi lektvar a já zapomněla nějaké věci ve skladu. Takže jsem tam šla. Jenže nějaká skupinka zmiozelských se z něj zrovna vracela a jeden z nich do mě žduchl tak silně, že jsem to napálila přímo do jednoho ze stolu.

„Au." Sykla jsem bolestí a chytla se za břicho, co narazilo přímo na hranu.

„Vicky? Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě Dave a pomohl mi se narovnat.

„Jo jo jsem. Díky. Nedělej si starosti." Stále jsem se držela za břicho, ale šla do skladu. Jsme dneska nějak mimo. Asi tím, že jsem měla málo spánku. Ve skladu jsem vzala všechno, co jsem potřebovala včetně jakési byliny v nějakém speciálním nálevu z dračích slz. Zavřela jsem dveře do skladu, jenže když jsem v tom skladu byla někomu se musely vysypat perličky, které jsme tam také měli přidávat a několik jich bylo hned u dveří do školního skladiště. Čili, sotva jsem vyšla, tak jsem na nich uklouzla a vyklouzly mi i ty věci. Bohužel ta lahvička s naloženou bylinou vyletěla do vzduch a než jsme se stihla zvednout ze země spadla a rozbila se přímo o můj kotník, když jsem se nemotorně válela na zemi.

„Auu do háje!" ten náliv v té ráně začal extrémně štípat.

„Vicky." Okamžuitě se kolem mě všichni slítli. První Dave, pak Tommy s Meredith, pak ostatní studenti a profesor Křiklan.

„Můžeš vstát?" ptal se Tommy když si ke mně i Davem dřepli.

„Můžu to zkusit." Opřela jsem se o oba a oni mě vytáhli na nohy, ale na ten kotník jsem prostě stoupnout nemohla.

„Auu, ne, kluci asi mi budete muset dělat berle než se dobelhám k ošetřovně."

„Počkej já tě vezmu." Navrhnul Dave.

„Ne to není nutný."

„Prosím tě nehrej si tu na hrdinku. Než by ses takhle dobelhala k ošetřovně byla by půlnoc. Pojď jdeme." Chytl mě pod kolenami a zvedl země. „Odnesu ji na ošetřovnu pane profesore." Řekl Křiklanovi, co už tu organizoval úklid a kývl hlavou.

„Půjdeme s nimi." Oznámila Medy a i Tommym se hrnula za námi. Upřímně jsem z to byla ráda. Když mě Dave položil na lůžko na ošetřovně hned u mě byla paní Pomfreyová a začala mi kotník vyšetřovat.

„No. Neboj se budeš v pořádku. Jen si tu přes víkend poležíš."

„Co? Proč můžete nějak mávnout hůlkou a kotník se zahojí?"

„Bohužel ne, slečno Weasleyová. Protože nálev z drčích slz nám to komplikuje, ale nebojte. Dám vám lektvar proti tomu štípání a na rychlejší rekonvalescenci, za mě po víkednu budete v pořádku."

„Ale... opravdu tu musím být? Tenhle víkend jsou Prasinky nešlo by ještě něco vymyslet?"

„Nešlo." Zavrtěla hlavou madam Pomfeyová.

„Noták Vicky, neblázni." Povzbuzovala mě Meredith. „Nejsou to jediné Prasinky za rok. Navíc by to tomu kotníku moc nepomohlo."

„Tak to je to asi fakt vážný, když mluvíš zodpovědně i ty." Protočila jsem očima a Meredith zavrtěla hlavou.

„Hele klidně ti můžeme z Prasinek něco donést. Cokoliv si řekneš." Usmál se Tommy. „Hlavně že ten kotník bude brzy v pohodě."

„No a co to břicho?" připomněl Dave.

„Jaké břicho?" vyptávala se madam Pomfreyová.

„Ale žádné, jen jsem se trošku bouchla o stůl. Nic se nestalo." Mávla jsem rukou, jenže Dave protestoval s tím, že to byla silná rána a že by se to mělo vyšetřit.

„tak mi to ukažte slečno." Řekla madame Pomfreyová a já očima prosila Meredith aby odtud kluky odvedla. Nehodlám se tu před nima svlíkat. Medy mě naštěstí pochopila.

„Tak jo a my půjdeme, kluci. Musíme zpátky na hodiny. Jdeme a Vicky, tobě pak donesu pyžamo a jiné věci."

„Dík." Usmála jsem se a oddychla si, když se za nimi zavřeli dveře.