I s čarodějkami mává puberta...

Rosae Aqueus

Teddy
Před námi stal kentaur.

„N-no my emm mame za trest hledat nějakou kytku.” řeknu a kentaur se pobaveně zasměje.

„Opravdu? A není to náhodou Rosae Aqueus?” oba přikývnem a kentaur se znovu zasměje. „Hmm Longbotom říkal, že jste chytří, že vám to dojde. Tak se asi spletl… podívejte se, tady tu kytlu nenajdete, už jste víc jak za půlku lesa. Všimli jste si toho zubu v půdě, který tvoří takovou propast?” opět oba kyvneme na souhlas. „No tak to je zhruba polovina. Takže se vraťte.”

„Počkejte.” řekne Vicky „Asi by jste nám nemohl poradit, kde tu kytku hledat, že?” Kentaur se otočí a usměje se.

„No. Můžu vás návést, ale divím se, že jste na to doteď nepřišli sami. Rosae Aqueus, nic vám to neříká?”

„No je to součásné heslo do nebelvírské společenské místnosti, ale to s tím nejspíš nesouvisí, že?” zakření se Vicky

„A nám o ní loni myslím profesor Longbotom něco říkal, ale už si nepamatuju co.” přiznám. „Vím, že je něčím speciální.”

„To je. Rosae Aqueus, tento název pochází z latiny a dá se přeložit jako růže vody, nebo vodní růže.”

„Ty kreténe!” praští mě přes paži Vicky, která upustila Tesákovo viditko.

„Au, co ja?” nechápal jsem

„Co ty?! To nemůžeš na bylinkářství dávat pozor? Kdybys” další rána „Alespoň.“ další „ Jednou.” další „V životě” další „Použíl t tu kulatou věc co máš na krku!” už se napřahovala k další ráně, ale já o krok couvl a málem zakopl to Tesáka který se roztřízený Vicky bál tak, že se za mě schoval.

„Tak to snad mohlo dojít i tobě, ne.? ”

„Mě?!” vystěkne a my s Tesákem opět o krok couvnem. „Jak asi? Já jsem ve druháku! A jestli mi to teď správně došlo tak ta podělaná kytka se bere ve třeťáku! Tak jak mi to mohlo asi tam dojít?!”

„No tak to Aqua” pokračím rameny.

„Aqua aqua. Ty-”

„A přestaň mě sakra mlátit. Vii, nejsem boxovací pytel!” rty stáhne do úzké čárky a dlaň zatne. V pěst. Pak se otočí na kentaura, který se celým tímhle „Rozhovorem” bavil a nuceně klidným hlasem řekne:

„Děkuji, že jste nam pomohl. Jinak jsme tu mohli bloudit další týden.” u posledníh dvou slov mě probodne pohledem, otočí se a svižným krokem se vydá zpátky.

„Hej kam jdeš?” krknu po ní

„Kam asi? K jezeru.” křikne nazpět, ale už není vidět. Zavrtím hlavou a kentaur řekne:

„No tak je trošku akčnější, to přece nevadí ne?” usměje se.

„Trošičku? Ta holka je normálně agresivní. Tahle ta je. přesně příklad holky co se nikdy nevdá.”

„Ale vdá. Jako kentaur umím předpovídat budoucnost.”

„Jo? A který cvok si ji proboha vezme?”

„Nooo-” začne kentaur, ale z lesa se ozve zapištění.

„Da hajzlu Vicky!” rozbehnu se s Tesákovým vodítkem v ruce dolů z kopce a běžím dokud se nazastavím u toho stromů co je na hraně té propasti. V kořenech tam leží zamotaná Vicky, která tam musela zpadnout. Určitě se nekoukala na cestu, jako vždycky když je naštvaná.

„Vii” vyhrknu a opatrně lezu za ní. Když jsem u hůlkou ji prosvítím a vypadá to, že omdlela.

„Vicky.” zatresu s ní ona se probere.

„Blbečku.”

„Hmm no výborně. Takže si vpohodě. Tak se zvedej.”

Vicky

Blbec! To jinak nedá nazvat. Cvok. Tak mi tu lítáme po lese jak idioti a přitom stačilo kdyby se pán trošku zamyslel.

Šla jsem svyžnym krokem pryč z lesa a svítila si hůlkou, jenže kolem mě začaly poletovat jakési světlušky na které jsem teď opravdu neměla náladu.

„Sakra vysmahně-” v tom moje noha šlápne tam kde není zem a já se zapištěním spadnu z toho srázu a praštím o koren do hlavy.

„Vicky.” otevřu oči a vidím Lupína, co u mě napůl dřepí a napůl se drží kořene aby nesjel.

„Blbečku.” řeknu a chytnu se za hlavu za místo kde jsem se praštila.

„Hmm no výborně. Takže si vpohodě. Tak se zvedej.” v

tom za mnou cosi zavije a oba se a ohlednem. Nestojí tam však žádný vlk nebo cokoliv, coby ho připomínalo, nýbrž nádherný sněhově bílý jednorožec.

„páni.” šeptne. Jednorožce se nakloní kousek blíž, ale když Teddy natáhne ruku otočí se a odcválá pryč.

„Zvláštní. Loni nám říkali, že jsou to plachá a stádová stvoření.” řekne Teddy a znovu se na mě podívá.

„Jsi vpořádku? Můžeš vstát?” přikývnu a on mi pomůže na nohy.

„Máš hůlku?”

„Ne, ale támhle leží.” ukažu pod kořeny. Kde ještě moje hůlka svítí.

Jen co jsem si vzala hůlku, která mi během mého nemotorného pádu vypadla. Šli jsme i s Tesákem k okraji jezera.

„Měla by být hned na krajích.” Řekl Teddy a hodil mi Tesákovo vodítko. Pak si vyhrnul rukávy mikyny a ponořil ruku do vody. Druhou rukou se opíral o hranu a nakonec tam cosi utrhnul a vylovil dvě červené květiny, které se leskly jako by byly z rubínu.

„Díky.” řeknu, když mi jednu podá.

„Pozor. Ten květ tu způsobí popáleniny když se ho dotkneš.”

„Beru na vědomí.” Oba jsme se tedy konečně vydali k hradu, kde jsem hned šli hledat kabinet profesora Longbotoma. Zaklepali jsme a vešli dovnitř.

„Ale dobrý večer. Tak co? Nesete?” zeptá sr profesor.

„Neseme.” usměju se a oba podáme profesorovi kytky, který on dá do skleněné nádoby s vodou.

„Tak vám děkuji. Můžete se vrátit do svých kolejí.”

„Dekujem, emm a Tesák?” zeptá se Teddy.

„Jo toho tu nechte.”

„Dobře. Dobrou noc pane profesore.” oba odejdeme za kabinetu a ospalým dobrou se já a Teddy rozloučíme a vydáme každý ke své koleji. Momentální heslo si snad zapamatuju do konce života takže jsem

„Rosae Aqueus” řekla dřív než se mě Buclatá dáma vůbec stihla zeptat. Společenská místnost byla prázdná a krb vyhaslý. Moc jsem se tu však neudržovala a zamířila k našemu pokoji. Holky spaly a já si šla k mé posteli pro věci do koupelny. Zarazila jsem se, když jsem si všimla, že Anniina postel je prázdná. Jenže pak se kouknu k výklenku o okna a dojde mi to. Je přece úplněk, takže Annie je určitě na svém náměsíčnim výletě. Šla jsem do koupelny, dala si rychlou sprchu šla spát.