I s čarodějkami mává puberta...

Konec tajemství

Meredith.
Když jsme všichni přeskákali ty uspané sestričky, chtěla jsem jít klasicky k hlavními vchodu.

„Tam ne. Chodbou je to kratší." řekne Cooper.

„Vy jste našli tu chodbu?" překvapí mě a nejsem jediná.

„Jo." přikývne Scarlett. „Zas tak těžké to nebylo. Stačilo si pořádně prozkoumat Hagridův  plánek lesa a zjistit, že přesně v polovině je zub v půdě, skoro sráz." v tom otevře dveře do sálu, kterého se tu všichni bojí.

„To není dobrý nápad. Je to sál s obrovským lustrem, jenže se už nějakou dobu kynglá a nikdo neví kdy spadne." upozorněním je.

„Říkal jsem, že se to hýbalo ten lustr, když jsme sem šli." prohodí ten Tommy

„No... tak tudy." ukáže Scarlet na vedlejší dveře, ale to ji taky stopnu

„Ne ne ne. Ja tam asi tak 100 mozkomorů. Tam ne."

„Proboha tu jsou i mozkomoři." pohladí mě soucitně po rameni Lori.

„Tak to ty první." řekne Alison. „Je to lepší než mozkomoři."

„Dobře, dobře, ale půjdu první a ujistím se, že se ten lustr teď moc nekýve." řeknu a pootevřu dveře. Opatrně vejdu a neustálé se koukám na strop, pak ale cosi šustne na druhé straně u dveří. Je to jakási kočka. Zaujme mě víc a chvíli ji pozoruju. Jenže na to mě kdosi chytne za paži a táhne dopředu.

„BĚŽ!" byl to Cooper. Až teď mi došlo co se děje. Lust se urval a řítil se přímo na nás. Slyšela jsem za sebou rozvbíjení lustru zatímco jsme od něj běželi co možná nejdál, ale na pak už to nešlo a ztratila jsem balanc. Oba jsme se kutáleli po zemi dokud zvuk neutichl. Ihned jsem se rozhledla kolem sebe. Cooper byl kousek ode mě a vypadalo to, že až na pár škrábanců od střepů se mu nic nestalo.

„Bože seš celej? Co tě to napadlo tam lozit?"

„Tak snad si nemyslíš, že jsme tu pro tebe šli aby na tebe pak spadl lustr." usměje. Já se postavím a zavolám

„Hey! Vy tam, jste živý?" úleví se mi, když se vice hlasy:

„Jooo!" 0

„A vy?" podle hlasu poznám Annie

„Jsme vpohodě." řekne Cooper. Po chvílce sem všichni dostali, když nějak přeskákali ten lust.

„Takže teď tamtudy?" ukaže Teddy na dveře u kterých jsme stáli a Tommy přikývl, jenže v tom se sem ze dveří kterými jsme přišli sem nahrnula asi stovka mozkomorů.

Annie
Musel je přilákat ten randál když sletěl lust.

„JDĚTE ODTUD!" překáže ostatním Alison a vytáhne hůlku. Já udělala to samé a obě jsme řekly:

„Expecto patronum!" Z mé i její hůlky se hrnula stříbrná záře. Do pěti vteřin tu stál můj jednorožec a kolem něj probíhal stejně stříbrný pes.... Pes?! Otočila jsem se k Alison, koukala na podobu svého patrona ještě překvapeněji, než já.

Každopádně síla kouzla a záře nutila mozkomory zůstat za lustrem, takže jsme měli volnou cetu odtud teda dokud jsme tam neuslyšely:

„Sakra! Proč tam nemůžou? Jak to, že umí patrona! Agrr. Chytnem je samy."

„Ten lektvar neměl dlouhou působivost" prohodím a kouknu na Alison.

„To ne... běžíme" přistaneme se soustředit na hůlku a běžíme za ostatními. Ani jsme nemusely nic vysvětlovat. Neboť ty sestřičky byly slyšet. Všichni se rozeběhli. Scarlett s Tommym se zastavili u jednoho koberce na chodbě a odhrnuli ho byl tam poklop, otevřeli ho a jeden po druhém jsme skákali dolů. Já a Ben jsme tu zůstali poslední

„Běž Annie." nařídí mi a já ho poslechnu, pomalu jsem po žebříčku  co vedl dolů scházela níž a níž a po chvilce jsem slyšela zavření poklopu. To mě uklidnilo, protože jsem věděla, že je Ben za mnou. Když jsem došla na konec a seskočila ze žebříku, ostatní už tu čekalo s rozsvícenými hůlkami. Vypadalo to tu jako někde v rourře.

„Jsme všichni?" zeptám se

„Jo." seskočí za mnou Ben.,

„Fajn. Tak jdeme, než nás ty sestřičky najdou." podívá se nervózně na žebřík Alison.

„Ali má pravdu. Coopere věd nás!" řekne Vicky a všichni se vydají svižným tempem dál chodbou.

„Annie? Všechno v pořádku? Vypadáš nějak divně." pohladí mě po ramenou Ben, zůstali jsme úplně vzadu, kousek před námi jsou Filip s Teddym

„Já mám prostě pocit, že jsem na něco zapomněla! Na něco důležitého!"

„Ann, jestli si na něco zapomněla, tak to rozhodně nebylo nic podstatného. Věř mi. Ty na důležité věci nezapomínáš."

Otočím se k němu a trošku se pousměju.

„Mimochodem, pěkný patron...Jednorožec. To je krásný zvíře."

„Ummm tak tipoval si na mě jiné?" rýpnu si v legraci, ale za sebou uslyším otevření toho poklopu.

„Sakra...NAŠLY NÁS! BĚŽTE!" zvýším hlas a všichni se roztečem.

„BĚŽTE! JDETE PAK DAL LESEM! JAKMILE BUDEM U BRADAVIC NEPŮJDOU ZA NÁMI." křikne ještě Ben. Za námi byl také slyšet běh. Naštěstí chodba nebyla nijak dlouhá a za chvilku jsme byli venku. Teddy a Filip zavřeli průchod, který byl v zubu v půdě. Kouzelný les znám a tohle je zhruba jeho polovina.

„Všichni jsou vpořádku?" vydechnu

„Jo Annie, poslali jsme je napřed." uklidní mě Filip.

„Bene, jsi vpohodě?" zajimal se Teddy, Ben totiž jen hleděl na už noční oblohu. Kouknu se stejným směrem jako on a hned mi dojde na co jsme zapomněli. JE ÚPLNĚK.

„SAKRA! Já věděla, že jsem na něco zapomněla. Zapoměla jsem ti donést lektvar!"

„Annie, co se děje?" nechápe Teddy

„Musíte pryč, je je teď nebezpečný! Nebude vědět co dělá! Ben je vlkodlak!" sotva to dořeknu Ben se k nám otočím. Už nemá šedomodré oči, ale oči zvířete ve kterých se odráží měsíc. Pak začne výt. Nos a celá tvář se změní na čumák a silné čelisti, začne se zvětšovat,  A začne kňučet, protože ho to bolí. Bolí ho proměna ve vlkodlaka, protože jsem zapoměla na lektvar, který má bolesti zmírnit.

„Bene!" zavzylkám a chytnu ho kolem ramem. Bolí mě ho takhle vidět. „Bude to dobrý! Všechno bude v pořátku." Benovi rupnou kosti a napůl zavyje a zasyčí bolestí. To se otočím ke klukům, kteří jen zírala a zasyčím:
„JDĚTE! A DOSTAŇTE VŠECHNY. ODTUD!"

„A co ty?" zeptá Filip.

„O mě neměj strach. Jděte! Hned!" jenomže mě nechtěli poslechnout. Mezitím se z Bena stal vlkodlak a začal na ně vrčet. Málem skočil na Teddyho, ale to už jsem se změnila v jednorožece a pomoci kopyt ho dokázala alespoň trochu odkopnout. Ohlédla jsem se a kluci přikývli a vyběhli směrem k Bradavicím.

Tak jo, kdo si myslel, že je Ben vlkodlak? Nebo alespoň tušil? Zvláštní jak se mu takové tajemství podařilo před všemi utajit...