I s čarodějkami mává puberta...

Poprvé ve vlaku

Victoire
Kapky deště smáčely moje vlasy. Bylo chladno. Můj první školní den a za takového počasí? Tomu tedy říkám smůla.

"Počkej beruško " zastavila mě máma, ještě před tím, než jsme prošli dveřmi na nástupiště. Ze své kabelky vyndala líčidla, kterými se snažila urovnat můj zmáčený obličej. Když byla s mým vzhledem spokojená, usmála se a dala přese mě zrcátko červená rtěnka na mych rtech se stala součástí meho každodeního šatniku. Dnešek nebyl vyjímkou.

"Jsi nádherná," řekla mi a to mi dodalo nemalou odvahu. Vzala mě za ruku a společně jsme prošly přepážkou na nástupiště

Vlak už tu stál v celé své kráse. Byla jsem nervózní, jak jen prvák ve svůj první den může být. Prsty rukou jsem měla ledové, tak jako vždy, když jsem si sama sebou nebyla jistá.

"Taky jsem se první den bál," řekl můj tatínek, aby mě povzbudil.

"Já se nebojím," zalhala jsem, ale nebylo to vůbec přesvědčivé.

"Jo a mně chutná jídlo tvojí matky," prohodil sarkasticky a spiklenecky na mě mrkl. Koutky úst se mi samovolně zvedly do úsměvu.

"Není to tak hrozný," bránila jsem matčino kuchařská nadání. Stála jen pár metrů od nás s mojí malou sestrou a bratrem.

"Myslíš jídlo tvojí matky, nebo tvůj strach?" zdvihl obočí v otázce. Ušklíbla jsem se.

"Obojí, řekla bych."

"Věř mi, ty to zvládneš. Jsi silná, máme to v rodině," mrkl na mě a pevně mě objal. Byla jsem odhodlaná. Tohle zvládnu. Naposledy jsem se rozloučila se svojí rodinou, než jsem nastoupila do vlaku. Stáli tam a mávali mi, až dokud vlak nezmizel za zatáčkou. Jen malou chvíli jsem byla bez nich a už se mi tak hrozně stýskalo. Zhluboka jsem se nadechla a vlhké vlasy si svázala do nízkého culíku, popadla kufr a vydala se hledat volné kupé.

Teddy
Byl deštivý den. Déšt jsem měl vždycky moc rád. Uklidňoval mě. Přišlo mi, že v dešti má najednou všechno smysl. Babička mě jako každý rok doprovodila až na nádraží. Nebyl jsem rád, když jsem jí musel takhle opouštět, ale ona by mi stejně nedovolila zůstat doma a starat se o ni.

"Nemůžu uvěřit, že už jsi ve třetím ročníku," prohlásila dojatě babička a moji tvář sevřela ve svých dlaních.

"Jo, to já taky ne," přitkal jsem souhlasně.

"Byli by na tebe moc pyšní," vydechla a já věděl, že mluví o mých rodičích. Pokývl jsem hlavou. Bábi si mě často až moc idealizovala.

"Hej Tedde!" ozval se křik z druhé části nádraží. Ben, můj kámoš tam stál a mával na mě, jako by mu šlo o život.

"Tak už běž, přátelé na tebe čekají," pobídla mě babička.

"Budeš mi chybět," s těmi slovy jsem ji objal.

"Ty mně taky, kluku." Rozeběhl jsem se ke svým přátelům. Ben, Filip , tak společně s nimi jsem přežíval má školní léta, nutno dodat, že vše co uměli, uměli jen díky mně. Přivítal jsem se s nimi a spolu jsme si šli najít kupé ve vlaku, který už se měl každou chvílí vydat na cestu.

"Jaký jsi měl prázdniny, Tedde?" zeptal se Filip, když jsme procházeli chodbou vlaku.

"Znáš to. Normálka," prohodil jsem, ale při tom jsem zapomněl dávat pozor na cestu a omylem do někoho vrazil.

"Neumíš dávat pozor?" zeptal jsem se rozčíleně a pohlédl na onu osobu. "Viky?" zarazil jsem se, když jsem spatřil nejstarší Weaslyovou. Plavé vlasy měla v culíku a na rtech měla rudou rtrnku. Jo byla to ona. Ta si tu rtenku snad dává i když jde spát.

"Lupine,"zamrkala těma svyma modrýma kukadlama a pyšně zvedla svůj nosánek nahoru. To byla celá ona. "Nevěděl jsem, že už taky chodíš do Bradavic," podotkl jsem zmateně.

"Taky nemusíš vědět všechno," neodpustila si uštěpečnou poznámku. Moji přátelé a mnou se jen pobaveně uchechtli. Idioti, měli by být na mojí straně a ne se bavit na můj účet. Rozhodl jsem se to té malé potvůrce vrátit.

"Pravda, kdybych věděl všechno, možná bych i tušil, proč se z tebe stala taková sebestředná mrcha," vyprskl jsem to první, co mě v tu chvíli napadlo. Na jejím čele se objevila drobná zlostná vrásečka.

"Každej máme něco. Například ty jsi hnusnej idiot," vmetla mi do tváře.Rázným krokem prošla kolem mě, přičemž do mě nezapomněla hrubě drknout. "Nápodobně," křikl jsem ještě za ní, než zmizela v jednom z kupé.

"Víš, že to tvé nápodobně nedává moc smysl?" zeptal se mě provokativně Ben a já ho jen spražil zlostným pohledem.

Mezi mnou a Viky dávalo smysl už jen málo co. Změnila se a bylo to tak nejednou. Znal jsem jí, jako tu malou přívětivou holku, která se s každým chtěla kamarádit, ale tahle Viky byla úplně jiná osoba. Netušil jsem, co probudilo tu její nenávist vůči mně, ale nemohl jsem si to nechat jen tak líbit. Tím, co jsem řekl, jsem to možná trochu přehnal, ale nedokázal jsem se přimět toho litovat

Tak první taková opravdová část, na kterou bude přimo navazovat dej, doufám že se bude líbit. Váš Týn. 😉🌺