LIFE IN CHAOS

1. kapitola

Dnes bylo venku opravdu deštivo, ale já se stejně musela dostavit do práce. Nejradši bych dneska zůstala doma a jen spala, protože dnešní počasí k tomu opravdu vybízelo.

Jenže jsem musela z něčeho platit Samantě příspěvky na bydlení. Když jsem utekla rodičům z domu, nevěděla jsem vůbec, kde hlavu složit.

Bylo mi jen sedmnáct, když už jsem se rozhodla, že nebudu dál snášet každodenní křik a opilecké výjevy mého otce. Trochu jsem i doufala, že se i mamka odhodlá a půjde semnou, jenže ona s ním v tom chmurném domě zůstala. Často říkávala, že je s ním jen kvůli mně a někdy, že už se jí nechce začínat jinde. Tak se radši nechávala buzerovat, pak se spolu pohádali a nakonec šli spát každý do jiného pokoje.

 Připadala jsem si v tu chvíli volně i bezradně zároveň, nakonec jsem však našla oporu v rodinné přítelkyni Samantě. Znala mou rodinu velice dlouho a dobře, takže věděla jak nejspíš probíhají naše sobotní večery. 
Ostatně měli jsme si i blízko, pocházela z Běloruska a my z Ruska. Provdala se do Londýna, aby už nemusela být v té post-komunistické díře, říkávala často. Po pěti letech se se svým mužem rozvedla a od té doby žila sama. A pak jsem se k ní přidala já a žiji s ní už pět let.

Rodiče mě nechali první rok na pokoji ve snaze, že se jim připlazím k prahu a budu škemrat, aby mě vzali zpátky, jenže když zjistili, že se uživím i bez jejich pomoci, začali mě zkoušet kontaktovat.

První tři roky jsem vůči nim chovala obrovskou zášť a měla jim za zlé, že mi zkazili dětství, že mi odpírali hezké věci ve snaze mě prý připravit na opravdový život. S postupem času zlost začala blednout až se nakonec změnila do pouhé ignorace, prostě se mi nechtělo s nimi mluvit a možná jsem se trochu i bála, jak by náš rozhovor mohl vypadat.

I Samanta na mě začínala tlačit, že je už čas se vypořádat s minulostí a dát povadlé vztahy do pořádku. Jenže já stále váhala jestli je chci vůbec vidět. Moc dobře věděli, kde Samanta bydlí a měli dokonce mé číslo. Párkrát mi sice zavolali, ale tím všechna jejich iniciativa končila.

Možná bych si přeci jen s nimi měla promluvit, třeba se změnili a chtějí, abychom byli šťastná rodinka.

Přemítala jsem o rodičích snad celou cestu do práce. Byla jen o pár bloků dál, ale stejně jsem se denně nachodila až až. Pracuji jako redaktorka v časopise, není to sice práce za plat, ze kterého bych mohla cestovat po světě, ale vystačí mi to.  A k tomu, mám v plánu, až si dostatečně našetřím, dostudovat vysokou a živit se jako šéf redaktorka a psát o různých zemích, mohla bych tak procestovat část světa. Jednou bych se i chtěla podívat do Ruska, jelikož jsem se narodila tady v Londýně a nikdy jsem tam nežila. Rodiče měli lepší práci tady, proto se odstěhovali, nebo to mi alespoň vždy říkávali.

,,Ahoj Aliss," pozdravila jsem mou spolupracovnici, když jsem vešla do budovy.

,,To chodíš i v tom dešti?" zeptala se s nakrčeným obočím.

,,A co mi zbývá, když si chci pročistit hlavu? A k tomu taxíky jsou drahé," odpovím a odložím deštník do stojanu. ,,A nějak jsem si už za ty roky, co žiju v Anglii zvykla."

,,Tak to by sis měla najít někoho, kdo má auto, nebo někoho bohatého, kdo by ti zaplatil řidičák," ušklíbla se a začala pomalu odcházet.

Tohle dělala víc něž často. Povídala o tom, že už nemám být single panička, ale najít si někoho dobře zaopatřeného. Nikdy jsem její rádoby rady neposlouchala, brala jsem to jako hloupou zábavu. Sama přitom Aliss střídala kluky jako ponožky. Chvíli to byl mamánek na vysoké, potom zase starší muž, co dělal u baru. Vždy jsme si pak z jejích nápadníku dělaly dobrý den a smály se jim, protože buď byli velice naivní či opravdu hloupí. Bylo fajn mít v blízkosti někoho, kdo má furt nějaké vtipné historky a zpestří vám den v práci.

Ale v jejích šlépějích bych nikdy nešla, nelíbilo se mi pomyšlení, že se vyspím se zcela cizím mužem, který nad ránem zmizí jako pára nad hrncem.
A tak jsem daleko radši byla sama, nebudu se trápit s někým, kdo nebere ohledy na mě a mé potřeby.

Posadila jsem se za stůl s počítačem, na kterém leželo už několik štosů papíru. Odložila jsem kabát na věšák a sedla si na židli. Pomalu jsem začala procházet dokumenty, které na mě čekaly a začala si plánovat co udělám první. Následující měsíc toho bude opravdu hodně, protože se blíží zima a spousta zaměstnanců budou chtít volno, které si musí napracovat. Včetně mě. 

Jsem pak ráda, že můžu být dva týdny doma a v klidu sledovat televizi.
Už jsem se těšila na moje tvrdě vydřené volno, doma a v teple. Už aby to bylo.

Dala jsem se do práce a začala sepisovat informace, co by měl obsahovat časopis, abych to pak mohla poslat grafikovi.

Když jsem konečně dodělala svou práci, byla venku už tma, podívala jsem se na hodiny a zjistila, že už je osm hodin. A tak jsem se rychle sbalila, oblékla si kabát a vydala se k východu. V budově už skoro nikdo nebyl, a tak jsem si ještě vzala kávu z automatu a vydala se ven. Na ulici už nepršelo, a tak jsem musela nepotřebný deštník táhnout v ruce.
Napadlo mě stopnout si taxi, aby mě odvezl domů, přeci jen je to kus cesty. Ale zrovna, když jsem chtěla jedno auto zastavit, se mi v kapse ozval telefon. Naštvaně jsem vydechla a narvala si deštník do podpaží. Kdo mě to jen může zase otravovat?

Vylovím telefon z kapsy a podívám se, kdo mě to vlastně tak pozdě otravuje.

Otec...

Zhluboka se nadechnu a přijmu hovor.

,,Ano?"promluvila jsem k člověku na druhé straně.

Chvíli bylo ticho, pak jsem zaslechla nějaký šramotivý zvuk a nakonec se ozval mužský hlas. ,,Lilith?"

,,Jsem tady," řekla jsem a vydala se domů pěšky.

,,Nečekal jsem, že to zvedneš," pověděl trochu nervózně.

,,To já taky ne," odpověděla jsem otráveně a napila se kávy. Na druhé straně bylo opět ticho, a tak jsem se rozhodla začít. ,,Co potřebuješ?"

Ozvalo se krátké odkašlání. ,,Jen, jestli by jsi nechtěla přijít na večeři."

V tu chvíli jsem se zadrhla. Najednou chtějí, abych k nim přišla? Co po mně budou chtít tak důležitého?

,,Máš čas?" ozvalo se jemně, když jsem delší dobu neodpovídala.
Náhle se mi kdesi vzadu v hlavě ozval hlas Samanty. Alespoň to zkus...

,,Mám. Kdy bych měla přijít?" zeptala jsem se.

,,Třeba v sobotu? V šest?"

,,Dobře, budu tam," odpovím a típnu hovor.

Kdo by to byl čekal, že mě budou chtít po tom všem pozvat na večeři. Ale co když je to něco opravdu důležitého? Třeba, že se matce něco stalo. Přišlo mi to divné, otec nikdy nebyl na telefonáty. A najednou mi volá, aby jsme se sešli.

Bude to zajímavý večer.

Ahoj! Jsem tu s novým příběhem a první kapitolou
Snad se vám bude příběh líbit a oceníte ho třeba votem nebo komentem<3