LIFE IN CHAOS

3. kapitola

,,Dej nám kreditku a my tě necháme, zlatíčko," řekl a strčil mě na gauč. Pak se vzdálil k vytrýně s alkoholem a nalil si silnou vodku.

Alkoholik.

Vypil jí na ex, a pak si dolil. Poté se podíval zpět na mě a začal si mě prohlížet.

,,Nedivím se jim. Taky bych si s tebou dal říct," řekl a opět exnul další skleničku.

,,Alexandre," řekla káravě matka, ale až příliš tiše na to, aby toho nechal.

,,To víš, tvoje matka už není nejmladší a na její povadlý kozy se mi dívat nechce," další vodka. ,,Já radši holčičky," usmál se slizce a přiblížil se, položil flašku skoro plné vodky na stůl a olízl si své staré popraskané rty.

V tu chvíli mě něco napadlo. ,,Dám ti, co chceš, když mě pak pustíš," nabídnu mu.

,,Opravdu vše?" ušklíbl se.

Já jen přikývla a opřela se více do pohovky.

,,Neboj, bude se ti to líbit. Tatínek ti aspoň ukáže, čím vším dokázal upokojit maminku. A pak vyřešíme ty peníze, ano?" zeptal se a pomalu si na mě lehnul.

,,Ano," odpověděla jsem přiškrceně.

,,znachit ona khoroshaya devochka," zašeptal mi do ucha a mně se zvednul žaludek ze zápachu alkoholu, kterým už smrděl několik let.

'Tak je hodná dívenka.'

Když se mi přisál na krk a začal šmátrat rukama u zapínaní kalhot, natáhla jsem se po stolku, na kterém byla skleněná láhev. Jenže byla opravdu daleko, a tak jsem potřebovala ještě pár centimetrů.

V tu chvíli mi bylo jedno, kde stojí matka a jak bude reagovat, ale já ho prostě zabiju.

Když už jsem cítila, jak se mu podařil rozepnout knoflík , natáhla jsem se co nejvíc to šlo a konečně uchopila láhev do svých rukou. Napřáhla jsem se a vší silou jsem jí nasměrovala proti jeho hlavě.

Sklo se roztříštilo na milion kousků a otec přestal vnímat.

Odvalila jsem ho ze sebe a utíkala na chodbu. Cestou jsem potkala matku stojící na schodech.

,,Stůj!" snažila se mě zastavit, ale marně. Popadla jsem kabát s kabelkou, co zůstaly ležet v předsíni a začala odemykat dveře. Za sebou jsem uslyšela blížící se kroky. Byly to dvě osoby, takže se otec nejspíš už vzpamatoval.

Dveře povolily a já se rozběhla ven přes trávník až na silnici. Snažila jsem se běžet, jak nejrychleji jsem mohla, i když jsem věděla, že by za mnou neběželi. To strach mě k tomu nutil. Měla jsem pocit, jako by mi dýchali na paty a byli hned za mnou. Jako by mě lovili vlci.

K nejbližšímu metru to byly dva kilometry, které jsme musela ujít, abych se konečně mohla uklidnit.
Když jsem však s úlevou, že za mnou nejsou nasedla do metra, ulevilo se mi. Jenže v hlavě jsem pořád měla ten obraz. Ten jeho opilý obličej, matčiny oči, které to berou s klidem. Jak se mě dotýká.

Bylo to nechutné, cítila jsem se nechutně.

Bylo to špinavé ožralé prase, které ničilo životy ostatním.

,,Je vám dobře, slečno?" promluvila na mě dívka s plavými vlasy sedící blízko mě.

,,Ano, jsem v pořádku," pousmála jsem se a zadívala se do podlahy.

,,Jak se jmenujete?" zeptala se z ničeho nic.

,,Lilith a vy?" zeptala jsem se na oplátku.

,,Jako Lilitha Novikovova?" zeptala se a cosi jí zajiskřilo v očích. Dlouho mi nikdo neřekl Lilitha.