LIFE IN CHAOS

7. kapitola

Ozvalo se klepání na dveře, odemykání a následně vešel ten muž s tácem jídla v ruce.

Otočila jsem hlavu k oknu, abych se na něj nemusela dívat.

,,Doufám, že Vás neruš-"

,,Nechápu proč klepete, když mě tu stejně zamykáte," řekla jsem jedovatě a nevěnovala jsem mu jediný pohled.

,,Snad Vám bude chutnat," řekl a odložil tác na stůl. ,,Co se týče těch věcí, co jste si naporoučela, ty dostanete nejdříve večer. Dřív to nepůjde."

,,Neprosila jsem se o milodary."

,,Takže byste se radši vrátila zpět do sklepa?" řekl a já jsem se podívala na něj, zda to myslí vážně.

,,Klidně. Hlavně, abych se co nejdřív dostala domů," odpověděla jsem a najednou jsem si vzpomněla na Samantu. ,,Co jste udělali Samantě?" vyhrkla jsem.

On se v obličeji nechápavě zamračil, a pak ho zase uvolnil. ,,Ta je v pořádku," odpověděl jen.

,,Já se ptám, co jste jí udělali v tu noc," přitvrdila jsem.

,,Jen jsme jí uspali. Nebojte se, ani vlásek jsme jí neskřivili."

Pochybovačně jsem na něj pohlédla. Nechtěla jsem mu moc věřit.

,,A aby neměla podezření, že jste se přes noc někam vytratila, nechali jsme jí vzkaz, že jste se přestěhovala ke svéhu příteli do Argentiny."

,,Cože?!" vyhrkla jsem. Byla jsem zaskočena jeho jednáním. ,,Vy jste jí nechali jen vzkaz?! Co když mě bude chtít navštívit?" zahučela jsem. Bylo by to vůči ní kruté, tolik se o mě starala a oni jí nechali jen hloupý vzkaz.

,,Bude chvíli jistě smutná, ale-"

,,Zmizte, vy podvodníku!" zakřičela jsem.

,,Neměla byste na mě křičet-"

,,Jste hloupý, egocentrický hňup," vzala jsem do rukou zelené hrozny, co ležely v misce a hodila je po něm. Pár z nich se do něj i trefilo.

,,Přestaňte mě urážet! Neubližuji Vám, tak byste se měla chovat tak, aby to bylo i nadále!" zahřměl jeho hlas a v očích se mu odrazil zachvěv hněvu.

Myslí si, že když na mě bude řvát, že se mu sesunu ke kolenou s brekem?
Sebrala jsem ze stolu misku a hodila ji po něm i s hrozny, co vní ještě byly.
Stihnul se však vyhnout, a tak se miska roztříštila o zeď a ne o jeho hlavu.

Nakrabatil obočí a uchechtl se. Byl to projev jeho názoru na mé chování. Chabost.

Následně prásknul dveřmi. Nezapomněl jistě zamknout, abych mu zase neutekla.
Blbec.

...

Takovou nudu jsem snad v životě nezažila. Celý den jsem jen seděla na posteli a čuměla z okna. Ani večeři mi nepřinesl. Asi se nejspíš urazil.
Měli mi k tomu všemu donést věci, které záhadně také nepřišly.

Avšak až ráno mě vzbudilo šramocení klíčů. Do místnosti někdo vstoupil a položil něco na postel, pak začal sbírat ty střepy ze včera.

Já se pomalu posadila a podívala se na jeho záda, jak sbírá střípky po zemi.

,,To jste stále naštvaný, že mi ani nepopřejete dobré ráno, můj vězniteli?" zeptala jsem se povýšeně.
On se zarazil a jeho záda v bílém tričku se napnula.

,,Nechtěl jsem vás budit," řekl, stoupnul si a střepy hodil na tác z mého včerejšího oběda.

,,Nevěděla jsem, že nemáte uklízečku a musíte si uklízet sám."

,,Taky jste to mohla udělat Vy."

,,Držíte mě tady neprávem. Nemám žádnou povinnost tu posluhovat,"
řekla jsem a založila si ruce na hrudi.

,,Važte si toho, že jste tady. Taky jste mohla skončit ve stoce," odvětí a zopakoval mé gesto.
A já se zarazila. Vyhrožuje mi, že mě hodí do nějaké škarpy?

,,Doufám, že máte hlad, když jsem Vám včera nedonesl jídlo."

,,To jsem Vám tak pokřivila ego, že jste sem ani nemohl vkročit?" ušklíbla jsem se na něj.

,,Nikdy. Taková cácorka mě nijak nemůže urazit," také se ušklíbl a sklonil se blíže. ,,Můžete mě urážet, jak chcete, ale tady jste v mém domě, takže je doufám jasné, kdo má navrch."

Popadla jsem z tácu vidličku a přiblížila ji k jeho obličeji.

,,Ještě jednou se tak přiblížíte a vypíchnu Vám ty štěněcí oči," zasyčela jsem a on se odtáhl.

,,Když jsem Vás pozoroval v Poplaru, chovala jste se mileji. Jen si to ztěžujete."

,,Nemusela jsem sedět totiž v pokoji nějakého nabubřelého narcisty. A k tomu, nemůžete mi ublížit. Potřebujete mě živou a zdravou, ne? Pak by Vám nezaplatili," vysypala jsem ze sebe rychlostí blesku. Třeba ho tím zmanipuluju.

,,Myslíte?" zeptal se, pozvedl své obočí a mně naběhla po celém těle husí kůže. ,,Sama jste přeci říkala, že Váš otec nemá ani vindru," dořekl a vložil si roce do kapes. ,,Můžete získat spoustu benefitů, pokud se budete chovat slušně.''

,,Jaké?" zeptala jsem se ho. Toto mě velice zaujalo. Mnohem více, než to, že mě můžou klidně zapíchnout a nikomu to vadit nebude.

,,Záleží jestli se budete dál pokoušet utíkat. Protože, kdyby ne, mohla byste se třeba projít po určité části domu,'' myknul rameny, pohlédl mi do očí a ve mě cosi zajiskřilo.

Možná naděje na svobodu.

,,A ty Vaše rádoby urážky jsem schopen přejít, pokud to nebude narůstat."

,,Uvidím, co dovedu. Přeci jen, unesena jsem poprvé."

,,Tak byste si to měla porádně užít," zasmál se, sebral tác se střepy a vydal se ke dveřím.

,,Nepředstavil jste se," řekla jsem tiše, když stál na prahu.

,,Není to pro Vás nutné," pootočil se na mě.

,,Vy jistě znáte mé jméno, tak proč nemůžu znát to Vaše?" zeptala jsem se odvážně.

,,Ještě není správný čas. Když se zklidníte, možná Vám ho řeknu. Berte to jako motivaci," usmál se sladce a zmizel za dveřmi.
Pablb.

Unesou mě a já k nim mám být ještě slušná. Ale možná bych neměla být tak uštěpačná, třeba to nejsou psychopati jako v těch podcastech.

Třeba mi neublíží.