LIFE IN CHAOS

14. kapitola

,,Lili, vstávej," ucítila jsem na stehně pevný stisk.

,,Nikam nejdu," zamumlala jsem a uhla se stehnem.

,,Dělej."

Ani jsem se nepohla. Nechtělo se mi nikam jít. Byla jsem na to moc unavená.

,,Ty si tedy vyskakuješ," zamumlal mužsky hlas

Najednou jsem cítila, jak mě bere za ruku a vytahuje do sedu.

,,Hm," zavrčela jsem s nechutí.

Ucítila jsem tlak pod koleny a najednou jsem se ocitla na jeho rameni.

,,Hej, dej mě dolů," zabrblala jsem, když mi to došlo.

,,Jinak jsi to nechtěla," odvětil jednoduše.

,,Ale chtěla. Po svých, dej mě dolů!"

,,Ty si nemůžeš určovat pravidla," zasmál se. ,,Bože, jsi těžká jak pytel brambor," řekl a poskočil se mnou.

Chtěla jsem mu odpovědět něco na ty pravidla, ale jeho druhá věta mě zarazila.

Trochu mě to zabolelo, protože v dospívání jsem s tím měla problémy. A trápilo mě kolik jsem vážila. Některé věci prostě nevymažeme.

Odnesl mě k autu a položil na sedadlo. Kufry nám donesl jeden z jeho kumpánů a narvali je do kufru.

,,Až přijedeme budeš si moci vybalit," oznámil mi a nastartoval.

Cesta nebyla dlouhá. Byla dokonce relativně krátká, a my se tak brzy ocitli před velikou vilou. Byla to přesně ta vila, ze které jsem chtěla utéct. Obehnaná plotem, posekaným trávníkém a záhony.

Za denního světla byla opravdu hezká, ale tehdy v noci se tyčila nade mnou jako věznice. Jako Azkaban v Harrym Potterovi.

A stále jsem se cítila jako ve vězení. A přímo vedle mě seděl můj únosce. Neměla jsem z něj strach, a ani nevím proč. Měla bych ho mít, měla bych mít chuť vyskočit z auta, ale nebyla tu.

Možná to bylo tím, že vypadal jako výstřižek modelu z katalogu. Přeci jen krásy se nikdo nebojí, ta lidi okouzluje a přitahuje. To ošklivost dodává na strachu.

,,Vystoupíš si ještě dnes?" ozval se otráveny hlas. Otočila jsem se na Raphea, který už stál u mých dveří.

Z hluboka jsem se nadechla a vylezla ven. Dveře za mnou zabouchl a přešel ke kufru. Vytáhl z něho jeho i mé zavazadlo, až na to, že jeho bylo o něco menší.

,,Račte, madam," řekl a vydal se ke dveřím domu.

Vydala jsem se ihned za ním. Ve spleti uliček úplně totožných bych se jisto jistě ztratila. Vystoupali jsme schody a brzy se zastavili u dveří.

Otevřel je a pustil mě první. Odložil zavazadla bokem, ruce si založil do kapes.

,,Líbí se ti?" zeptal se, když si všiml jak si dřevěný pokoj prohlížím.

Jen jsem přikývla a přešla blíže k posteli. Manželská, to bude tedy pohodlí. ,,Kde budeš spát ty?" zeptala jsem se nahodile, když jsem si uvědomila, že si tu odložil i svůj kufr a nevypadal, že by se někam chystal.

,,Tady," řekl narovinu a ukázal na postel.

,,Cože?" vyhrkla jsem. To nemyslí vážně.

,,Někdo tě musí hlídat, a k tomu, je to má ložnice, takže jsi tu vetřelcem," ušklíbl se. Nejradši bych mu ten přiblblý výraz ztrhla.

Zamračila jsem se nad tím vetřelcem a posadila se na postel. ,,Žádnou jinou ložnici nemáš?" zeptala jsem se.

,,Už dvakrát jsi mi chtěla utéct. Myslíš, že tě nechám tady bez dozoru?" pozvedl obočí a založil si ruce na hrudníku.

,,Ale spíš na zemi," oznamila jsem.

,,Nebudu spát na zemi, když je to můj dům. Postel je dost velká pro oba a mít strach nemusíš, já se umím ovládat i v noci," zase se ušklíbl a s kufrem zajel do šatny.

,,A co moje taška?"

,,Nejsem tvůj sluha. Hejbni zadkem a dones si ji."

Jen jsem protočila oči a tašku odtáhla do šatny, která byla z půlky plná jeho oblečení.

,,Kam se podělo to, že nebudu tahat kufry?" pozvedla jsem obočí.

,,Zůstalo ve Švýcarsku," řekl jen a začal si rozepínat košili.

Přikrčila jsem nechápavě obočí. O co se jako pokouší?

,,Nezírej tak," řekl, když se ke mně otočil zády a hrabal se ve skříni.

,,Fajn," vydechla jsem a odešla z místnosti. Chtěla jsem to vidět, ale možná by to bylo až moc. Vždyť toho chlapa ani neznám.

Posadila jsem se na postel a přemýšlela, co teď. Zítra budu mít jistě plný den příprav na pozítří. Vyzkoušet si šaty i podpatky. Vybrat si účes a tak. Vlastně to možná stihnu rychle, když nad tím tak přemýšlím.

Ale v tom připadě tu umřu nudou. Stejně tak jako ve Švýcarsku, ale tam jsem byla alespoň sama.

A najednou mě to cvaklo. Vždyť já mu vlastně můžu prolézt celý dům.

Vylezl ven ze šatny ve zcela jiném oblečení. Na sobě měl černé triko a šedé tepláky.

Panebože.

,,Možná by ses taky měla převleknout," řekl a projel mě pohledem.

,,A to jako proč?" založila jsem si ruce na hrudi.

,,Třeba proto, že jeany nejsou zrovna dvakrát pohodlné?" pozvedl jedno obočí.

Pablb.

Ahoj, po delší době další kapitola. Doufám, že vás příběh zaujal a že ho třeba podpoříte hlasem nebo komentářem<3