LIFE IN CHAOS

19. kapitola

,,Panebože," vydechla jsem, když jsem se opřela do sedačky v autě. Stáhla jsem si z hlavy škrabošku a pohodila jí vedle sebe.

,,Tak hrozné to zas nebylo," ozval se vedle mě Raph a taky si sundal tu věc, co mu zakrývala část jeho obličeje.

Podívala jsem se na něj. ,,Možná pro tebe ne," řekla jsem a otevřela si okýnko. Ovanul mě chladný vzduch, který mě trochu uvolnil.

Vlastně nejhorší věc na tom byla to, že jsem tam byla celou tu dobu s ním a teď s ním sedím v autě.

,,Už mi nikdy neříkej zlato," zahučela jsem na něj.

,,Musel jsem působit věrohodně," odvětil jednoduše a vytáhl si z kapsy telefon.

To jako fakt bude čumět do telefonu při našem rozhovoru.

,,Nepřeju si to," řekla jsem rozhodným hlasem.

,,Už jsem ti jednou říkal, že si pravidla neurčuješ," zamumlal a začal do telefonu cosi psát. Jediné, co jsem dokázala rozeznat byl otevřený chat. Začala se ve mně vařit krev.

,,Jaký pravidla? Prostě se mi to nelíbí, tak mi tak říkat nebudeš! Nejsem žádná levná pracovní síla, abys mě nazýval, jak chceš! A soustřeď se, když s tebou mluvím," ruply mi nervy a já se natáhla po jeho telefonu. Když už jsem prstem zavadila o obrazovku, kolem zápěstí se mi obmotala silná ruka.

,,Nekřič na mě a nesahej na moje věci," zavrčel a pevně sevřel mé zápěstí. Já se mu ihned však vyškubla. Chvíli na mě tím temným pohledem civěl, než se opět vrátil ke své původní činnosti.

V tu chvíli jsem měla chuť z toho auta vyskočit. Nebo vystrčit jeho. Div jsem vztekem málem nerozkousala své zuby.

Založila jsem si ruce na hrudi a zadívala se na večerní město a na lidi pobíhající po ulici. Co bych za to dala, být zase volná.

Vytočil mě úplně do běla a já ani nevěděla, jak s ním dokážu vydržet přes noc.

Chová se ke mně jako k nějaké otrokyni, co si koupil. Nenáviděla jsem ho.

Jakmile se auto zastavilo na příjezdové cestě, vystartovala jsem ven a rychlým krokem se vydala do domu.

Sice jsem si cestu do ložnice ještě moc nepamatovala, ale zkrátka jsem si musela poradit. Kdyžtak se vyspím na chodbě.

Pořád lepší, než s ním spát v posteli.

Ložnici jsem kupodivu našla s úspěchem a jako první jsem si sedla na postel a sundala si ty nepohodlné jehly.

Bylo mi úplně nahovno.

Náhle jsem měla pocit, že mě ty šaty škrtí. Svírají mě natolik, že nemohu normálně dýchat.

Natáhla jsem se po zipu, který však nešel jakkoliv rozepnout. Zkoušela jsem s ním několikrát zalomcovat, ale nic.

Složila jsem hlavu do dlaní rukou, které jsem opřela o stehna.

Měla jsem sto chutí brečet. Chtěla jsem běžet domů a tam si lehnout a být v klidu. V klidu spát.

V hlavě se mi probral ten maličký hlásek, který mi našeptával, že nesmím brečet. Naposledy jsem ho slyšela po střední. Pak na dlouho zmlkl a najednou je zpátky.

Vždy mi říkal ať brečím v noci, že nikoho nezajímají mé pocity. Nikoho nezajímám a nesmím obtěžovat.

Strávila jsem tak několik minut. Možná hodinu, než jsem slyšela šramocení. Rychle jsem se narovnala a ruce zabořila do látky na stehnech.

Párkrát jsem se nadechla, abych se uklidnila.

,,Něco se děje?" ozval se ode dveří. Jeho hlas byl však jiný. Byl vlastně stejný, ale něco se změnilo.

Zahleděla jsem se na něj. Vypadal trochu jinak. A najednou mi to cvaklo.

Otec.

Takhle to vždy začínalo. Když si dal dvě, tři sklenky mluvil přesně takhle.

Na sucho jsem polkla a postavila se. ,,Ne," odvětila jsem na jeho otázku a vydala se do koupelny nechtěla jsem ho vidět.

,,Nechceš pomoct z těch šatů?" zastavila jsem se v kroku, když to řekl.  Pomalu jsem se otočila a nakonec přikývla. Jinak bych se z těch šatů nedostala.

Přišla jsem k němu a otočila se zády.

Prsty jemně uchopil zip a začal s ním jet dolů. Cítila jsem, jak se ke mně naklonil blíže.

Uvnitř mě se cosi vzpříčilo a já si přála ať už skončí. Cítila jsem pálení v očích.

,,Moc hezky voníš," zašeptal, když šaty zcela rozepnul.

Rychle jsem vypálila kupředu a zabouchla se v koupelně. Z mělka jsem dýchala a cítila přicházející pláč.

,,Moc hezky voníš, drahoušku," šeptal ten opilý hlas.

,,Tati."

Svezla jsem se potichu k zemi a hlavu schovala pod ruce.