LIFE IN CHAOS

2. kapitola

Stála jsem před dveřmi malého domečku, který se nacházel za Londýnem. Zhluboka jsem se nadechla, abych si trochu dodala odvahy zazvonit. Tomuto dnu jsem se chtěla vyhýbat, co nejdéle, jenže to nešlo. Dokonce jsem přemýšlela, že se vymluvím na to, že jsem onemocněla.

Nakonec jsem tedy stála před červenými dveřmi, zkoprnělá nervozitou. Ale třeba to nakonec nebude tak hrozné jak si myslím, třeba se opravdu změnili a chtějí svou dceru zpět.

Po několika hlubokých nádeších a výdeších jsem se rozhodla zmáčknout ono tlačítko, které upozornilo na mou přítomnost. Bylo přesně šest, když se dveře otevřely dokořán a objevila se v nich matka. Náhle mi připadala hodná, jako by ty všechny zlé věci, co jsem s nimi prožila byly jen pouhé rozmary a nepatrná klopítnutí. Možná byla i část mě ráda, že jsem tady. Možná bychom mohli začít od začátku.

,,Lilith," pověděla s určitým nadšením v hlase a ustoupila ze dveří. ,,Pojď dál. Venku už musí být jistě zima."

Překročila jsem práh a začala si sundávat kabát. ,,Děkuji za pozvání," broukla jsem, když jsem ho pověsila na věšák.

Matka poté odešla do kuchyně. ,,Běž si zatím sednout do jídelny," houkne ještě na mě a já se mezitím rozhlédnu po chodbě. Vůbec se nic nezměnilo, jen je tu více uklizeno. Vydala jsem se tedy do jídelny, kde jsem spatřila svého otce. Zastavila jsem se na prahu a jen ho pozorovala, jak čte dnešní noviny.

Náhle se mi vybavilo, jak to dělával každý den před tím, než odjel do práce. Nezměnil se. Možná jen vlasy mu více prořídly.

Najednou, jako by mě periferním viděním konečně zahlédnul a podíval se mi do očí. Zračilo se mu v nich překvapení, nejspíš z toho, že jsem tady.

Odložil noviny na druhou polovinu stolu a mírně se usmál. Nikdy mu nešlo se přesvědčivě usmívat, spíš mu zachmuřený výraz na tváři seděl lépe.
Pomalu jsem se vydala k prostřenému stolu a posadila se po jeho pravici.

Chvíli na mě koukal, pak si mírně odkašlal. ,,Jsem rád, že jsi přišla," zahuhlal, když se ve dveřích do jídelny objevila mamka s mísou polévky. Byla to její svateční mísa, malokdy jí používala, protože to pro ní bylo rodinné dědictví. Hrozně jí na ní záleželo, vlastně oba byli tak nějak materiální.

Začala nabírat polévku, a pak se posadila po otcově levici. Bylo tu úporné ticho, a přesně to jsem z hloubi duše nenáviděla.

,,Tak tedy, proč jste mě sem pozvali?" zeptala jsem se mezi sousty.

,,Chtěli jsme tě znovu vidět a popovídat si," ozvala se matka naproti mně, ale když jsem zavítala pohledem k otci, vypadal, že urputně přemýšlí. ,,Tenkrát jsme se nerozloučili moc v dobrém," dopoví a jemně mi zmáčkne ruku, kterou jsem měla položenou na stole.

Já jen přikývla, dala jsem se opět do jídla a stáhla ruku do klína. Neměla jsem zajem o nějaké veliké usmiřování a následné rodinné idylky a dělat, jako by se nic nestalo.

,,Takže, jak se ti teď daří?" zeptal se otec, když jsme dojedli polévku a matka odešla pro druhé jídlo.

,,Není to nic, z čeho bych mohla rozhazovat, ale uživím se dobře," přikývla jsem. ,,Jak jste na tom vy?" zeptala jsem se ostýchavě. Nikdy jsme nebyli nějak bohatá rodina, matka nepracovala a otec velkou část platu prochlastal.

,,No vlastně-" dal se do odpovědi, jenže ho přerušila matka pouhým 'už se to nese'.

,,Děkuji," poděkovala jsem, když mi podala plný talíř.

Nakonec jsme se opět dali do jídla.

,,A máš něco v záloze? Víš do budoucna a tak," snažil se navázat na předešlou konverzaci.