LIFE IN CHAOS

13. kapitola

Jméno Natasha se mi líbilo daleko více než Sarah.

Nat odešla docela rychle a já tak měla celou noc na to vstřebat vztek z toho egoistického parchanta a zjistit, co si vezmu na sebe.

Ovšem jako první jsem si dala večeři. Jídlo první, že.

Bylo kolem deváté hodiny, a tak jsem měla dostatek času si nachystat zbývající věci a ještě se docela dobře vyspat.

To bych však ale musela nejdříve usnout. Snad hodinu jsem jen čučela do stropu, pak, když už jsem si myslela, že usínám, probralo mě cuknutí, jako když padám.

Pak se mi celou noc zdály jen noční můry, ze kterých jsem byla spocená až na zadku.

Až k ránu jsem klidně usla a zdál se mi normální sen. Byl tam Raphael, nevím, kde se tam vzal, ale byl tam a nevadila mi jeho přítomnost. Jeho vlasy byly hebké a oči ještě jiskřivější.

Planul jakýmsi neodolatelným žárem. Toužila jsem se ho dotknout, jenže byl příliž daleko.

Byl jako slunce, co tká zlaté látky a kdokoliv, kdo se na něj podívá bez váhání oslepí.

,,Lili," promluvil zastřeně a mně se rozbušilo srdce. ,,Lil, vstávej," řekl jemně a já ucítila tlak na rameni. Najednou se vše rozplynulo. Jen né tak docela, ty uhrančivé oči jsem měla stále před sebou.

,,Vstávej, jinak to nestihneš," promluvil znovu a já si konečně uvědomila, že už nesním.

Vykulila jsem oči a zprudka se posadila. ,,Kolik je?" vyhrkla jsem.

,,Půl," řekl jen a nejspíš si myslel, že mi to bude stačit.

,,Půl čeho? Jablek, hruček?!" spustila jsem.

,,Sedmé," uchechtl se a založil si ruce na prsou.

,,No tak to nestíhám ani za hovno," řekla jsem a vyhrabala se z postele, jenže ihned při druhém kroku se mi podařilo narazit malíčkem do rohu postele. ,,Do prdele! Kurva," zaskučela jsem a posadila se na postel.

Za sebou jsem zaslechla přidušený smích, který měl patřit mně. ,,Přijde ti to vtipné?" vyjela jsem an něj.

,,Jo," myknul jen rameny. ,,Nemusíš tak vyvádět, když se spozdíme o pár minut nikomu to vadit nebude."

,,Jak nebude? Vždyť na nás čeká letadlo. A to si myslím, že nebude čekat zrovna na nás," řekla jsem a dala se opět do chůze ke skříni.

,,A kdo říkal, že letíme veřejným letadlem," řekl tiše za mými zády a já se zarazila. Otočila jsem se na něj a zkoumavě pozvedla jedno obočí.

,,To myslíš vážně? My letíme soukromým letadlem a říkáš mi to až teď?" zavrčela jsem.

,,Nepřišla mi to jako podstatná informace," odvětil jednoduše.

,,Nepřišla mi to jako podstatná informace," řekla jsem hlubokým hlasem a začala brát věci do rukou, že se půjdu převléknout. ,,A proč teda neletíme později?"

,,Protože rád chodím v čas."

,,Máme ještě tři dny."

,,Je dobré mít rezervu. Třeba jako teď, nevadí, když se zpozdíme."

,,A to jako proč? Přece to máš s pilotem domluvené," zakroutila jsem letmo hlavou.

,,Je to můj kamarád a moc dobře mě chápe. Takže, kdyby jsi chtěla nutně pomoct s oblékáním, nevadilo by mi to," ušklíbl se a v jeho očích plápolaly ďábelské plamínky.

,,To sotva," zasyčela jsem a zabouchla se v koupelně.

,,Za půl hodiny přijdu, takže buď hotová," zaslechla jsem jeho hlas a poté zavření dveří. To mi byl tedy pěkný budíček.

Co to vůbec bylo za sen?

Měla bych si pohnout, abych vše stihla a nebyl zase nasranej.

Začala jsem se rychle česat a líčit.

Neměla jsem moc času tak jsem své líčení musela odflaknout a místo toho si vyčistila zuby.

Než jsem se nadála, byla půl hodina pryč a ve dveřích se objevil Raph. Byl přesnej jak švýcarský hodinky.

A 'úžasný' na tom bylo, že jsme byli k tomu ve Švýcarsku.

,,Pomůžu ti," řekl a chtěl mi vzít můj těžký kufr.

,,Hoď zpátečku. Nestojím o tvou pomoc," řekla jsem pyšně a začala táhnout kufr ke dveřím.

,,Nech toho," řekl vážně a natáhnul se po držadle. Já jsem ho liskla po ruce s neústupným pohledem ve tváři.

,,Nepotřebuji tvou pomoc."

,,Jenže já jsem se tě neptal," řekl chladně a o krok se přiblížil. Naše hrudníky se téměř dotýkaly a on mě spaloval tím tmavým pohledem.

Vytrhl mi kufr z ruky a vydal se s ním ze dveří.

Vydala jsem se ihned za ním , abych tu pak zbytečně nebloudila po chodbách. Dohnala jsem ho a kráčela po jeho boku.

,,Je to tu hezký," řekla jsem při pohledu na útulnou chodbu.

,,Hm," řekl jen a zkontroloval svůj telefon. Takže jako se mnou nechce mluvit? Fajn na tuhle hru můžou být dva. A v tomhle jsem vždy vyhrála.

Došli jsme až k černému naleštěnému autu. Měla jsem chuť vykulit oči, ale udržela jsem se. Nebudu se rozplývat nad jeho auty, takovou radost mu neudělám.

Otevřel mi dveře spolujezdce a čekal až nastoupím. Posadila jsem se a zapoutala se.

Mezitím on hodil můj kufr do kufru auta.

Posadil se na místo řidiče a vyjeli jsme.

Překřížila jsem si ruce na hrudi a podívala jsem se z okna. Nechápu proč je najednou tak ticho. Vždyť jsem mu nic neřekla. Jen že nechci jeho pomoc.

Po nějakých patnácti minutách jsme se ocitli u letiště.

Vystoupili jsme a vydali se k jeho letadlu. Raphael mezitím zavolal nějakému chlápkovi, aby mu odvezl auto domů.

Měli jsme docela spoždění, ale to asi očivicně nikoho nevzrušovalo.

Posadili jsme se do menšího letadla s bílymi sedačkami a dřevěnymi pultíky.

Bylo tu osm sedadel po čtyřech.

,,Posaď se," řekl Raph.
Ha! A už jsem vyhrála.

Posadila jsem se do jedné čtyřky k oknu. Křížem ke mně se posadil Raphael a začal zběsile ťukat do telefonu.

Vzlétli jsme a já pozorovala malé budovy pod námi.