LIFE IN CHAOS

55. kapitola

"Co chceš dělat?" dívala jsem se na Raphaela, jak se zvedl z postele a přešel ke skříni.

"Prostě se jim ukážeš, že jsi v pořádku," řekl jednoduše a oblékl si trenky.

"A co potom. Zase mi přidělí ochranku a budou tě hledat po celým Londýně," namítla jsem.

"Stáhneš to obvinění," mykl rameny. "A oni stáhnou ochranku."

"A jak asi? Nebude to podezřelý, když se najednou objevím s tím, že to vlastně nechci nahlásit?"

"Uděláme z tebe schizofrenika. Všechno sis vymyslela. Znám pár psychologů, co ti vystaví papír na to," řekl a oblékl si kalhoty.

"To nemyslíš vážně! Ty chceš ze mě udělat blázna?!" začala jsem ječet a prstem ukazovala na sebe.

"Napadá tě snad něco lepšího?!" zvýšil hlas a propaloval mě pohledem. "To ty jsi hned, jak střelená, letěla na policajty," zavrčel, popadl tričko a odešel z ložnice pryč.

Přitáhla jsem si přikrývku blíže k tělu a očima tikala po prostěradle. Takže je to najednou moje vina? To, že jsem se jen snažila bránit? Snaží se mě teď obviňovat za to, co jsem udělala správně.

"A obleč se," zakřičel ze spodního patra.

Zvedla jsem se z postele a oblékla se. Rychle jsem naházela věci do kufru, který jsem postavila ke dveřím a šla dolů. Raphael zrovna s někým dotelefonoval a tvářil se opravdu mrzutě.

"Kdy odlétáme?" opřela jsem se o rám dveří a pohledem koukala všude, jen ne na Raphaela.

"Za hodinu máme být na letišti," řekl a prošel kolem mě zpět nahoru. Na schodech už se nepovalovaly růže. Byly uklizeny. To tu snad někdo v noci byl? Jeden puget zůstal na kuchyňské lince. Najednou mi ty růže nepřišly tak láskyplně rudé jako včera. Jako by vybledly a povadly.

Vrátila jsem se zpět do ložnice za Raphaelem. Opravdu jsem si připadala, že za ním běhám jako pejsek. Měl vytaženou cestovní tašku, kterou měl hozenou na posteli a házel do ní nějaké potřebné věci.

"Já ti říkala, že se po mě budou shánět," připomněla jsem mu a postavila se k mému kufru.

"Fajn, pohonila sis ego. Teď vem ten zasranej kufr dolů," zavrčel, když kolem mě opět prošel i se zabalenou taškou.

Všechno to princeznovské chování bylo pryč. Byl na mě nepříjemný a chladný.

Zhluboka jsem se nadechla a začala táhnout kufr po schodech dolů. Raphael už byl venku a skládal věci do kufru. Poté se vrátil a jakmile uviděl, že jsem se teprve dobelhala ze schodů, protočil očima a beze slova mi vytrhl z ruky kufr.

 Neřekla jsem nic. Nechtěla jsem další hádku, ale čelisti jsem musela sevřít tak silně, div jsem si nerozdrtila své vlastní zuby.

Došla jsem k jeho autu a posadila se na místo spolujezdce. Zapoutala jsem se a otočila se směrem ke svému okýnku. Raphael si také nasedl a rozjel se. 

Řídil jako blázen. Jako by mu značky nic neříkaly a místo zatáček byla rovná linie. Uvnitř mě panoval stres. Z jeho výkyvu nálad, z policie co mě hledá a nebezpečně rychlé jízdy.

Koutkem jsem se podívala na Raphaela, zda nemá v úmyslu nás oba zabít. Pevně svíral prsty kolem volantu. Na tváři měl nasraný výraz a z jeho očí lítaly blesky.

Nevěděla jsem co říct, abych ho ještě víc nenaštvala. Vypadal jako časovaná bomba, jeden neopatrný pohyb a vše vyletí do povětří.

~~~

"Zítra tě odvezu k psycholožce, ta ti vystaví papíry-," začal Raphael, ale zastavil se, když zaslechl bručivý tón mého telefonu.

Vytáhla jsem telefon z kapsy a zadívala se na obrazovku. "A co mám říct jim?" obrátila jsem obrazovku telefonu  s neznámým číslem na Raphaela.

"Zvedni to a řekni, že jsi byla mimo město. Tvoje teta bydlí někde v lese a není tam signál a měla jsi moc práce se o ní postarat," poručil mi a posadil se do křesla.

Já jsem tedy stiskla zelené tlačítko a zahleděla se na Raphaela, který si zapálil cigaretu.

"Dobrý den, městská policie. Dovolali jsme se slečně Novikovové?" ozval se ženský hlas.

"Ano," přikývla jsem. Raphael mě propaloval chladným pohledem a v ruce svíral cigaretu.

"Nemohli jsme se Vám dovolat."

"Ah, ano. No...byla jsem u tety na návštěvě, bydlí mimo město. V lesích a není tam skoro žádný signál," odpověděla jsem a začala nervózně přecházet po obýváku.

"Mohla byste se u nás dnes zastavit?" zeptala se po krátké odmlce.

"Dnes?" zopakovala jsem překvapeně a ohlédla jsem se po Raphaelovi, který se stále mračil. Poté nesouhlasně zakroutil hlavou a potáhl si z cigarety. "Dnes se ještě musím zastavit v práci."

"Dobrá tedy, a kdyby jste tedy mohla?"

"Já nevím," mykla jsem rameny, "třeba pozítří?"

Celou dobu jsem sledovala Raphaela, nejspíš, aby mě naváděl k odpovědi. Jak absurdní. Měla bych se řídit podle sebe. Vždyť to já jsem chtěla od nich ochranu před ním. A teď tu sedí, kouří cigaretu a dělá vše proto, abychom jsme se policistů zbavili.

"Dobře, děkujeme. Na shledanou," řekla žena a položila telefon. Já jsem jen úlevou vydechla a posadila se na gauč. "Nebaví mě to," řekla jsem a složila hlavu do dlaní.

"A myslíš, že mě to baví?" ozval se naproti mě nepříjemný hlas. "Tahat tě tady z toho?" vzhlédla jsem k němu. Mračil se na mě.

"Nedělej, že to děláš kvůli mě," zakroutila jsem hlavou a odtrhla od něj pohled.

"Dělám to hlavně pro nás," zavrčel.

"Já se o to neprosila," řekla jsem jedovatě a zvedla se z gauče.

Během vteřiny byl u mě a jeho ruka opět svírala mé hrdlo. "Tak hele, jestli se o to neprosíš, můžeme se vrátit zpět do Ameriky a tebe zavřu do sklepa. Bez telefonu a denního světla!" zakřičel mi do obličeje.

Zrak se mi začal kalit slzami. Viděla jsem jen rozostřené obrazce. Má kolena se jemně klepala, jenže to už nebylo vzrušením...

"Projev trochu loajality a ukaž, že mě taky miluješ," zasyčel mi do obličeje a pustil mě. Rázným krokem opustil místnost a já se svalila na gauč. Prsty jsem si přejela přes horké místo na krku. Pálilo to, bolelo to... a slzy, co mi stékaly po tvářích mi to moc neulehčovaly.

Komu jsem co udělala, že mě vesmír takhle trestá?