LIFE IN CHAOS

31. kapitola

,,Rovně až k obchodu s knihami a doprava, to pak uvidíte," řekla mladá slečna, která mi byla ochotná pomoc.

,,Děkuji," zamumlala jsem a vydala se tím směrem.

Promluvila jsem na bezpočet lidí, kteří mě však jen ignorovali nebo na mě koukali jako na blázna.

Nohy se mi už motaly a já doufala, že ke stanici přijdu co nejdříve.

Ale jakmile jsem uviděla státní znak policie, úlevně jsem vydechla. Vešla jsem dovnitř a promluvila na policistku, co zrovna byla na chodbě.

,,P-prosím, potřebuju pomoc," dostala jsem ze sebe.

,,Co se Vám stalo?" zeptala se a pomohla mi se posadit na židli v čekárně.

Chtěla jsem jí říct mou situaci. Opravdu moc, ale jazyk nespolupracoval. Hlasivky nechtěly říct ani slovo.

,,Zavolám Vám kolegu," řekla po chvíli a někam zmizela.

Po chvíli mě už dva silní muži odváděli do útrob policejního vedení.

Ocitla jsem se v kanceláři, kde jsem byla posazena na židli před dalšího chlapa.

,,Co se Vám stalo, slečno?" zeptal se a založil si ruce na stole.

,,Potřebuji odvést domů. K Samantě Endersonové," zaskuhrala jsem.

,,Ale my nejsme taxikáři," zavrčel nevraživě.

,,Ztratila jsem se," vycpala jsem ze sebe po chvíli.

,,Vyhlásili po Vás pátrání?'' prohlédl si mě od hlavy až po paty. ,,Nevypadáte zrovna, že jste se ztratila."

Podívala jsem se na své oblečení. Byla jsem čistá, jediné co, tak možno neučesaná.

Takže, když nevypadám jako Tarzan, tak jsem se neztratila?

,,Musím mluvit se Samantou Endersonovou," zopakovala jsem.

,,A máte na ní číslo?" pozvedl nevraživě obočí.

,,Za tu dobu jsem ho zapomněla."

,,Za jakou dobu?"

,,Nevím, měsíc, tři měsíce?" byla jsem zmatená a chtělo se mi plakat. Nevěří mi. Dny tam se mi slily do jednoho velkého utrpení.

,,Nevypadáte na to. Tak znova," nadechl se zhluboka, ,,co se stalo?"

Zarazila jsem se. Musím to říct.

Musím, jinak mi nepomůžou.

,,Unesli mě," zašeptala jsem a pohled sklopila k zemi. Nechtěla jsem o tom mluvit. Chtěla jsem už domů a neřešit nic z toho, co se stalo.

,,Kdo?" zeptal se ten policista.

Podívala jsem se mu do očí a zjistila, že mě bedlivě pozoruje.

,,N-nevím," zakoktala jsem.

,,Jestli chcete pomoct, tak toho člověka nekrýjte," řekl pevným hlasem.

Pohled jsem zahanbeně stočila ke svým střesoucím se rukám.

Nechtěla jsem lhát, ani krýt. Byl to nechutnej zmetek a já nedokázala říct pravdu, kterou jsem si možná sama nechtěla přiznat.

,,Byli to vymahači," zašeptala jsem zlomeným hlasem a cítila slzu stéct po mé tváři.

V hlavě se mi přehrála celá ta doba, co jsem byla u něj.

Jak ke mně mluvil, když jsem byla v tom sklepě. Jak mě táhnul zpět, když jsem se pokusila utéct.

Jeho oči, co mě pohlcovaly a sledovaly na každém kroku. Jeho šikovné ruce a lesklé vlasy.

Jenže se mi vybavila i ta horší polovina. Lhal mi. Držel mě proti mé vůli. Využíval mě a přitom si běhal za jinou.

,,Nějaká jména jste nezaslechla?"

Něco se ve mně zlomilo a já nyní mohla říct pravdu. Pravdu, kterou jsem zažila. Vztek, co ve mně i přes ty jeho něžnosti přetrval.

,,Jedno," šeptla jsem a stále se ujišťovala v tom, že jim to musím říct. ,,Raphael Asher," řekla jsem a podívala se mu do chladných očí.

,,Rozveďte Váš únos," pobídl mě.

,,Rodiče dlužili," začala jsem. ,,Jednou v noci mě unesli z mého bytu, kde jsem žila se spolubydlící."

,,Ohlásila Vaše zmizení?"

,,Ne," broukla jsem. ,,Nechali jí vzkaz o tom, že jsem se přestěhovala za přítelem do Argentiny. Nevím, jestli po tom pátrala dál," ani nevím, jestli jí opravdu neublížili.

Nemohla jsem mu věřit.

,,Říkala jste Samanta Endersenová?Adresu bydliště si pamatujete?"

,,Jistě," odvětila jsem. To jsem si naštěstí zapamatovala. ,,Baker Street 211, Poplar," nadiktovala jsem jim adresu, kterou si rychle zapsali.

,,Dobře. My Váš případ předáme místní policii. Kolega Vás nyní odveze domů," řekl a zvedl se ze židle.