LIFE IN CHAOS

52. kapitola

"Tak jsme tady" řekla jsem, když jsme zastavili před naší chatou v horách.

"Tady tě předám," odpověděla Nat a vystoupila si z auta. Já si taky ihned vystoupila za ní, jen bodyguardi zůstali v autě. Nejspíš věděli, že bych v tom sněhu daleko neutekla.

"To nemyslíš vážně. Já nejsem žádný zboží," řekla jsem naštvaně a bouchla dveřmi.

Rozešla jsem se za Nat, avšak té se usadil na obličeji podivný výraz.

"Co je?''zamračila jsem se.

Nat přišla ještě o pár kroků blíže a ohlédla se po těch chlapech v autě. "Ať máš s Raphaelem cokoli. Pamatuj, že tohle není obyčejný svět," zašeptala.

Jediná má odpověď bylo zakroucení hlavou v nechápavosti.

"Ani nevíš, jak moc bych si přála žít normální život. Rodina, večery s přáteli. Tohle skončit."

Nat zmlkla když se za mnou ozvaly kroky. Myslela jsem, že to byl jeden z těch goril, ale najednou jsem ucítila ruce na mých očích. V tu chvíli jakoby se mi zatemnila mysl. Dostala jsem flashback na mé dětství, kdy tohle dělával otec.

Vždycky přišel, dal mi ruce na oči a táhnul mě dozadu až jsem do něj narazila. Když jsem mu ruce chtěla oddělat, tak mě za ně chytil a strčil mě na zem. Několikrát jsem se praštila o stůl, několikrát kvůli tomu byla u doktora.

Dělal to vždy, když byl opilý.

Chytla jsem tomu dotyčnému ruce, ty povolily a já se ohlédla po jeho špičkách. Na jednu z nich jsem silně dupla. Jakmile se člověk předklonil, vystrčila jsem loket a udeřila ho jím do obličeje.

Oddechla jsem si, ne však na dlouho, když jsem se na něj otočila, klid mě dočista přešel.

"Raphaeli," řekla jsem, avšak mě někdo strhnul k zemi. Můj obličej se zabořil přímo do čerstvě napadaného sněhu. Jeden z bodyguardů mi přidržel ruce za zády a klekl si na moje záda.

"Slez z ní, idiote!" zahučel Raphael a ta nehorázná tíha na mých bedrech zmizela. Úlevně jsem vydechla a nechala se zvednout zpět na nohy.

Raphael se mračil na toho chlapa a ze mě v tu chvíli vyšlo jen jedno slovo. "Promiň."

On se na mě překvapeně otočil a lehce se zamračil. Nevypadalo to, že jsem mu ublížila. Nevypadal ani, že jsem ho trefila. Z ničeho nic si odkašlal a párkrát zamrkal. "Nic se nestalo. Ale už to nedělej," varoval mě.

"V tom případě mě už tak neděs," zvedla jsem na něj obočí a založila si ruce na hrudi. Jenže obočí brzy spadlo dolů, když jsem zjistila, že nikde nevidím Natashu. "Kde je Nat?"

"Šla ještě něco zařídit," řekl Raphael a ohlédl se po vchodových dveřích. "Za chvíli je zpátky."

"Co jsi tady vůbec dělal celou tu dobu?" zeptala jsem se. Už se začínalo stmívat. Byly bezmála čtyři hodiny pryč.

"Potřeboval jsem si zařídit něco v práci."

"A hádám, že mi neřekneš o co šlo?" zvedla jsem mírně hlavu.

"Ne."

"Jen pesimisti často říkají ne," namítla jsem.

"Já jsem realista a ti musí být někdy pesimističtí."

Na to jsem jenom protočila očima a ohlédla se po vchodových dveřích.

"Co jsem ti říkal o protáčení očí?" založil si ruce na hrudi.